[<< 2004; (2) ] --- [ 2005 (2)>>]
Hrobouš
Hle,
mrtvý vstává
a jsem to já
vyprázdněná mrtvola
Chřípí zdvihá se jen líně
když čáp se rýpe nosem v bahně
a nehleďte na mě!
jsem to já
slepý jak slepýš
a bosý jak kos
tlapky mi kladeš před oči
myško šedých let
kvačím, kvačím už kroky nezvratnými
kroky zpět
Svět utkal příliš pevnou pavučinu mé mysli,
která hned oklepe kapky rosy
napnutá až k neřestem
fantazie se k večeru vzpíná
lepí se mi na nohy špína
barví se mi nos do červena
že lžu
leží na srdci jak těžká vina
leč
špína je špína
hle
malý jsem
střed celého světa
malý
utkaný pevně s vláken
paží svraštělých
před srdcem mým těžké chmury
těžké
těžké je objevit sám v sobě
svoje noční můry
Hleď
lásko zpitá svou krásou k beznaději!
Hleď
ty se chvěješ já se nezachvěji
Chceš ujít cesty kus
a bezvýsledně
ač nutíš se v klus
v předu cítíš jen hnus
Přec vpředu hedvábná vlákna
pavouci tkají
tak jemná
tak jemná
jako když dech se s vůní tvojí tají
kradmo, hledím po tvém hřbetě
ruky, jež malými píďalkovitými pohyby
vybírá pel jak včelka v květě
Jsi dokonalá, já hleď
znavený už údělem svých snů
planu, a přec nevzplanu
Zmateným nosem k vůním jara čichám,
jsem jak čmelák když duní v travách,
nepospíchám
Nemohu než usednout, když těžké jsou mé údy
těžknou s každou další bolestí
kdo jiný, kdo jiný si cestu k srdci proklestí
než já?
Cesta daleká, cesta plná potvor,
halekají zdáli, zblízka
Skřehotem slizkým, uštěpačným:
Hle! Netvor!
A jak se naparuje, a plány kuje
Ó plány jistě velkolepé!
Ha, však jeho srdce je k lásce slepé
Ten zdaleka k nám přišel as
A ten kašel urputný když voní k růžím, zas a zas!
Toť ďábel, věru, uvěřte nám,
vždyť stačí jenom pohledět
Tu sedí a dny si v básních sčítá,
Pche snad ani ďábel, snad jenom cvok,
má malé ambice a velké mínění
a tráví dny své v zahálení
a cpe se vstříc všem kvalitám!
Valí se vstříc rozkoším,
naditý ten puritán!
Popleten rachotem mrzkých hlasů
upadám co chvíli do mdloby
kde utichají všechny city
a mlha halí ozdoby
Směs pestrých květů
v náručí pevně uvitá
Zmizne jak když lampa zhasne
rozplyne se, jen zakmitá
Je to osud, věru smutný
nutno se ptát
však je snad nutný
Hodokvas myšlenek jak červů
v zetlelém těle lásky mojí hlodá
"A kdyby snad trochu beznaděje,
a kdyby snad jen nepohoda"
Tajemný hlas mi do ucha šeptá
deptá mne, deptá
však zhýralce v nicotách nerozleptá
Nevěra jak had tu a tam poletuje
Žere lásku a kladivo na city kuje
Mečem hada satanova chtěl bych rozetnout
jen se neleknout a do práce se dát
vždyť žádná vichřice se nedá neustát!
Smrdím,
smrdím jak hromada kamení
co mrtvol kupu dlouho kryla
Smrdím
hnis srdcí raněných
k mému srdci spílá
Ruce v souboji marném k nebi vztahuji,
v naději, že snad bůh mi uvidět dá,
že snad, že snad, že snad.
Že snad něco nebo někdo mě v dáli vyslyší
prosím snad mnoho, když táži se Tě, Nejvyšší?
ano, zdá se mnoho chci
zemřu než se naději
a rozvrácená stavba snů
zhroutí se k Mým základům
sesune se naděj vkletá
v srdci mém jak ornament
a ten kdo nás snad s hlíny hnětá
neslyší mne na moment
Drahý je čas zemského bytí,
a srdce pomalu zdrásává,
jak saň určená k hromobití
láska mi katana zastává
Každý den, nový sen se rázem zrodí
leč nohy zlámané v těle opilcově nerozchodí
seč by snad přímluvu u Bohů hledala
nikomu věčnost zdarma trochu many nedala
Ty rode Kainův, budeš sklízet manu světla
v potu těla zbroceného krví
Zdarma zde nejsme my
v ráji kvetli jen prví
Tu hleď kostlivce na kříži po mé pravé straně
a představ si, kolik úsilí snad vydal na své saně
Ku klouzání blaženém po krví napuštěné zemi
Tam vpředu hoří plameny,
tam vzadu dav již hořekuje,
plijí po obličeji páně
a myš z výšky už vyhlíží si káně
Ty sáně, ty sáně, ty sáně!
Mléko kane ze skořepin rozpuklých
a dopadem na zem se mění v sníh
mlsavé víly však napřed běží
a slízají všechen přede mnou
Že zem bude mi vždy jen suchá, neplodná,
s drtivě stísněnou, zamračenou oblohou
Neuvidíš nikdy již
ten světlý světa kraj
A uvržen jsi zde v pekla
kdes viděl ráj?
Hnůj zcupuje ti řídký rozum
naplní bezmezno olovem,
Řvi, jen vykřič hrdlo,
Určitě budeš vyslyšen!
Smrt (22.3.2005)
Smrt jak hodiny svou ručkou potichu pohybuje,
skoro jak hladit by chtěla čas
Nebe se od prostřed ke krajům rozevírá,
aby snad Země ušetřilo nás
Klid jen klid bych si chtěl přát,
však cítím, že nutno cos tu vyřídit,
něco mi duši tajně svírá,
předchází v libosti klidný dech
Starý, příliš tvrdý měsíc (23.3.2005)
Hleď, snad je to měsíc co támhle tiše mraky zní?
či snad je to slunce, stínem krve potemnělé,
čeká až se rozední?
Či snad neví, kdo dnu dveře otevírá,
neví? Neví kdo bránu temna rozestírá,
Vždyť ono samo má jít vstříc,
a ne se míti za měsíc!
Noc (24.3.2005 večer)
Chci sám tu chvíli nad tou řekou noční postát,
tu tam jsou hrdinové i příšery,
hle barvy kalné i syté, schovaly se v příšeří,
jak když dlaň se v dlani skryje,
tak klid žal v srdci smyje
Malý lenivý pochod armád napříč zemí,
spočinul pod stany a pod větvemi,
Není-li světla, nevidíš nepřítele,
není-li jeho, čeho se bát,
nad barvou noci chci se jen pousmát
Blaženě se holub k bratru choulí,
čekají v okapech do rána,
mrazy nepřejdou-li
Jen pár žebráků koše tu vymetává,
klokot nočního ticha jenž neustává,
obraz bídy klidný v měsíčním svitu
Květ když kvete
viz, já též kvetu
Večeře (24.3.2005 dopoledne)
Večeřím u stolu pokrytého rákosím,
prosím, pochopte, já neprosím,
K jídlu je tu spousta misek,
a já překvapen odkrývám pokličky z langust,
krabů, občas se to i mihne spletencem stonožek
U krbu visí pár starých ponožek,
kdyby tak byly ve skříni,
a nestrašily moji chuť k večeři
i ty stonožky bych byl sněd,
a kdo nevěří, ať si láteří
Některé pokrmy však marně hledám,
to jsou ty, které představuji si,
když pokličky s cinkotem zvedám,
Langusta cvaká klepety,
stonožky míhají nožkou sem a tam,
rozčilen vstát chci,
ať už na věky neusedám
No jo, jenže,
člověk si může jen ty ponožky navlíknout,
přisednout ke krbu a tiše spát,
než zase přepadne ho tiše a ze snů vzbudí hlad
Nu tedy chci klepetka ulamovat,
nebo housenek pár k chlebíčku jak motýly měkce přišpendlit?
Tak sakra, kručí mi v břiše a já furt hledám nit,
jak a čím tu stvůru kručící naplnit!
Langusto ty jedna podmořská stvůro,
tvrdý máš kožíšek, kryta jak kůrou,
Běhalas pískem tiše ho víříce,
než lovec chytil tě tak jako zajíce,
A teď na mém talíři,
po tobě vposled se zavíří!
Nechť (24.3.2005 dopoledne)
Nechť uložen je starý zákon hluboko do jeskyní,
nechť nevinni jsou jen ti vinní,
Slunce nechť vám k vašim hodům svítí,
A vy andělé nebeští vy sypte kvítí
Žádného jiného účelu zde není,
Než hodovat od rána do setmění!
A vy rytíři své brnění endlich shoďte,
A místo princezen zakletých,
své krky od kručení vysvoboďte
Těm, kteří dnem i nocí meče kují
plují jen lodě které nikam nedoplují
Plavte se vědci a slovotepci
na korábech věčných tichou nocí
Váš útěk přec je útěk před nemocí!
A kdo z nebes na zem shlížíš
víš, ty hledíš dolů jen,
žel za sebe se neohlížíš
Slyš někdo volá tě!
Otoč svoji hlavu ztvrdlou v hypnózách
Vždyť do pekel ty hledíš z nebes,
nebesa nechaje v temnotách!
Nechť úžiny jak květy včelám se lodím otvírají
čekaje až z cizích pevnin ty mršky kovy drahé ssají
Poklady nosí se jenom přes moře
a ty cesty daleké nechť málokoho odradí
Vyplouvej jen když bouře neřádí!
Nataženy na bubnech jsou kůže zvířat,
v krajích tak vzdálených jiná hudba hraje,
Bez hudby dálných sluncí,
nikdy snad hrozen neuzraje!
A nepřetvařuj se ty zrůdo nízká,
nechať ti vlasy tvoje múza víská!
Jsi jak nepříčetná, svou zrůdnou masku haníc,
Věz však, že tvář pod maskou nemá z masek hranic!
Mrákota (24.3.2005 odpoledne)
Mrákota šalebná jednou mi duši obestřela,
výhled na nebe široké, luznou chamradí zastínila,
Rozsekal jsem ty žaloby a soudy vyčtené z tváří,
zmizela potřeba mizet v svatozáři,
Anděl, prdel, hrob
ať jsem si třeba snob
Ať jsem si třeba pískle
Usekal jsem andělům jejich peří
kdo neviděl je padat z nebe, neuvěří
Jediný z nich, ten nejčernější
dávno tu hodoval na zemi
Tomu však neutnu je
ač chce se mi
Toho nechť si na křídlech věčnost nese
stejně ten černý netvor,
Nikdy mé srdce neunese,
a když, má smrt jej navždy polapí v mříž
Mravenci na cestách za stíny (26.03.2005 11:27)
mravenci chodí za svým stínem,
zplozenci bytostí za svým rodným klínem,
spát chodí medvěd když lovit nelze už,
kaňka,
z pera kápla tuž,
už
nelze psát a kaněk se vyvarovat,
možná že lze,
ale štěstím se nelze naparovat
jo, štěstí,
- to mi kdosi v cestě řek,
jo štěstí, za tím já už bloudím věk
tehdy vždy zvířátka rozličná mi v cestu vskakovala,
a vzkazy od jejich bohů jsem dostával,
Zde to je, a támhle zas ono,
Po vyřízení vzkazu,
rozštípl kos hrdlo plazu,
a přinesl ho rodině
Leč seč (26.03.2005 11:40)
div nepřišel o panictví;
krev rušila smáčení trav
i závějí
ne, málo klidu lpí;
stále tluče psa
on nepřijde, jenž je;
nesmí rozkázat unáhleně, nevěřícně;
má zákon;
jeho zákon káže:
teď zkus jít
Ch jo (26.03.2005 19:07)
Chci ti něco říci: všechen můj rozum, co by chtěl něco plánovat,
pryč s ním, sem s ním, kudy k tobě?
Strach (27.3.2005 13:37)
show must go on
Tak nějak se bojím
postranních skutečností,
víš, možná jsi
ač jsem ji zavrhl,
stále mi v duši drancuje,
ty řekneš jde, já nejde,
jsem srab
kdo mečem zachází,
mečem sejde
aspoň už chápu,
na čem jsme,
ve strachu vyrost sem
bojím se dál
já neovlivním co bude dál,
ač bych si snad leccos přál
Dle (27.3.2005 15:19)
show must go on
zamknul mě kýč lýtka
dle fosilní trafiky urazil
ne!
kolem stráně ryčí múza
den fekálií ti prostře
nikoli!
hrom tu musí pobýt v bytosti
dle
mládí v srdci
stáří na jazyku
snad tu nezbylo
po tobě ani vzlyku
tvé vlasy tříští
se o parapet tísně
jak ozvěna
vždy se zvedne smetí
kaly se víří ode dna
nemám čeho bych po sobě nechal
smetu v mžiku k zemi každý regál
cetky tvé krásy mě děsí
nutí k hnusu
je tu jen plamen černý
jsem uvnitř jak po funusu
setři své slzy moje drahá
jsi drahá jak zlato
má země vyprahlá
tě spálí jen za to
odejdi do temnot ty svízeli lásky
chceš moje vrásky
zemři a červů ober klásky
tvůj chléb jak nestravitelný klam zdá se být
rač milenko do setmění
v mém srdci jak v hrobě shnít
zpropadená nevěstko tak nevěrná jak země celá,
posedlostí svých mrzkých tuh jsi snad oněměla?
kéž slovo poslední už z úst svým dechem vypustíš,
dusíš mě, nechť sama se v své touze udusíš
shnij, pro mé srdce říkám ti,
máš ještě čas
smrt je láska která spojila nás
Znič (27.3.2005 21:28)
naše láska
ve švech praská
vyleju ji do hajzlu
jů, jak já na té hrůze se pasu,
třasu se třasu
lásku tu nevypasu
je to úděl ztrouchnivělých lidí,
co vidí,
nechť neuvidí
znič všechno, co teče po skle,
když praskne sklenice
zachovej seč
řeč těl,
řeč děl,
válka všude zuří
hoří město,
hle i král v trůnu hoří!
Znič city, znič i bezcitnost
však víš, nejvyšší je ctnost,
Když lásku vidím,
vím
já lásku nenávidím
třesu se od základů
bouřím
leč poklad nerozkradu
bojím se poldů co se v křoví tají
bojím se sebe, ve mě toho, co se neutají
znič lásku, znič i sebe,
víš nejlépe,
že miluješ když hoří nebe
ta kupa nenávisti co se v nitru hřeje,
ta nutí lásku všude tam kde neuspěje!
znič vše co se v srdci tají
ať nenávist šplhá z pekel
a v nebi ať se nají!
Vyznej (28.3.2005 18:28)
přijímám faktury za lásku,
počítám účty, ciferníkem své bolesti
Vyznej co nelze vyznat,
když jsi jak bílá čokoláda.
Miluj, když láska tvá je beznohá,
zemři, když bez ní srdce mře.
Ta lež milenek,
že budeš vždy v jejich srdci,
ač ne fyzicky,
Buď jejich zpovědníkem.
Nejsi to ani ono,
jsi růže která kvete jen na hrobech lásek.
Změň se v rebela, chceš-li!
zač však rebelovat?
Stůj,
"Miláčku stůj", říkáš mi,
"postůj v závrati,
polož růži na hrob můj,
ta se neztratí!"
"Pak dál běž,
v srdci svém mne
navždy střež!"
Ale milá, hledej si svobodu,
když nenávistí do zdi vrážíš!
Ta láska je jak tvrdá zem,
kam padá hlava má,
když ji mečem srážíš!
Hovno a smysl života
(29.3.2005 0:13)
No co, jsem rád, že jsem rád, i když sedím trošku opilý u počítače
a snažím
se zmatlat dohromady tu kupu myšlenek, co mě tlačí v mozku. V první
řadě nemám
vypráno, takže budu asi celý týden chodit špinavý. Moje holka mi
uprchla s nějakým
cochtákem do zahraničí, a ještě mi stihla napsat pohled, že je v
Berlíně,
prochází se po památkách a že je jí fajn, a že na mě opravdu vzpomíná.
Jo to jsem fakt potřeboval, mohla mi poslat aspoň nějaký prachy na
náhrobek.
Jsem rád, že si na člověka jeho zrádci vzpomenou, když se jim daří lépe
než jemu,
a ještě ho k tomu vlastně není ani třeba. To bychom měli. Jinak prý
svítí sluníčko,
ačkoli se už prý na Berlín ženou mraky. No, nezbývá než otevřít dalšího
lahváče.
Děvka, ale co, miloval jsem ji, a chybí mi, ačkoli mě sere že jí
nechybím.
No co, mám před sebou chcípající večer, a můžu čekat na svou spací
smrt.
Člověk by měl rozeslat svá parte, než jde spát. Zejtra se vzbudím,
vzpomenu si
na ní, a ještě se budu zaobírat tím, co dál.
Zrovna dneska jsem byl v parku. Šel jsem si oddechnout, posedět na
lavičku
a čumět na haranty ze školky, jak se bezuzdně baví těma hovadinama.
Už mě, škoda, přestaly bavit houpačky, točítka a prolejzačky. No co,
aspoň vidím, že je to bavit jen tak nepřestane. Paní učitelka je
pohledná,
děckám je to šumafuk, pro ně je to jen nějaká potvora, co jim něco
zakazuje
a dovoluje, popřípadě jim může zařídit průser.
Jak tam tak sedím, všude se to míhá nějakou tou zábavou, což mi připadá
ještě horší, než sedět sjetej na mostě a čumět jak v nekonečných řadách
míjejí tisíce lidských životů sem a tam, z města do města, z domu na
nákup.
Pes kterej chytil prašivinu, říkám si, je na tom určitě líp jak voni.
Ví kde se podrbat. Opadá mu srst a chcípne jako všichni. Teda ne, že
bych jim
to přál, ale každej jednou musí. Máte to ale potěšení, utrousil párek,
ženoucí si to úprkem kolem mé lavičky z parku ven. Asi přišli
zasportovat.
Jó, sport ten má duši. Zdvíhat, ohýbat, překonávat. Jen blbě sedět a
tlachat
si se svými bludy o tom co a jak - je nezáživný jak drbat hovno z
podrážky.
Taky jsem si byl koupit nějaký jídlo. Kdekdo se baví už jen nákupem.
Je to vlastně úloha hodná mistra, vybrat to správný, aby člověk nechcíp
hladem,
a měl taky pocit, že si dá, to co mu chutná. Málokdo dnes žere, co fakt
chutná.
Moje babička vždycky pekla dobrý buchty. Umřela a teď má matka peče
hnusný buchty,
protože není ze strany těch šikovných potomků téhle babičky. Hlavně se
napchat
a sem tam přisolit nějakou tou chutí, která se stejně v té mase
kynutýho těsta ztratí.
Jo kdysi. To kdysi jsem si taky tak hrál. Dneska ten život ztratil na
iluzi,
a zdá se, že člověk všechno musí, a občas něco může.
No dneska jsem tu na tý lavičce sám, a pokud se nepřestanu tvářit tak
blbě,
což se nestane, protože jsem determinista, tak si ke mě nikdo
nepřisedne.
Ledaže nějakej blb. A na blby jsem vysazenej. To má tak člověk náladu
poslouchat
nějaký žblepty o ekonomice a politice, nebo o tom jak skvělá je kunda
která se mě fakt
netýká, natož abych se jí snad někdy mohl dotknout já. Hoďte psovi za
ohradu kus salámu,
aby na něj nemoh, a on bude šťastnej, že ví jak voní, když ho nemůže
sežrat.
Nějaký nemehlo se natáhlo na kole přes nějaký tři caparty, a vodřelo si
ruku při
průletu křovím. Nezávidím mu to dobrodrůžo. Měli jste někdy puding ve
kterým se vařila moucha? Celej je v pohodě ale vařila se v něm moucha,
takže s každým soustem
vnímáte ten hnus, že možná právě teď žerete nějakou šťávu z té mouchy.
No ale můj život se neodehrává jen v parku. Taky jsem byl na
představení nějakýho
Shakespeara. Bylo to celkem dobrý, dost vtipný, ale stejně jsem usnul a
vzbudil mě
až uklízeč nebo nějakej maník s vizitkou na kabátě. Nevím kdo to byl,
jen jsem se
ho leknul, když přerušil můj komedický sen nějakým "mohl byste prosím,
už je".
Docela mě vyděsil, právě jsem totiž řešil nějakou zápletku Hamleta a
lebky.
Lebka totiž pořád trvala na svém nebýt, a Hamlet po ní dupal a vřískal
dokolečka
"Být, být, být". No a do toho se ozve ze tmy hlas "prosím, mohl
byste...už je dávno...",
takže jsem se tak tak nerozeřval strachem po vylidněném hledišti. No
ale jeho ksycht byl
stejně tak blbý, že jsem nad absurdností toho strachu musel zatajit
smích.
Tak jsem se malátný vypotácel k šalině, a přemýšlel jsem, jestli to z
té lebky něco
říkalo, že už je čas? Jestli já nejsem ten Hamlet co furt někde něco
chce?
No budiž, šalina bere jízdenky, to mě trochu uklidnilo, a navíc v ní
seděli převážně
dědci, kteří "už taky musí", a stejně "ještě jsou a chtějí být". Není
to tak špatný,
ten Šejkspýr, říkám si. Má výstupní stanice už minula, takže se studem
vylízám ven,
a zjišťuji, že opravdu nikoho nezajímá, že jsem takový debil, že jsem
přejel nejhlučnější
stanici na týhle trase a vystoupil v lese. Všichni v tramvaji se
náhodou tvářili
docela lhostejně, když jejich upřené pohledy odjížděli do hloubi lesa
za dalšími zastávkami:
Lesná, Na pasece, Myslivna, Na konci světa, Z lesa, Městská.
Tak jsem se vrátil a zjistil, že nemám klíče. Blbost co? Ale kde teda
jsou, to jsem
je musel někde ztratit, třeba v divadle. No co, neztratil jsem nic
jinýho a všechny
tajný vchody do domu znám, takže sklepem nebo oknem, to je jedno. A
vyměnit zámky,
no myslím, že to nějakou dobu budu lámat sklepem, než na mě vlastní
sousedi pošlou hlídku.
Pes vylízal všechno do detailu. Říkám si, hm, konečně se chová slušně,
a nečeká,
že mu dám něco jinýho. Sežral fakt všechno, škoda že se nenaučil srát
kultivovaně.
Nasral mi do koupelny, ví že je tam hajzl, ale neví, že se může srát
jen do něj.
Někde ta inteligence končit musí. Tenhle hajzl prostě jen ví, jak
vyškemrat porci
oběda, a ví jak mi vlezt do postele, ale nic jinýho jeho inteligenci
není sto zaujmout.
Asi nezná to potěšení z vytírání hoven.
No a teď tady sedím, a zjišťuju, že můj život vlastně stojí jen za to
hovno,
co budu muset každej den vytírat z rozličných míst pokoje. Protože
starýho psa
dobrejm skutkům nenaučíš, a sám se musíš naučit trpělivě vyklízet
brajgl,
kterej ten budižkničemu nadělá, kdekoli se mu zamane.
Kých (29.03.2005 02:15)
Zlé srdce hledá lásku,
nenachází, samo sebou,
stůně nekonečnou bolestí,
hledá aspoň soucit
Dobrá srdce,
známá svým slitováním
v tomto případě
selžou
Noc hrůz (29.3.2005 2:33)
Noc hrůz mi náruč rozevřela
říká: pojď, jen pojď, však tvá jsem celá!
Z děr červi vylézají,
v dírách se jich zástup tají.
Do ran opuchlých a krví ověnčených mi lezou
cítím jak pod kůží si hrají, švitoříce, že už nevylezou
Oni se však jednou nají,
pak zas odtáhnou,
až ke kosti mě ohlodají!
Nejsou však jediní tihle nájemníci sklepní,
kůže není jediné, co hnilobou se na mém těle pne!
V duši démoni mi žalostné skuhrání k ústům chrchlí:
Prý že tě miluji, slyšíš? Miluji!
-když jen červi na mne z mraků sprchli.
Hřej (29.3.2005 17:01)
jak jiný klíč leží
noha hromy běží
já slezu tuhle ulici
ne osypu vichřici
hádám tahy světa
plít nejde durman
zemře starý děda tmou
mládí kyne líně mořem
stáří rychle vítá taje
dle ukazatele kane
jitro uvízlo v letu
stojí roky ticha chléb
dej mi led
netají moci čekání
dali molům list
chystají mi číst
holí mistr starý ryčí
potěš spáče trpkým kvítím
pij veselí hodné mizérie
jaký hýřil
už jsem se zas načepýřil
míchám lžičkou jmění seté
melu jakost až až
strav mé sváry věky vkleté
až tam, až na píst
bíle svítí otrhaný jas
prosím a pospěš!
málo hřeješ elán koně
jíti mohu okolo
jdu, ještě zaskočím
Hlad po zvuku (29.3.2005 18:35)
Obrátil se, aby zjistil odkud pochází ten zvuk. Bylo to jako
pištění brzd, když
přijíždí vlak k nástupišti. Mladá vrána si čistila peří a na stromech
se chvělo listí.
Bylo ticho, jen šum chladného vánku hladil planinu na které stál.
Ticho.
Možná se mu to zdálo, lepší tomu nepřikládat žádný smysl. Čekal co se
bude dít dál.
Nic. Chtěl aby se něco dělo, ta pustina už však nevypustila ani hlásku.
Kam jít teď? Vrátit se do města? Mohl by akorát zpátky domů a tam ho
nic nečeká,
proto šel sem. Neví co ho sem táhlo. Chce pryč, odtud. Chtěl by posedět
s někým u piva?
Možná, ale ani to nebyl ten pocit. Ani tam by nenašel to co hledá, a
asi by jen civěl
jak opadá pěna u prvního piva, zatímco ostatní začínají další rundu a
vesele klevetí.
Vyrazil do lesa. Měkké jehličí bylo příjemné pro krok. Nic se ještě
příliš nezelenalo,
borůvčí teprve počínalo rašit. Tu a tam prokukoval nový lístek
kostrbatou změtí
hnědých větviček. Život se probouzí. V lese je příjemně, tlumené zvuky
se nesou z dálek
kryté střechou borovic a smrků před rozptýlením. Škoda že v okolí není
žádný tajemný hrad.
Něco co by oslovilo a zároveň se zeptalo na totéž, na co se ptá on,
aniž to sám chápe.
Les je široký a hluboký, bez potůčků. Žádná zvířata tu ještě nejsou.
Jen jakoby z dálky
se ozývají ptáci. "Snad zase nepůjdu pořád dál. Ten les mě obklopuje
ale sám k ničemu
nenabádá. A tolik bych chtěl někam jít. Najít místo, kde bych mohl
posedět a užívat si
svitu slunce a modré oblohy." Pomalu nakračujíce v měkké půdě míjí
krmelec, ze kterého
trčí zbytek slámy a olízaná homole soli evokuje podivný pocit, pocit
osamělosti.
Strýc usnul(29.3.2005 23:18)
klíč rval mladé lvy
otřepal střep tíseň vína
našel lev prošlý kus
zjev vrtký div víl
nebo ober strom
klej, mládí lásku oloupí
tlej rváči v klíně
nespí lev v kleci
starý tmavý ovál
vroď roj vodních velryb libých
porod syčáků ornamentem onkologického stylu samoty
jitro klopí, Josef musí uvíznout sám
asi stojí smích
mýval urval kus hmoty
vstrčil pařát do kapes
vezmi rýč a zrej zahradu
klení tleje
smetí sválo uzel, není sám
musí platit
není naše nucení ustrnulé tlachem bab?
hol se, jitro snoubí suti
Teta uschla(29.3.2005 23:20)
Jednoho rána uschla v houpacím křesle teta. Řekli mi to její děti,
poté co se ji pokoušeli resuscitovat zelenou
konvičkou s kropítkem. Bohužel však nesvítilo slunce, a tak přes
zoufalé pokusy ještě živých kořínků se
neujala. Vynesli jsme ji na dvůr a opřeli o popelnice, hned vedle
loňského vánočního stromku.
Neplatila popeláře, takže ji snad už nikdo ani pořádně nepohřbí.
Dnes
už je to pár měsíců, je léto,
a já každé ráno, když vyhlížím na ulici, sklouznu zrakem k popelnicím.
Při pohledu na suchou tetu vzpomínám.
Každý den mi ten pohled přináší kupu vzpomínek. Slunce pálí a vánoce
jsou dávno ty tam, pohřbeny pod
sálajícím vedrem a sezónou koupání. Co teta uschla, jsou staré dobré
časy jen vzpomínkou.
Křeslo zeje prázdnotou. Teta je stále tu a popelnice přetékají. Nikdo
na její památku neplatí popeláře.
Dokonce myslím, že jsme první rodina, kde uschla teta. Snad i poslední.
Kam (30.3.2005 03:41)
Nedokážu říci, co cítím,
bojím se o svou masku,
bojím se narušit to,
v čem vyrostla ta růže,
kterou chci do vázy
Proto radši řeknu si,
že ji nechci,
obelžu se,
obelžu všechny,
bojím se jen,
kam touhle zlou lží,
budu odveden.
Ha (30.3.2005 16:50)
Kultura je sepultura,
pletu na ní bič
A ty zvíře smutku,
i tebe mrsknu,
zmiz už pryč
Jsem sám tu v botách šedých
světlo mluví k nebesům,
Jsem sám tu
jsem oposum!
Mladý lev, v těle krev,
z křoví řev
a já chci krev
Mlčte zrůdy rozechvělé,
vztekem svého zápachu,
jsem sám tu,
a robím neplechu
Pletu bič na poníženost
pletu bič až do nebe,
A za sebe nemodlím se,
bože,
modlím se jen za tebe
Vymrskám ti život z těla,
v rozkladu tě znásilním,
je to všechno jen tvé dílo,
nečekej že zeslabím
Andělé ať pojdou v řadách,
jen pro krásu pozemskou,
prokážu se stvrzenkou
Hlodá v mrše zvíře smělé,
hlodá směle k nevíře,
Blafy smůly vetknu v papír,
tím vytřete si prdele
Hřej (30.3.2005 16:55)
věnováno Janis Joplin
jak jiný klíč leží
noha hromy běží
já slezu tuhle ulici
ne osypu vichřici
hádám tahy světa
plít nejde durman
zemře starý děda tmou
mládí kyne líně mořem
stáří rychle vítá taje
dle ukazatele kane
jitro uvízlo v letu
stojí roky ticha chléb
dej mi led
netají moci čekání
dali molům list
chystají mi číst
holí mistr starý ryčí
potěš spáče trpkým kvítím
pij veselí hodné mizérie
jaký hýřil
už jsem se zas načepýřil
míchám lžičkou jmění seté
melu jakost až až
strav mé sváry věky vkleté
až tam, až na píst
bíle svítí otrhaný jas
prosím a pospěš!
málo hřeješ elán koně
jíti mohu okolo
jdu, ještě zaskočím
Má lásko (01.04.2005 22:47)
Nevím jak ti říci, co ti říci chci.
Myslím že nejsem až tak dobrý básník,
abych znal tolik nadávek.
Spot (02.04.2005 01:09)
sněží mi do not,
shořel knot,
chobot na plot
a střihnout pot
vyjdu do bot,
hory s sebou,
v botách
nás tu nerozjebou
Tak málo (02.04.2005 01:29)
Jedeš prvním vlakem pryč
Já jsem jeho kola,
Mezi kopce tvých vzpomínek
zasouvá se pomalu vůz po vozu
Tolik kol a tolik vagónů
Spěšňák nebo rychlík?
Kdo to ví? Snad kola snad vozy,
snad kluci ve tvým věku.
Jedeš po kolejích za sluncem
Tak si aspoň zatrub,
ať se rovnáš s jeleny.
Tak málo mi stačí, zatlačte mi oči (02.04.2005 02:21)
dlouhý šprk spod krahujčích brk
Tak málo stačí k dětské radosti
a tak málo se to málo v mojí duši najde
Všechna ta moudrost
snad v srci jak kniha zavátá sněhem zajde
Plíží se ulicí přízrak zšeřelých dní
jsem jeden, z mála
snad už poslední
Nepřál bych ti tu tíhu snášet,
za nehet by se vešla
ale všechna radost s ní už v srdci sešla
Snad modli se za mne,
k bohu který sedí v rohu
modli se za mne
za mojí ruku a nohu
Věř mi,
je to jak sedět a hledět na hvězdy
vlaky se boří v dálek samet
a a a
Je to tak prosté, však jsem rak,
barák se snáší na nosníky a nosníky na barák
Tak málo stačí k dětské radosti,
to se tak říká, když má člověk starosti
starosti o kyčle, starosti o obratle,
kdo datle vyprostí když ne datle?
A dívek tu stojí co argumentů,
každá je z vápna, každá jde do cementu.
milý je úsměv té každé z nich,
je to jen klam, však říkám si mnich
A vyjít na ulici, zkrabatit čelo,
co ví se, se ještě nevědělo,
a co neví se to mi ryje v čelo,
včelo, ty medonosná, ty víš,
medu si chystáš a cukrem se nasytíš
Tak málo stačí k lidské starosti,
radosti přejdou, bylo jich moc,
nemoc se vzpíná v duši je noc.
Zahradník ve tmě stromky vysazuje,
boty si nazuje pak si je zase zuje.
kovář jeho přítel už zase pikle kuje,
na co je neukuje, sem tam si světem pluje.
Slípko, ty cos vejce vždycky mi nesla,
ty poslouchej abys zas neusnula,
Tak jak tvá vejce si světem plují,
tak kováři na ně dnem i nocí svoje pasti kují,
a evokují, provokují, snášejí a hatí.
Vejce tvá sní, nikdo je nepozlatí.
Bylas mi věrná každým ránem,
já ti to splatím,
budeš se mnou v nebi kormoránem,
věř mi, nechci lhát ti,
kdo nezlatí ten nepozlatí
a plány zhatí ti tvoji kati
a nezaplatí a snahu neoplatí
Ti kati v nati tě budou pojídati,
se sluncem v zádech budou se smát,
se sluncem v zádech je nádech bude hřát
a hrát
hrát větrem o překot.
Jsem plný údivu jak sluncem házíš,
jsem plný nádivky když nocí scházíš.
A tmavneš, jak kalící se ocel,
a na ránu jitrocel, jitrocel, jitrocel
Prosím, vyjdi slunce do všech dnů,
prosím, vyjdi slunce ze všech dnů,
prosím, vyjdi slunce do všech dnů,
prosím, nechci měsíc, ať nezblednu
Hluboká nitra se krví topí,
on oči klopí, jen oči klopí, když se topí,
Chci být netopýr,
netopit se a netopit,
netopit se a neopít.
Pozoruj JE jak sadem běží,
jen stín v sadě smí,
jen stín v sadě pod stromy leží,
a moje já s nimi běží a já ležím,
já stín,
já stín akorát dokolečka kolem kmene běžím,
a neposedím nepoležím.
Rozprostřený,
jak ubrus,
z brusu nový,
aušusový
Plus, hypermarket v klus.
Klisny sají mléko za chodu,
jejich něžný hřbet se vzduchem
uchem jako řinkot chřestí nese,
a smrťák, ten můj privátní,
všechno snese, pěstí chřestí,
je to věštec co nic nevyvěští.
A návěští, obsypané rosou, po dešti,
míjím nohou bosou, v Bukorešti,
oči se netřeští, osud se nevěští,
po dešti v Bukorešti
A jak dál bych se rád smál,
smál jak bych si přál,
smál až řád by vichr smíchu neustál,
řád neřád, snad, východ, západ, napapat
nechrápat a zatápat,
po klice a na západ, na dva,
ledaže by klika, klíč, i díra byly pryč,
na západ a na východ,
a na dva,
ledaže, ledaže,
ledaže božská labuť
na řece nechuti brázdila by
perem, křídlem,
hladinu, rodinu a krále,
krále nechuti co nemá na sandále,
sandále z písku, a písku z kamene,
kamene z břemene a břemene z temene,
ledaže by leda, božská labuť, leda,
málo jídla od oběda, dosti zlosti k lítosti,
a mravence na kosti, v bdělosti,
k mojí bělosti,
zář se rozhostí,
červům, nervům, k radosti,
oberte mě od kosti
hosti nehosti
dosti mne, zadosti
Huminis hominis hemos (03.04.2005 03:17)
huhlej se mnou v krytu tiše
v břiše
břečka tiše dýše
k pýše k píče k petrklíče
tiše dítě, vem ty klíče
je to dávno
shořelo ráhno
mámo
kde se ptáš?
je to dávno
je to pryč
a bič
a tyč
a honem pryč
je to málo
co stálo
co se bálo
zač to stálo
stále dost málo
už je to pryč
stojí stálo
pro mě málo
co stálo
co bálo
dost málo
je to pryč
pryž
klíží spíž
pryž
a myš je pryč
dost málo
aby se stáhlo
co u dveří stálo
bylo furt málo
teď už je dost
až dost
a radost
za most a radost
mládí
a mlází a haraburdí
co mě nudí
a nutí
a rmoutí
a srdce kroutí
a v koutě
a kotě
není v botě
a předsudky
a zármutky
jak u dna stojí
a kdo se bojí
za co stojí
a bojí
a táže se
co se káže
co se káře
není
není
není
zauzlení
a rozuzlení
a rozezlení
kdo že lení
není jmění
není jmelí
není maso
nejím zelí
není mnoho
račte noho
kolik toho
nač až dost
na kost
na most
na radost
óda
a na ja ro móda
skoba
pro jedno oba
radostí
do ústí
hlíst
a roztáhnu píst
přímo
a břímě
a temeno
saj vemeno
a dost
radost
na kost
pod most
moskyt
naskyt
vyskyt
výskyt
příslib
hřib
a jsem tu křiv
leč živ
trouchniv
leč křiv
leč živ
a kých
je mnich
kdo z nich
kdo kých
kdo mnich
kdo z nich
já tu
ty tam
my dva
vy tam
já tu
ty tu
vy tam
já tě
ví tám
hle je
hle mě
hle ze
hle mě
hle je
hle mu
hle nu
oj už
oj zas
oj my
estáz
my vy
vy tři
my dva
bra tři
bra hmán
pú tán
ví tán
cos tan
už jdi
zas přijď
a hleď
vy řiď
že je
ži je
už zas
pi je
tro chu
mě chu
ej chu
ju chu
už dost
už dost
stav most
jesť host
Samota (03.04.2005 03:33)
Stará tvář vyhlédla z okna. Je to on. Snad mě pozná. Už si přemílám
tisíc vzpomínek, abych vybral správný téma prvního rozhovoru po takové
době. Je mi smutno, když pomyslím, že naše životy se dokázaly za
takovou dobu tak rozvázat. Chci najít ten bod, kde se dělá nejsnáze
uzel. Málo stačí aby se všechno dosralo. Nechci ho ztratit, je už tak
dost prázdno všude kolem, a vzpomínky co sdílíme jsou tak hebké, že
působí jak náplast na tu hrubost kolem. Vidím jak mě zpozoroval. Chvíli
si mě prohlíží a pak mu to zašrotuje. Snad mě pozná, není to tak dávno.
Prosím, prosím, nenič to co může být. Poznal mě, už už se snaží nějak
mě pozdravit. To to dopadne. Nu dobrá. Něco říká, snad nebude dlouho
trvat než najedu na jeho kolej. Zdá se mi že taky zapadl do tý
hrubosti. Snad tu nebudu v pozici zachránce. Zas abych někoho
přetahoval do svýho světa. Abych si zas připadal sám, sám jako učitel
co má všechny děti učit svobodě. Kéž by sám ukázal tolik svobody, tolik
cizí, cizokrajné svobody, které bych se já sám musel učit. Jen doufám
že ho nenajdu v poutech. Lepší v hrobě. Kéž by všichni přátelé v
poutech pomřeli, a zbyli jen ti cizokrajní. Ale ne, to nejde, člověk
musí hledat cizinu doma, když jsou v cizině samí spoluobčané. Nemůžu
chtít. Ne, musím hledat co je. Člověk si přijde sám když není s
cizincem. Když všechny znáš, nemáš co hledat. A chceš opustit samotu,
chceš najít spojenectví tam, za hranicí tmy nepoznaného. Jedině tam
můžeš doufat. Vlak na kolejích nemá v co doufat, možná že zabrzdí nebo
se rozjede, ale dráha se nemění. To je samota. Kéž ty bys byl nekonečný
zdroj nepoznaného, ale vím to, nejsi. Doufám, ale vím, nikdo to není.
Nikdo to není.
The End (03.04.2005 kolem 3ti)
Hu
mlhu
tu chcu
mlha je kořením života
a dost toho tlachání,
nejsem robot abych se živil
vstupy a výstupy
možná jsem jinej robot
co se živí mrzačením
natahovat
cumel rukou
míchat uzly lina
rob milost,
nevyhovíš, vyhni se hnisu
co je foot to se hlavně cupe
a i foot to leg
it's too slow, snow
jo a pokud nelze rozumět
není divu
už to se počítá
ještě zemřít, žiju
bites per minute
jo rotací se to nespraví
mlha stoky zaplaví
utíkám
už zase
jsi plotna,
a já jsem můra
co stále chce k tobě
ale vždycky se spálí
a s proklínáním zaletí ještě dál
dál, dál, dál
whats about
nohy obout,
nohy
jo
proto mám vlohy
obuju si nohy
what about?
my legs, my eggs
ok
hnu se
hnuse
třu se jak úhoř v krvi na rosolu
míchám tkáně mrtvých zvířat
pospolitost, jednolitost
jenom lítost
hřeje moji fontánu omšelých můr
ne! Japonci prosí.
hle, moře trhá mraky
a na cucky ptáky
jak jít tam mám?
mám jít, mám hnít!
stůj na dvoře a hnout se zkus,
pohneš-li se dej se v klus
utíkej vzhůru nohama
hned moje znavení nemusí vyjít ronem
jako vleče býk korbu
stůj, neplač už
naznač klus
zkus
jsem už tak malý anděl
a pros moje práva
moje práva totiž zavítají
na šeps
noci s netopýry
potomci reků!
překročte řeku
this is the end
můj ofouklý famfaróne
můj bývalý faraóne
and evil is waiting down
cause you like babe
cause you like babe
zvětš ji
zasuň ji
zasvěť ji
input output
its over now
svaž watta tou mou osnovou
watt to musí ocenit
watt to musí over
tak ó tak leť
tak on taky letí
turn off the lights
můj inzerát: your safety falls
end if you only friend
už tak end
už tolikrát end
until the end
Ho (03.04.2005 03:53)
Hraju nádeníka opic pánů
strašně tlačí i je
o procenta k tunám
rákosí může nasadit uzdu
stvoly ty vláčíš i jmelím
klasy líně mohou nosit obilí pro
aktivní sráče mladých klonů lidstva
robustní brak sereš
hrej na olezlé listy písku
kraje rachotí o stavy tísně
hraje nahota u jezera plaché klání lidí
není asi snadné rodit a tlačit
je Olešnice
tak onanuji jeden elektrický ornament na oblaka
sereš mláďata ze samé mladosti
není asi snadné rachotit a tahat
já enem tolik o tom asi kvílím
a kolik oroduje rodiček dětí
pro emancipaci nicotné informace srdce
sereš to, ále honem nebo i hovno ohoří
není alkohol cennost o chrabré cévy estrád šašků?
tak ohořel levý i král
mrcha olezlá usmířila dravé rýče chudých
stáhněte větve tetřevů k radosti ulomeného týla
mouchy lpí a dí: mřeš a jíš
ne! A dýcháš maso jídel
krotké rány, vážíš celý ešus jiter
malý řád ihned
sáhni hluboko, nikoli i jinak
a posyp lačný čas
Ho (03.04.2005 04:09)
je to asi málo, že nechodíš nahoru
nechodíš ani dolů
máš rád maso
hřej se kusem našeho sádla
tak uvázal sis uzel
už život ti utekl, nebo tys mu ušel
jdi tam do tmy mnichů
opusť pukliny krav uvízlých břichů
zemřeš tak jak jsi se zrodil
je jedno kudys chodil
není dávno bytí včas
nemáš dáno bytí vlas
tak zemřeš vyválcován jak ocel
nemáš nic, nemáš na rány jitrocel
ztrať radši srst tažných hrobů
a zasej kazy mlíčí lhostejných hrabat
zemřeš
tak jednoduchý jak jsi
jen nejsi rád
zemřeš
tak je psáno
zemřeš mlád
Papírem a spánkem (11.04.2005 04:41)
Vyjel
na mě. Vyjel jsem na něho. S něhou, oddělal jsem ho - jak psa. Jo... to
víš, život je od toho aby se žil. A tak ho žiju. Mám psa, teda pokud se
ten chumel drzosti a smradu dá nazvat psem. Chodíme spolu. Tak jako
milenci. Na procházky, na lavičky, do kina. Máme oblíbený bary, hotely.
Podívej, říkám vždycky, když zahlídnu nějaký páreček v objetí - no není
nám líp. No.. není, ale je nám nějak. A vždycky bude.. jenomže tě
přežiju. Hochu, je to tu ale opovrženíhodný divadlo. Hlavně když čumíš
do zrcadla. Tvá duše se sama pořád překrucuje, snaží se ti zalíbit. A
tak když tu čubku prokoukneš, zjistíš, že z tebe chce akorát pořád něco
tahat. Odkopněte duše! No, taky žádná díra do světa. Ale děr je tu
dost, a každej si do nějaký zaleze. Z javoru opadává listí. Shýbnu se,
ty stojíš vedle mě a zíráš jak beru do rukou zelený list. Kanada,
papír, hajzlpapír... co by mi to mohlo jinýho připomenout. Jo,
romantika. Romantika se psem a listem javoru jako hajzlpapírem. Ať žije
Rusko.. tam maj furt kosu a listí na zemi je sotva vzruší. Nebo ne?
Nebe je modrý a od začátku dokola je to jeden modrý bod na druhým.
Člověk se při svý hlubokomyslnosti skoro pozastavuje nad originalitou
té modré - tolik teček stejný barvy tvoří jeden velkej flek a ten
zabírá polovinu vnímatelnýho světa. Ta druhá je vyplněná domy,
chodníky, stromy, potoky, mosty, kanály a výpustí ryb z bazénů do moře.
Jo různá moře naplněná různou havětí. Tam se tomu říká lítat, tady
chodit, tuhletámhle plavat. Kde jsou kámo ty dobrodružství cos čekal.
Nenechal's je na dně sklenice, když ses poprvé opil? Nejsou teď někde
ve splaškách a neobluzujou ryby v řece svojí kouzelnou smyslností stálé
akce? Asi ne. Třeba to byl jen sen, takovej, jak jdeš na palouk a v
pařezu najdeš naleziště mincí a medajlí. Jedna krásnější než druhá.
Bereš jednu po druhý... ale ty tomu nerozumíš. Ty žiješ ve svým psím
dobrodružství. Nebo ne? Dneska je blbej den na upřímnou procházku. Ty
smýkáš čenichem ze strany na stranu a já mám hlavu plnou otázek. A když
máš na co se ptát, nemáš jak vnímat své přátele. Sory kámo, ale snad se
aspoň projdeme, nemyslíš? Začne se stmívat. Honem do nory. Budeme si
zpívat. Je jaro. I ptáci zpívaj. Vím, oni mluví, je v tom sotva co
umění, ale to v umění taky. Všechno jsou jen kecy.. Kdo se baví na účet
ptačího směvu, sotva by ti rozuměl... cožpak se dá na tvůj štěkot
tancovat. Vím že něco říkáš, ale sotva ti rozumím, máme jinou mámu.
Humus. Proč nemaj všichni stejnou mámu. No, vím, ty bys ženskou
nepíchal. Škoda pro ní, nevím jak pro tebe. Hele pajzl. Už lezou ven.
Co asi tak dělali, že nemůžou po svejch. Vypadaj jako by je ta hospoda
vyblila... do vnitř lezli po lžičkách, ven lítaj po držkách a plazí se
po chodníku a silnici zpátky do nor. Ubožáci. Nebo třeba ubožáci. Říkej
jim jak chceš, hlavně že je miluješ. To byla reklama. Já si jí
pamatuju, jen nevím jestli tam účinkovali medvídci nebo včelky: říkej
jim jak chceš, hlavně, že je miluješ. Trochu strohý princip ovlivnění
vůle, ale budiž. Žádná věta není absolutně pravdivá. Každá ale
absolutně vyjevuje vůli: říkej tomu třeba sračka, hlavně, že to
miluješ. Však si stejnak musíš vybrat. Sračka nesračka. Něčím ty baráky
zaplnit musíme, říká si určitě ta zrůdná průmyslová mafie u krbu se
svou ženskou. S kým píchá průmysl? Hm. To nebudu rozebírat. Tak vysoko
jsem se neodvážil nahlídnout. Čím výš, tím větší sračky si odneseš ve
vlasech. Je to s rozumem jak s kanálem. Vymetáš, vymetáš, ale vždycky
se jen zasereš. Jsem optimista, poslouchám Bacha a mám psa. Občas je to
naopak. Jenže psa poslouchat? No, občas to jde. Diktatura jako
diktatura. A aspoň vím s kým můj pes šuká, aspoň zevrubně, a nemusím si
přitom zasírat vlasy rozumem. S fenama. Sračky. Sračky. Zasereš. Jo,
kámo, sype se to ze mě jak z převrácenýho nočníku. Pleská ti to k
nohám. Buď hluchej. Nebo. Však jseš pes, ty hovna sneseš, a ještě se
něco dozvíš. Budu hodnotit dál. Napíšu světu fakturu každej den. Může
si ji srolovat a strčit do zadku. Jako všechny ostatní. Napadá mě: bůh
tě vyslyší. Jo, tam určitě. Může si na tvou modlitbu zaprdět jak na
megafon. Hlásná trouba apokalypsy. Pojď, popojdeme. Tahle ulice nám nic
hezkýho neukáže. Co takhle do parku? Tak veď ty. Nech toho, nechceš mě
přece tahat ze stráně k řece! Dobře, půjdeme do parku. Stmívá se. Bude
tam fajn. Pojď doprostřed. Tam tě pustím. Běž si. Já posedím a budu
koukat kam tě nohy ponesou. Tak... netrop hlouposti. Zaběhlý se
střílej. Vím že tomu nerozumíš ale pamatuj si to. Já budu tu, tak se
proběhni.
Hm.
Prázdno. Jak si dovádí. Z křoví do křoví, od stromu ke stromu. Je
pěkně. Je šero. Sotvaco je rozeznat. Jen občas můžu zaostřit tvoji
siluetu. Jseš teď pro mý oči jen stín skákající mezi stíny. Kdybyses
nehýbal, musel bych tě snad hledat keř po keři. Co teď. Nuda? Ani ne.
Pořád je co dělat. Třeba myslet. Nebo vzpomínat na cigarety. Jo, teď si
tak zapálit. Sedět někde pod sluncem zalitou verandou na houpacím
křesle a mít v hlavě jen krevetu co každou minutu ucvakne klepetem
popel. Jenže slunce zalívá jiný střechy a ta kreveta je hromada krys co
mi cupujou mozek na cáry a utíkaj s nima ušima někam ven. No, taky
něco. Někdo má krevety a někdo myši. To jsme my, Evropané. Usmál jsem
se. To není tak často. Škoda jen že to byl výsměch. Jo, to jsme my,
Kreveťané. To zní líp. Nechám to tak. Třeba z toho ještě vykrystalizuje
nějakej příběh. Třeba: Kreveťané a násilí páchané sluncem na krysách.
Ale čím takovej nadpis naplnit. To je jednodušší vymyslet název a pak
vyplnit slipy hovnem jako slib činem. Jo. Beznadějné. A
nejbeznadějnější na mé situaci jsem já. Co s tím. Pryč s tím já!
Beznadějné - změním téma. Přece nejsem slipy abych měnil člověka když
se posere. Jo, logika, ta člověka kolikrát... tak ty už ses vrátil?
Půjdeme spát, co říkáš? Souhlas? I na mojí straně. Jak jinak zakončit
sračku? Papírem a spánkem.
Hybaj (14.04.2005 23:45)
okruhem
probíháš jak nahá myš
copak
já se nedivím
že se nevidíš
malý princ ropucha
s pampeliškou za uchem
střílí z kuše na tři jabka
zezadu
míří na něj Robinson
Pátek
vaří gumáky
v televizní obrazovce
přidal trochu
ovesné kaše
Zlobíš se?
dítě tře nosem o okno
má dlouhý nos
dotýká se mouchy
moucha odbíhá jinam
třeš se bokem o stěnu
třu se rozkrokem o asfalt
nevím co víc pálí
asfalt
nebo rozkrok
jsem dnes příliš přehřátý
hloupý stroj
neumíte zařadit?
všechno je sjeté!
tak to vypni!
Je málo toho, čeho má být moc
je tma, je tma, je noc
je východ slunce v holínce
na louži krve
ve výtrusech plodnic mechu
je mnoho
mnoho částeček rozptýlených prostorem
zakrývají
výdech,
nádech,
výdech
Stačí jít o kousek dál
tam stojí břidlice, zapíchnutá v mechu
po ní mravenci lozí vzhůru
z vrcholu snáze
třídí poštu
spam
je příliš
spamu
odmažte
je tam mravenec
kusadla zapíchnutá v mrazu
teplo útočí
do ohniska tavící se rtuti
kapka
smýká po podlaze
je mravenec
výtečně
lépe
nejlépe
je mi
teď
do očí mi vmeť
málo, je málo, toho,
však poslyš
však pospěš
noha nohu mine
okamžik ten nezahyne
hybaj krůty
vystřel nákyp
prokrvení
odkrvení
vykrvení
není
zauzlení
hm!
stojí už
v řece muž
malý
boty se už roztrhaly
táhne provaz
z vody leze
cinká cvrček
z meze leze
starý rybář
leskne se
odraz
bota
voda
usazeniny
se usazují
jinam
jinak
proč?
rybář
vylezl
mokrá
voda
kape
suché
málo
stojí
už
začlo
východ slunce určuje opět
modrý stuhy táhnoucí se odjinud
třeba z kraje světa
nebe se natahuje
praská, mraky se lámou
odlamují se fresky ptáků,
hvězdy se objevují pod starým nátěrem
nebe prasklo
rybář zavřel okna, aby udusil zvuky
dopadající tmy
chlad vychází z útrob země,
vylézá ze tmy a bije do obydlí
rybář chystá rybu
oheň vytváří
tu pravou atmosféru pro rybí tanec
rybář jí
zima, tma, noc
ryba voní
teplo, koření, domov
rybář bojuje s rybou
přesila dne vychrstla rybu do tmy
málo prosila ryba boha
bůh Ryba nosí dlouhé šaty
tak rybu přehlédl,
teď jí dělá pomník
na másle
vytrvalci proudí po nočních pěšinách
vstříc útrobám stavení
stavení polykají
tráví
vylučují
body se pohybují
osa se vrtí
rotuje
pomalu se překlápí
svit
vylévá se mezi hvězdy
zatvrdává
nechává vyniknout
pouze slunci
mezi tolika jinými
zpívá pták
stíny se separují
od armád tmy
zůstávají opuštěné
připjaté ke stromům
zpívá pták
rybář spí s rybou
Kde jsme (15.04.2005 00:18)
Hraje slunce mnohem barev
ruletu
o poznání světa
Ptáci se perou písní
o první místa v hitparádě
samiček
Klíč od všeho poznání
je určitě schovaný?
možná pod deštnými pralesy
až je vykácíme
najdeme smysl života
Tváře se střídají v rychlosti ulice
kolotoč rychlostí se zastavuje
zpomaluje, nastupuje
odvíjí se seriál maličkostí
jako doprovod k těm velikostem
Je snad všechno to taženo jako osudí?
třeba člověk, vyšed ze stínu
stvořil deštník
třeba ho jen našel
vyšed ze stínu
Ptáci se honí v kruzích
v rotách kachny střídají hlídku
den se chýlí ke konci
noc si brousí zuby
elementy mění náročnost
Třeba bylo první slovo.
možná nás někdo obelstil
Pojďte děti,
mám pro vás něco,
co vás potěší.
Déšť smáčí ulice
oranž lamp se rozlévá
v odlescích pod auty
vystřeluje do prostoru
odrazem od kolejí
Máme hluboko do kapes
třeba máme v saku díru
ale člověk má kráčet vždy hrdě
nehledě na to
co na sobě odhalil
Hluboké jizvy se táhnou po naší Zemi
potoky vyplňují pěšiny,
pěšiny vyplňují lesy,
srny vyplňují lesy,
lesy vyplňují lesy
Žijeme krátce, příliš krátce
máme nárok toto říci?
Co to je krátce?
víme vůbec
jak žijeme?
Hory zakusují do vzduchu
hory zakusují do mraků
mraky se plazí,
peřeje
peřeje mraků nesjízdných řek
Máme dlouhou minulost
lidé, pralidé, středověcí lidé
chceme se povyšovat?
nad koho?
kde jsme?
Pominulo léto
přišla zima
slunce praží
pouze oslepující
chlad
Kde jsme?
Mouchy tlučeš
černým pařátem
slizu přibývá
na podlaze, na zdech
Jsi hnusný, vleklý odporný
dne!
jsi zrůda
nechť noc tě rozetne!
Smrt (19.04.2005 01:51)
ono je mnohem déle:
a ty jen přihlížej
mnoho nohou
běhá po ledě
dlouhém jak nohy baletek
tvář
promni prsty
nahmatáš stáří
už
čekala jsem na tebe
konečně jsi přišel
byla mi zde zima
tma mne obléhala
tys pouta porušil
chtěl jsi osvobodit sebe
a osvobodil si mě
Čekala jsem
na tvé slovo
to mně jsi bitvy věnoval
kráčeje krví vpřed
nečekal jsi snad jinou?
já
tě miluji
já jsem tma
od které jsi mě odpoutal
já jsem ten chlad
vítej
mé náručí
je tvé
objímej mě
nyní
už nemáš jinou
chtěl jsi zhasit ohně
nevěda
že pro mě
nečekej už
pojď
já jsem ten tvůj věčný chlad
Pár rad (19.04.2005 02:26)
Dej na mne
pro mne za mne.
strž čeká
noc je vleklá
hybaj spřežení
ať noc se se dnem ožení
hybaj vězení
ať svoboda včas zkamení
a ty..!
zastav se tu se mnou -
mám pro tebe nějakou radu.
poslyš:
hledáš, vím co
ale všiml sis?
- to se neříká
já ti to naznačím:
zkus splést prsty
a najít způsob
jak je rozplést
nechci tě plést
svést
zmást
nech mě jen pomalu
krást
víš, duše tvá
to je cenný kousek
a já mám brousek
hleď!
vidíš
a ani to nebolí
piliny létají
a létají a létají
tvá duše, ta mě láká -
a vůbec
což na maják ti cáká?
no tak poběž,
upaluj za svým spřežením!
než noc se se dnem ožení!
-
což máš zde tolik dáno času?
tak táhni, zdrhej,
vypij basu a skoč si do rytmu
a chytneš rýmu, nerýmu
uskakuj vlakům co kol tebe sviští
a drásej si haksny po strništi
a smaž k večeři játra oslí
a posílej nazdařbůh své duševní posly!
což nevidíš?
čas ti běží -
a co nevidět
místo slunce tiše sněží!
tak oddej se slastné panice!
Což nevidíš,
Že vlk chytá zajíce?
tak utíkej před bolestí
a klesti klestí ku štěstí!
leč
pro duši?
pro duši…
pšššt…
nic dobrého to nevěstí