Doma

Ale osm párů sneslo názor sedmistěnu na hlavách růžolících dívek se dával na pokraji zešílení pohnutý
- stěny domů. Nepřijímaly ho takový jaký je - stál osm dolarů za jeden biftek!
Pak rozmístil palec od nohy - stál už tak za ohybem starého mnicha.
Nemáš co sdělit sedmeru krkavců ty jeden! 
"Hele - na horách se mi dařilo líp" řekla Věrka. Ale pak se tam válelo slunce v záhybu mnichovského letiště -
opálený ale lesklý sedmistranný osmiúhelník.
Popelník ... vystřelil jsem zásobníkem do říše mrtvých.. Marta přiběhla na pomoc.
"Prosím tě, nechceš s tím nějak helfnout?" řekla.
"Ne ... nemusíš se starat, ale mám tě za to rád..." 
Málokdo mě v ty dny dokázal tak postavit na nohy jako ona.
Rýsovala se v slunečním svitu jako oblá křivka a se svým voňavým dechem působila přímo lákavě.
"Nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit" řekl jsem.
"Promiň, nevěděla jsem, že ti na ní tak záleží..."
Ne vůbec ne, ale pak přilétli krkavci a sedli si na moje okna.
Celý den tam stáli a bránili světlu aby vešlo a roztančilo alespoň trošku život mého domu.
"Ne, neměl bych se ti plést do života, nemám na to právo, však víš.."
"Ano, ale s tím si nelam hlavu - o co myslíš že mi jde?" "Nevím, já prostě nevím jak s tím naložit."
"Chápu tě, ale mě vždycky šlo jen o tebe - víš? Co myslíš že se mi může kvůli tobě stát? Na čem mi záleží víc než na tobě?..."
"Vlastně bych ti neměl děkovat... nebo měl.. to je jedno... pojď ke mě"
"Zítra vychází slunce trošku dřív.. chceš mi pomoct se obléknout do uniformy?"
Kočka uviděla prskající podlahu plnou dehtových kalužek s praskajícími bublinkami,
ze kterých se po prasknutí uvolnil šedomodrý plyn. Posadila se na trámek nad hromadou slámy, a začala si lízat packu.
Ptáci už pomalu ztichli - dni se začínalo schylovat ke konci.
Stáhnul svoje povlečení z měst, a tím odkryl temnotu ulic a dal tak vyniknout záři televizorů a umělého osvětlení.
Šel spát. Dneska už neměl nic na práci. Auta už měla odježděny své domácí úkoly - řidiči mohli jít spát,
protože je auta už nepotřebovala.
"Prosím tě... podáš mi utěrku"
"Při stu veverek - víš že jo!"
"Víš včera v práci..."
Zaposlouchal jsem se do jejího vyprávění tak s láskou, že jsem úplně zapomněl poslouchat.
"...co ty bys s tím udělal?"
"Nevím... jak to chceš vyřešit..?"
... její tvář s pohybovala zároveň s prsty ponořenými v houbičce na nádobí - nádhera.
Pak se pokličky napřáhly a udělali tlukot srdce spřažených olejů -
"Ty dělníci už mě taky začínaj srát!"
"No ale aspoň to bude vypadat co k čemu -"
"Ale proč vždycky v noci"
"To nevím -" usmál jsem se.
Kočka zvedla čumák a dívala se do rohu místnosti.
Za oknem se honily mraky po silnicích procházeli noční lidé a nikdo jim v tom nebránil.
Rozřezávali rozprostřenost tmy svými lidskými tvary a to dávalo ulici ráz trošku živější.
K ránu se ulice rozbíhala z šedi do modři. Tlak klesal a bylo dost vlhko.
Auta se pomalu rozkládala z garáží přes ožívající ulice.
Noc opustila svoje místo, racek si prohlížel z mostní konstrukce naběhlé žíly ulic.
Z oken se vykláněly peřiny a nějaká paní začala mávat na nástupišti novinama.
Konec se chytil začátku a držel se ho jak zaseknutý magnetofon.
Sedmá hodina a město se ještě probouzelo. Moc jsem se ani nedivil.
Bylo poměrně mokré ranní počasí a nikdo si nechtěl lámat prsty o nároží,
protože kapky na ulicích tvořily mastná oka a každý chodník chtěl své místo
obsadit co nejmokřejším psem. Deštníky se občas roztahovaly na úkor nebe.
Pod nima se táhly obličeje trošku zachumlané v ranním pocitu ospalosti a nesouhlasu s dnešním dnem.

V práci

V práci pořád to samé, jenže dneska se mi to zdálo daleko nápadnější - nic nešlo od ruky jen tak,
všechno k sobě vázalo myšlenky na opakovanost a nezábavnost.
Za oknem právě slunce vybíhalo nahoru a slibovalo sušší den, 
plný chladného větříku a klidného tepla pod domy a stromy.
Kladiva ale odbíjela neúprosně svoje melodie a nikomu se nepodařilo přerušit hloupý finanční zlozvyk.
Nikdo z nás tady uvnitř si toho dne neužije - nikdo.
Zase až večer u stolu budu přemýšlet jak bude zítra v práci, či jak tam bylo dneska - je to nuda.
Venku se chvěl každý lístek při neustálém prolétávání ptáků a letadel.
Vypadalo to slibně - lidé na ulicích se beztak k sobě tiskli,
jezdili auty, tramvajemi, všichni si povídali a usmívali se.
Já jsem seděl u stolku a bil jsem kladívkem do kladívka, aby pořádně drželo pohromadě, až nadejde jeho osud.
Málokdy se komu podařilo udělat nějakou smyčku, nejlépe v čase, a to aspoň takovou,
kterou by se dalo utéct do vzpomínek, ve kterých se člověku zase zlepšil svět,
kde vládl krásný úsměv, kde zmizela i kladívka i okna, ptáci se sunuli z obchodů na chodníky,
chodníky si podávali ruce, a tramvaje jim za to tleskali -
to se kladívka zase vrátila do vědomí a zase začalo všechno vadit a všechno bolet,
zase se vracely úsměvy lidí uvnitř, i když ne upřímné, přesto však trošku sdílné a trošku povzbuzující,
časem se připomněly i hodinky, abych věděl, že to taky někdy skončí.
Mrknul jsem se na ciferník a zjistil že jsou teprve dvě hodiny pryč... ještě šest!
Radši už je nechám ležet v kapse, abych nenarušoval schovaný běh času svým šátráním kolem dokola,
třeba čas uteče trošku rychleji když se na něj nebudu dívat: má to tak ve zvyku.
Práce se pořád nechtěla schovat ale aspoň že budou peníze: tím se dnes člověk často těší -
Nahoře nad hlavami jsme měli strop plný čtverečků, někdy mě napadlo že ten strop je tam čistě z estetických důvodů.
Aby zákazníci neviděli že jsou vlastně ve velké krabici, která má obrovskou výšku - prakticky nevyužitou.
Jenom aby se nezkazil vzduch - občas se nějaký ke mě přihnul: často mu smrdělo z úst.
Ale většinou něco také potřeboval, pak jsem mu přinesl velkou krabici a do ní jsem ho schoval,
aby se nelekl až si pro něj přijede auto. Občas jsme museli posílat auta k domovům zákazníků 
- ale to neměl na starosti já - to se dělalo u skladu, kam se také nosili nefungující zákazníci.
To když jim přestala fungovat nějaká součást domácnosti, to se pak zákazník nějak podivně zasekl
a potřeboval svoji součástku zase spravit, aby mohl nějak "lidsky" zase fungovat.
Občas jsem zkoušel některé ze svých poznatků na tom či onom dni,
protože jsem si chtěl vyrobit šťastnější život, než jsem zrovna vlastnil.
Občas to ale stejně nešlo: když některý z běžně funkčních principů zakopl na rovině.
Těžko se to vysvětluje, ale občas vás prostě přepadne taková nálada - jen tak, víte že není pravá,
ale stejně vás chytne a dlouho se vás drží kolem krku, dělá že je vaše milenka,
přitom s vámi nemá nic společného, prostě se jenom stala, a teď se snaží tvořit váš den.
S některými náladami to není k vydržení - přijdou a vhání vám zlé myšlenky.
Jedna za druhou se sebe chytají a tancují v hlavě - je to také jejich místo, 
ale ony jsou tak škodolibé, že tancují a nechtějí pustit do kola ty hezké myšlenky,
ty co dělají radost, a přináší z temnot úsměvy - pak musí přijít nějaká událost,
musí vám někdo podat ruku nebo darovat smysluplný úsměv, aby vaše myšlenky opět zjistily,
že je opět slunečno, že venku se honí mraky, a že je důvod se usmívat, že se venku honí mraky,
a že se chcete také honit s nima, že obloha, že to všechno je vaše...!
Někdy se vzpomínky zaseknou na nějakém místě a rojí se kolem nich hejna much.
Někdy to nejsou ani vzpomínky, někdy jsou to ty zlé myšlenky,
co si berou některé špatné vzpomínky za svědky, nebo občas berou dobré vzpomínky,
ale obelhávají je proti vám, aby svědčily ve prospěch smrti, pláče a orchidejí!
Takhle občas vypadá den v práci - dneska už je toho ostatně poměrně dost, toho,
co člověku bere víru v život, víru v sebe. To si pak musím myslet, že se něco stalo,
že jsem nějaký, a že mi to v něčem brání, že mi něco určitě chybí, a že to je něco co má každý,
něco jednoduchého, co všem přináší mír, jenže mír je dost daleko. Myslím že mír možná už zemřel.
Pokud tu kdy jaký vůbec žil! V jeho domě (možná je to jen vládní výmysl) se ukrývá spousta vlajek,
demonstrace za jeho čest a svobodu se konají často, a jejich děti, většinou mladí a nevzbuzení lidé,
se potácejí po ulicích, za nimi jezdí kombajny, a v zájmu míru jdou všichni vyrábět velká děla,
která všichni tlačí kupředu, prohánějíce vzduchem spousty myšlenek, které se odjakživa tváří, že spasí svět!
Pak však usedávají spousty much kolem mrtvol, zvedají se a zase usedávají,
jako když se vlní moře, jako když vydra leží se svými nahými oříšky,
a louská je mezi velkými chapadly chobotnic, jako by si chtěla zachránit svůj malý červený krk.
Není tu mnoho práce, ale manželky se střídají u ploten a někdy i zahřmí aby se veselí stalo klidem restaurací
a rozjařených starých dědků, co máchají holí okolo - dříve než začne pršet -
Pak slétáte z velkých výšek, jako jízda velkým tunelem, jako jízda na lyžích mezi sněhuláky,
nevíte že prší, nevíte nic, kromě toho že to tak je, že se všechno musí odehrávat potajmu bez vašeho přičinění, 
protože jakýkoli váš zásah do věci by všechno zpackal.
Rozhodnutí se krčí podél cest, hrají si na křoví a vy nemáte ani sílu se na ně podívat.
"Ono se to podá!" říkáte si, ale nic se nepodá..
"Dlouho jsem tě neviděl.." říkal jsem přerušen uprostřed myšlenek svému starému příteli,
který náhodou něco přišel koupit ke mě do obchodu. "Já tebe také ne, co ty tady?"
"No jo, teď tady pracuju, nic moc, ale aspoň že jsou nějaký peníze"
- je divné že řeknu to co si myslím, ale stejně jenom část, ten zbytek bych neřekl nikomu,
i když si můžu být jistý, že si všichni už totéž někdy mysleli -
"- A co ty tady?" .. "Ale, potřeboval jsem si vedle něco koupit, tak tady procházím"
"- Hm tak pozdravuj, to sem rád že jsem tě potkal"
"Já taky.. tak čau!" "Čau"
Hodinky se zase vynořily, a zjistil jsem, že budu za pár hodin končit.
Je stejně zajímavé, jak se to všechno zkracuje, když si člověk přemýšlí o něčem jiném než o práci.
Kéž bych tak mohl končit dřív.
Venku bylo dneska tak krásně, a já musel tvrdnout tady, při činnosti která se svým stereotypem
podobá určitě nějakému ústavu pro choromyslné nebo nějakému klášteru pro nevidomé,
co se většinou tyčí podél velkých náměstí. Faráři jsou staří prolhanci, ale dobře jim tak,
však si to asi nějak zaslouží. Jo - poslední minuta a pak konec... na to se tady těším celý den!
Celých osm hodin se tu člověk musí těšit na příchod té osmé hodiny,
celý ten čas člověk myslí jen na konec toho času! Takový čas asi nežije pro žádný smysl, 
jeho život musí být okamžik od okamžiku ponurý a ponurý.
Okamžiky ze kterých nikdo nemá radost. Okamžiky bez lsti obelhané až na strop,
vznikají jen prací šéfa, který příliš často pije než aby se zajímal o vteřiny kterými obtěžkává
své podřízené. Vůbec - lidé v zaměstnání po sobě sice zanechávají nějaké stopy,
ale nikdo se k nikomu nechová hezky, všichni se v houfech tlačí u šibenice toho druhého,
všichni se nenávidí, čím blíže spolu pracují.
Není to zase tím černým nemožným časem, co má cenu jenom v penězích?
Čas pokálený za cenu zlata se kroutí a škrtí všechny okolo, jen aby už mohl osmou hodinou zemřít?
Čas, který nenávidí každý ze svých okamžiků, protože je vyrobený k tomu,
aby mučil lidi, aby jim ubíral lidskost, aby je soužil, aby se mohli na úkor těch druhých zase nažrat,
čas který se tlačí větráky do místností aby se lidi neudusili svou zvířeckou hladovostí,
omamný ale nutný čas... čas co se musel narodit, jinak by se lidi sežrali navzájem,
ale jeho samého to nebaví, je tu proti vůli, i lidi ten čas nebaví, je to na nich znát,
jen aby z tý bubliny byli zase doma, jen aby se zase otevřely ty strašlivý dveře,
a pohltilo je město, stejně je to nebaví, a nebaví je ani město, nikoho to nebaví,
ale aspoň jsou za to peníze! město osázené stromy jen aby to všechny nezabilo.
tramvaj za tramvají veze lidi z práce do domu z domu do práce.
Auta vozí jídlo, převáží do země mrtvoly, z těch rostou stromy a stromy se prořezávaj.
Všichni tam něco musí dělat, jinak by město odumřelo, stala by se z něho tmavá coura,
zapletená do hadrů na mrtvoly, temná jak noční stolek plný odřezaných ledvin a mrtvých dětí,
nikdo by na tomhle světě nechtěl žít, kdyby všichni nedělali to co je vůbec nebaví!
Člověk aby se naučil milovat to co ho nebaví, aby miloval to co ho zabíjí...

Růže

růže se hřála opelichaným troskozubým citem,
ale potom se převinula zase na začátek,
nemusela už se ani ukazovat naplocho,
všichni ji už viděli nahou, bez lepidla, bez dlahy a bez celofánových ponožek
traktor si jí prohlédl zvolna a úkosem,
jako to dělá paní co prodává muchomůrky
nastavil jsem tašku, a čekal až si do ní sama vleze...
trvalo to chvíli ale pak si zacpala nos a skočila mezi dvě stěny igelitky
nesl jsem si domů svoji kořist hrdě!

Na nádru

ráno seděl vlak osm devět čtyři děti psali Ježíšek vrněl
jeho stranou mlčeli, ale dychtil coby Pankrác - nemocní - cestou vzdychal
tramvaj unesla dítě sedělo rozkročmo kolem stoličky
slunce zahřívalo jeho konečky proto se stulilo kolébka čekala
ježek vzal hořčici pod pláštěm
nemohla utéci, ale tok se vzchopil a nenechal se zahanbit
utíkali jsme o závod, ale jitro se stačilo vykoupat
než vyšel před svůj rozkročený barák
vytáhl fajfku - zapálil tabák - nechtěl nic než ukázat obdiv
obešel jsem ho - on se usmál
"vlaky jezdí často" řekl jsem
"až moc" chechtal se
chleba jsem si koupil jinde
nebylo to moc dlouhé, ale člověk musí čekat
to se ví, když houby nejsou nic k jídlu, chleba vyjde v dobrý čas nad ně a poroučí
"No jo, ale jezdí velmi často jinudy než tudy" zkusil jsem to znovu ale přesněji
"No jo, ale to dělají jenom o svátcích, jinak je tu hezky, že?" odpověděl mi s vyplazeným jazykem
radši si zapálím!

Venku

Řeka roztahuje kamení
Široce do ústřic
Pstruzi komínem tlačí ocasy
Vzduch letí nadměrnou spotřebou
Celé pluky korouhví se točí
Na obloze je tma
Na obloze je tma
Na obloze je tma

Jiní lidé

muž nakládá nakládá roztoky
jiný jiný poplácává ženu ženu ženu
jezdec skončil
stonožka chodí dokolečka
mrak se tváří jinak než oni
kolem cesty je klid
komár vesluje proti proudu

Incest

vdr be ji
vydrž bez jindy!

d r buh
dej ruku bůhvíkam

dij gab
divnej Gabrieli!

tadn
netradiční?

stmuj
- postmeluj

duj mi da
naduj mihotavé dálavy

ta mu kd
tam můžeš kdykoli!

de ru mi
Dej růže milence!

ra dh mi hu ta
radši dlouho miluj vláhu tající

te dr mu d
tebe držet jenom dlouho

es mu in
snes jemu incest!

Akustický angrešt
(první a poslední slova stránek slovníku Nj)

dobro - dojíždět,
distancovat se - dobrá,

spojenec - spravedlivý,
poklona - polární,

páchat - panovník,
odstup - ohnisko!

nepřítel - nesnášenlivý,
nesnáz - neštovice,

nedostatečný - nechat,
nechť - nekonečno!

kloktat - kobka,
Hospodin - hrát.

bledý - bomba,
porada - posádka,
sytit - šichta,
molekula - mrak,
kropit - křídlo,
trpět - třetí,
navíc - navždy!

ohňostroj - oltář,
neodborník - nepoměr,
malér - máslo,
krátit - kronika,
konzum - kostel,
Ježíš - jurista,
justiční - kamzík,
fara - funkce,
důstojnost - efekt!

ekologie - falešný!
fyzika - hádanka?
zkamenělina - zmije!

zvyk - ždímačka!
tykadlo - úcta...
stud - sušenka...
netaktní - neveřejný!

kůň - kvap,
pohyb - poklidný...

křik - kult,
káva - klanět se,
nekonkrétní - nemoc,
Olymp - opereta,
totožnost: trepka
úděl: úhoz
ústa - utáhnout!
vědomí?
- věnec

Nevyživený obr

torzo útěchy úspěch
nevyživený obr
nakládá kosti
do předem připravených nádob
kyselé obličeje
modré vztekem
kynou mu pozdravem
dveře

* * *