Pojetí času a člověka

Pojetí času a člověka

Sebepojetí v průběhu času

Přemýšlím-li nad svou budoucností - jako by byl pro ní, nebo spíše pro mne v ní, dnešní, momentálně tak veledůležitý čas, doba mého nynějšího prožívání, už v temnu minulosti (jako bych nyní byl něco kdysi - nějaký jiný tvor, nějaký nevyvinutý pratvar) - jako by se moje dnešní Já stalo pouze podlahou pro chůzi mého budoucího Já!

Je to způsobeno tím, že sebereflexe je možná pouze s časovou distancí - pokud bych chtěl nyní posuzovat svoje prožívání objektivně, nemohu, protože moje pozorovací a srovnávací schopnosti jsou ovlivněny mým momentálním prožíváním a rozpoložením.

Jak časté je proklínání mého minulého Já! Pochyby nad jeho dokonalostí! Srovnávání minulého Já s Já přítomným - jaký posměch si tropím z já své minulosti! Jen aby hrdost a pýcha mého dneška zase trošku nablýskala moji jiskru přítomna a dokonalosti!

Důvěra ke třem časům

Pojetí minulosti, budoucnosti a přítomnosti není stálé, ale většinou prožíváme jako realitu přítomnost (50 % naší důvěry a pýchy), minulosti a budoucnosti zbývá rozdělit si zbylých 50 %, a to tak, že vkládáme svou důvěru v budoucnost a jsme pyšní na svou minulost. K přítomnosti je zhruba stejný poměr důvěry a pýchy - protože věříme, že to, co právě činíme, bude jednou tak velké, že na to budeme moci být hrdí.

Fabrika na přítomnost

Přítomnost je tedy právě tak pyšným jako nadějným okamžikem. V přítomnosti přechází naděje a přání z fantazií budoucnosti v už uskutečněné. "To dokážu!" se mění na "Dokázal jsem to!", aniž by však bylo možno pojmout ten okamžik, kdy se tak děje, okamžik přítomnosti.
Přítomnost je ne nepodobná sváření dvou ocelových tyčí, jež jsou od sebe odloučeny - stejně jako minulost a budoucnost. Přičemž minulost je v paměti a budoucnost v myšlenkách, představách a přáních. Budoucnost též využívá paměť, avšak v žádném případě paměť na skutečnost. Zevrubně řečeno: je tedy budoucnost pouze v naší fantazii a minulost pouze v naší paměti, přítomnost je jejich nepostřehnutelným přechodem. Přítomnost tedy vzniká v nás samých, stejně jako minulost a budoucnost. Stejně tak naopak: mi sami jsme přítomností, minulostí a budoucností!

Příroda a věci obecně "neživé"

Kde jinde se "zastaví čas", než v přírodě? Není pocit zastaveného času, pouze vcítěním se do neživých věcí? Je sice pouhou domněnkou, že strom není schopen života takového, jakého jsme naopak schopni mi, lidé. Ale i tato domněnka je schopna vytvořit v nás možnost vcítění se do neživého (v lidském smýšlení není zapotřebí pravdy - ve většině případů postačí víra, domněnka).

Zvířata a duše

Proč zvířata nemají duši? Kámen nejspíš nežije (alespoň se tak neprojevuje), takže asi nemá duši, ale proč upírat duši zvířeti? Jenomže zvíře se mi tak podobá v životě, jako snad v žádném jiném, beztak nedůležitém aspektu (oproti životu?)!
V čem jsme tak jiní, tak lepší? Když ne v schopnosti žít? A tak hledáme útěchu v popírání zvířecí duše! Ne, neříkám že zvíře má duši! Naopak, zvíře nemá duši! Nemá tu věc, kterou jsme si v zápalu domýšlivosti vymysleli! Ale naše domýšlivost neustále naráží na to, co to vlastně ta duše je, zapomínajíce na její smyšlenost. Zakopávajíce o ní ve sporech o duši, snižujeme jí na roveň rozumu, hledajíce jí v myšlení či bozích, zakládáme náboženství, kultury a filozofie.
Jenže jakmile chceme vyjádřit rozdíl mezi námi a zvířetem, vyjádřit duši, musíme to udělat racionálně! To se potom názory na duši větví tak, že leckdo řekne, že narozdíl od zvířat myslíme! Opravdu? Možná že to, co nás odlišuje od zvířat je právě ta namyšlenost, která hledá rozdíly! Jednodušší lidé se pak tímto pojmem nezabývají, a mají duši za transcendentno, které rozhodně nedokáží, a už vůbec nechtějí zkoumat. Z toho je potom blízko k obláčkům, pověrám a bubákům z prostěradel, které vyplňují trhliny v mnoha pseudofilozofiích, stojíce opodál pojmu duše, a tváříce se jako ona, když se někdo táže, co je to duše.
V čem se liší myš, kradoucí sýr, od člověka co jde vyloupit banku? Pokud abstrahujeme základní rysy lidského chování, získáme chování prakticky totožné s chováním zvířecím, přičemž reziduum, to co při abstrakci odpadne, bude pravděpodobně přemýšlení, které naše chování pouze zdobí, jako krajka leckteré spodní prádlo, aby vypadalo lépe, a šlo lépe na odbyt. To, kolem čeho se točí myšlenky lupiče v bance, není nepodobné tomu, co pohání jednodušší rozvahu myši - strach. Ve všech jiných případech je lidské myšlení také pouze jakousi výplní vyšší myšlenkové matrice, která se už nachlup podobá jednoduchostí zvířecímu chování.
Děláme ve své podstatě to samé jako zvířata, akorát kolem toho ještě děláme daleko více povyku.

Noviny

Lidé se zcela přirozeně zabývají celý život tím, co se stalo. Hledají kauzalitu včerejška, i když mají ten dar, ujistit se o přítomnosti tím, že začnou novou kauzální řadu, dar tvořit příčiny! Dar který je možný si vychutnat právě jen tehdy, když máme fantazii budoucnosti, kterou v přítomnosti změníme na neměnnou minulost! Dar tvorby času a ovlivňování událostí! Noviny nám ukazují, co se stalo. Pročítáme události, které už nezměníme, domnívajíce se, že se nás týkají! Jenže už tím, že je nezměníme, že vznikají mimo nás, a přesto se nám snaží vnutit svou skutečnost, upadáme do světa neosobního, který se nás netýká. Svět vzniká a tvoří se bez naší účasti - jako cizí věc - neosobní a nepocházející z nás. Kdy jindy je novinovému člověku u srdce tak krásně, jako když se stane činitelem času - realizátorem budoucnosti v minulost? Když se stane prvkem nutným k jejich syntéze. Člověk je přítomností! Člověk je svým časem! Obsahuje jak minulost tak budoucnost, je tvůrcem přítomnosti, kterou pak prožívá jako sebe! Jak však může prožívat člověk rezignující na přítomnost, volící buď cestu novin nebo cestu snění o budoucnosti? Proč nevyužívat daru života, který jen nám dán skrze myšlení - nikoli vjemy či cítění - protože čas a mi - jsme obé v myšlence - myšlence mezi mozkem a rukama (vjemy a cítění jsou jenom fragmenty okolí, které zaobluje ve skutečnost naše abstraktní myšlení).
Když vidím, že se děje ono, a já toho nejsem součástí, stejně mi svědomí říká, že svět jsem já!
Nesnesu vážný pohled do novin! Noviny nejsou přítomnost a jejich funkce je snad namířena proti nitru člověka svou neosobností, ukazováním toho, co se už stalo - co je neměnné. Zaměstnávají nás nahmatáváním pulsu pravdy v minulosti! Když nám tlak života uniká ústy tonoucího...
Jak nám ovšem hudba udělá dobře, když se staneme nikoli divákem, nýbrž tou slabou iluzí, staneme se alespoň jako a trochu zkresleně součástí autora - jeho Já se nám stane osobním prožitkem! Nejsme alespoň na chvíli přesvědčeni, že vidíme z někoho jiného? Jako když po dlouholetém sousedství a míjení máme to štěstí promluvit s člověkem, vidět se alespoň částečně jeho očima? Jako bychom museli míjet po léta dům, a nyní hledíme z jeho oken na místa, z nichž hleděli jsme do oken?
- Je to zčásti poznání sama sebe, poznání nekonečně malého odrazu času ... jež sami na sobě sotva někdy postřehneme.

Vědy

Většina vadných bodů věd a učení se týká nekonečna a nuly. Všechno co se točí okolo velikosti a vzniku vesmíru, původu přebytku energie ve vesmíru. Nejsme schopni pochopit původ pohybu ve vesmíru - či spíše života vesmíru! Protože sami jsme živi, a sami jsme jeho součástí - nemůžeme se povznést nad sebe a vesmír, a odvodit chybějící vztahy - svým náležením k vesmíru se stáváme nedostatečně objektivními. - Mi sami jsme tím chybějícím, nebo snad přebývajícím článkem všech věd!
Je to asi chyba, že se snažíme uchopit svojí rukou ruku samu - víme, že to nejde.

	Pojetí času a člověka Sebepojetí v průběhu času Přemýšlím-li nad svou budoucností - jako by byl pro ní, nebo spíše pro mne v ní, dnešní, momentálně tak veledůležitý čas, doba mého nynějšího prožívání, už v temnu minulosti (jako bych nyní byl něco kdysi - nějaký jiný tvor, nějaký nevyvinutý pratvar) - jako by se moje dnešní Já stalo pouze podlahou pro chůzi mého budoucího Já! Je to způsobeno tím, že sebereflexe je možná pouze s časovou distancí - pokud bych chtěl nyní posuzovat svoje prožívání objektivně, nemohu, protože moje pozorovací a srovnávací schopnosti jsou ovlivněny mým momentálním prožíváním a rozpoložením. Jak časté je proklínání mého minulého Já! Pochyby nad jeho dokonalostí! Srovnávání minulého Já s Já přítomným - jaký posměch si tropím z já své minulosti! Jen aby hrdost a pýcha mého dneška zase trošku nablýskala moji jiskru přítomna a dokonalosti! Důvěra ke třem časům Pojetí minulosti, budoucnosti a přítomnosti není stálé, ale většinou prožíváme jako realitu přítomnost (50 % naší důvěry a pýchy), minulosti a budoucnosti zbývá rozdělit si zbylých 50 %, a to tak, že vkládáme svou důvěru v budoucnost a jsme pyšní na svou minulost. K přítomnosti je zhruba stejný poměr důvěry a pýchy - protože věříme, že to, co právě činíme, bude jednou tak velké, že na to budeme moci být hrdí. Fabrika na přítomnost Přítomnost je tedy právě tak pyšným jako nadějným okamžikem. V přítomnosti přechází naděje a přání z fantazií budoucnosti v už uskutečněné. "To dokážu!" se mění na "Dokázal jsem to!", aniž by však bylo možno pojmout ten okamžik, kdy se tak děje, okamžik přítomnosti. Přítomnost je ne nepodobná sváření dvou ocelových tyčí, jež jsou od sebe odloučeny - stejně jako minulost a budoucnost. Přičemž minulost je v paměti a budoucnost v myšlenkách, představách a přáních. Budoucnost též využívá paměť, avšak v žádném případě paměť na skutečnost. Zevrubně řečeno: je tedy budoucnost pouze v naší fantazii a minulost pouze v naší paměti, přítomnost je jejich nepostřehnutelným přechodem. Přítomnost tedy vzniká v nás samých, stejně jako minulost a budoucnost. Stejně tak naopak: mi sami jsme přítomností, minulostí a budoucností! Příroda a věci obecně "neživé" Kde jinde se "zastaví čas", než v přírodě? Není pocit zastaveného času, pouze vcítěním se do neživých věcí? Je sice pouhou domněnkou, že strom není schopen života takového, jakého jsme naopak schopni mi, lidé. Ale i tato domněnka je schopna vytvořit v nás možnost vcítění se do neživého (v lidském smýšlení není zapotřebí pravdy - ve většině případů postačí víra, domněnka). Zvířata a duše Proč zvířata nemají duši? Kámen nejspíš nežije (alespoň se tak neprojevuje), takže asi nemá duši, ale proč upírat duši zvířeti? Jenomže zvíře se mi tak podobá v životě, jako snad v žádném jiném, beztak nedůležitém aspektu (oproti životu?)! V čem jsme tak jiní, tak lepší? Když ne v schopnosti žít? A tak hledáme útěchu v popírání zvířecí duše! Ne, neříkám že zvíře má duši! Naopak, zvíře nemá duši! Nemá tu věc, kterou jsme si v zápalu domýšlivosti vymysleli! Ale naše domýšlivost neustále naráží na to, co to vlastně ta duše je, zapomínajíce na její smyšlenost. Zakopávajíce o ní ve sporech o duši, snižujeme jí na roveň rozumu, hledajíce jí v myšlení či bozích, zakládáme náboženství, kultury a filozofie. Jenže jakmile chceme vyjádřit rozdíl mezi námi a zvířetem, vyjádřit duši, musíme to udělat racionálně! To se potom názory na duši větví tak, že leckdo řekne, že narozdíl od zvířat myslíme! Opravdu? Možná že to, co nás odlišuje od zvířat je právě ta namyšlenost, která hledá rozdíly! Jednodušší lidé se pak tímto pojmem nezabývají, a mají duši za transcendentno, které rozhodně nedokáží, a už vůbec nechtějí zkoumat. Z toho je potom blízko k obláčkům, pověrám a bubákům z prostěradel, které vyplňují trhliny v mnoha pseudofilozofiích, stojíce opodál pojmu duše, a tváříce se jako ona, když se někdo táže, co je to duše. V čem se liší myš, kradoucí sýr, od člověka co jde vyloupit banku? Pokud abstrahujeme základní rysy lidského chování, získáme chování prakticky totožné s chováním zvířecím, přičemž reziduum, to co při abstrakci odpadne, bude pravděpodobně přemýšlení, které naše chování pouze zdobí, jako krajka leckteré spodní prádlo, aby vypadalo lépe, a šlo lépe na odbyt. To, kolem čeho se točí myšlenky lupiče v bance, není nepodobné tomu, co pohání jednodušší rozvahu myši - strach. Ve všech jiných případech je lidské myšlení také pouze jakousi výplní vyšší myšlenkové matrice, která se už nachlup podobá jednoduchostí zvířecímu chování. Děláme ve své podstatě to samé jako zvířata, akorát kolem toho ještě děláme daleko více povyku. Noviny Lidé se zcela přirozeně zabývají celý život tím, co se stalo. Hledají kauzalitu včerejška, i když mají ten dar, ujistit se o přítomnosti tím, že začnou novou kauzální řadu, dar tvořit příčiny! Dar který je možný si vychutnat právě jen tehdy, když máme fantazii budoucnosti, kterou v přítomnosti změníme na neměnnou minulost! Dar tvorby času a ovlivňování událostí! Noviny nám ukazují, co se stalo. Pročítáme události, které už nezměníme, domnívajíce se, že se nás týkají! Jenže už tím, že je nezměníme, že vznikají mimo nás, a přesto se nám snaží vnutit svou skutečnost, upadáme do světa neosobního, který se nás netýká. Svět vzniká a tvoří se bez naší účasti - jako cizí věc - neosobní a nepocházející z nás. Kdy jindy je novinovému člověku u srdce tak krásně, jako když se stane činitelem času - realizátorem budoucnosti v minulost? Když se stane prvkem nutným k jejich syntéze. Člověk je přítomností! Člověk je svým časem! Obsahuje jak minulost tak budoucnost, je tvůrcem přítomnosti, kterou pak prožívá jako sebe! Jak však může prožívat člověk rezignující na přítomnost, volící buď cestu novin nebo cestu snění o budoucnosti? Proč nevyužívat daru života, který jen nám dán skrze myšlení - nikoli vjemy či cítění - protože čas a mi - jsme obé v myšlence - myšlence mezi mozkem a rukama (vjemy a cítění jsou jenom fragmenty okolí, které zaobluje ve skutečnost naše abstraktní myšlení). Když vidím, že se děje ono, a já toho nejsem součástí, stejně mi svědomí říká, že svět jsem já! Nesnesu vážný pohled do novin! Noviny nejsou přítomnost a jejich funkce je snad namířena proti nitru člověka svou neosobností, ukazováním toho, co se už stalo - co je neměnné. Zaměstnávají nás nahmatáváním pulsu pravdy v minulosti! Když nám tlak života uniká ústy tonoucího... Jak nám ovšem hudba udělá dobře, když se staneme nikoli divákem, nýbrž tou slabou iluzí, staneme se alespoň jako a trochu zkresleně součástí autora - jeho Já se nám stane osobním prožitkem! Nejsme alespoň na chvíli přesvědčeni, že vidíme z někoho jiného? Jako když po dlouholetém sousedství a míjení máme to štěstí promluvit s člověkem, vidět se alespoň částečně jeho očima? Jako bychom museli míjet po léta dům, a nyní hledíme z jeho oken na místa, z nichž hleděli jsme do oken? - Je to zčásti poznání sama sebe, poznání nekonečně malého odrazu času ... jež sami na sobě sotva někdy postřehneme. Vědy Většina vadných bodů věd a učení se týká nekonečna a nuly. Všechno co se točí okolo velikosti a vzniku vesmíru, původu přebytku energie ve vesmíru. Nejsme schopni pochopit původ pohybu ve vesmíru - či spíše života vesmíru! Protože sami jsme živi, a sami jsme jeho součástí - nemůžeme se povznést nad sebe a vesmír, a odvodit chybějící vztahy - svým náležením k vesmíru se stáváme nedostatečně objektivními. - Mi sami jsme tím chybějícím, nebo snad přebývajícím článkem všech věd! Je to asi chyba, že se snažíme uchopit svojí rukou ruku samu - víme, že to nejde.