Vzpomínky, kříže a dveře [25. 12. 2004]

V dáli se šíří světlo, jako vzpomínky bolestně planoucí na křížích podél cest. Města i vesnice ti k odchodu kynou, k odchodu s výtkou tvého svědomí, bolí to bolí, když si člověk rozumí. Či snad jen blud hebký tvým vlastním strachem si přiková? Věř, že to, co reje tě v uši brázdami, je pukající květ. Hleď ta hlína, láme se a rozsýpá. Zlý květ je ten, zlý jak had, račte si pane vzpomínat, co matkou, co otcem jemu bylo: hleď - teď matku, otce vytěsnilo! Hleď pravítko pod srdcem zahnuté, hleď klíče na botě nazuté! Tichá píseň ti klidně vrahem pluje, zraněný netopýr dopadá ti k nohám! Cože? Zvoní na poplach? Ha! Pravdu mají - jsem všem svým přátelům v patách! Svátek - ty hodiny na stěně vypadají, jako by si mě prohlížely! A tak není proč se mračit, co nasněžilo, to roztálo a zůstal jen mráz -. Je krásná zima poté, co mi podzim zase seknul do života - jenže podzim sám trpěl víc jak já, tak mi ani nepřišlo, že bych ho mohl za něco kárat. Spíš připít mu na zdraví a ztratit vědomí. Tulák se posadí pod vrbu, udělá si pohodlí, mraky utíkají, země jim mizí za patami - jak mu kdysi rozum zradil srdce, tehdy bez přihlédnutí, či bližšího ohledání mrtvoly, věčným inkoustem na duši si napsal, že mrtvola je bezpochyby jeho -. Dnes podává tma k večeři ledový vzduch, do temnot vlhce dýchající zdi, či černého brouka, co se už v zavřené krabičce konečně neleskne. "Dnes autor - zítra válet sudy" - tak říká nová reklama firmy "Zákon světa". Muž vstává z postele, ocelové dveře se nadobro zavírají - konečně důkaz - alespoň důkaz kterému - i přese vše své umění nedůvěry - uvěřil.