Korzety

Korezty se lámou
jako obvaz země
Jen aby mohla zvítězit
lidská nahota

I ve světle božím
skrze jeho oči
Skrze sevřenou pěst
Goetheova symbolu růstu

(vzájemná znamení
že proud je již silný
a mohla by přijít i povodeň)

Jak jiná smí být naše víra
pod pěstí osudu a zákona
zákona a osudu

Pak rozsudek vykoná držitel (sled stejnotvarů)
A rozlomí větev stavitel
Skrze století tvarů
(mnoho jasů se vlilo - jež tříme housle,
jako vlnitou pěst)

Ach nevěsto
já malý princ
se skláním
"qua"

A žába se rozvalila na kameni
otevřela svoje dlaně slunci
A světlo
procházejíce stropním otvorem
získávalo třpyty fialové

Jako nebeský vír
potom našla cestu - most

Její průhled byl stále ještě zamlžený,
ale nic se jí nebránilo aby spatřila světlo

- most a střih
opakování záběru
pro osobu na filmu
říkejme tomu - ou ví - jak chceme
třeba De Ja - Vu
neboť opakovaná figurka trhá jak prostor
tak čas i její myslící okruh

(uzavřená do temného válečku
svých něžných (tenkých) myšlenek
jako vejčitého skla
plných modrounkých bublinek

Skrz kašpárkovy oči
do světa obrazovky
unikneme zase na pár minut dni
jež vroste do obrazovky
Jako by minuty našeho minulého života
měnily směr
a stávaly se válečkem do světa skla,
kde se postavičky tenkým tahem ťaté,
zavrtávají do skleněného povrchu
Jako malé mušky plující ve vodě

Kupředu,
mrskajíce ocásky (tlapičkami)
A vrhají dlouhé vlnité stíny
Do krouceného prostoru
(návod na výtah
ve světelné komnatě,
byl nalezen na sedmé větě
slova tři
(vrčí větráček, vrčí)
v záhybu 8
(jehož oči jsou stejně kulaté,
jako jeho matka,
jež nikdy
ani jako já teď
nedokázala vzpomenout si
na to,
co vlastně chtěla říci,
a já hledající jak věta pokračuje,
protože jsem do ní vložil
text který jste
(ač trochu sekaně)
teď právě dočetli
v záhybu 8
slova 3
sedmé věty
bude nalezen ve zhasínající kouli
kde mě odnaučí
dělat výtahy

(- aneb jak napsat
text, aby se odrážel jako krajina
dbajíce při tom
na přesný synchronní
pohyb v čase)

Pak rozklepaným hlasem
mluvíce jakliže
trošku potišeji
a temněji
(och jak zlé by bylo "temnějc")
- aneb kupředu - falešná morálko

utíkej
a my tě budeme hnát pistolí a řetězem
jako ti naši slavní předci
co by tě hodili z okna nebo ťali hlavu

(slavnostní tenor)
Och jak slavná historie,
na níž dbát
neň utopie

My slavní felcí, silný česi, my silni slafni čéši!
my chrdí, že fi take naši braši!
my rudí vy hrdí
něco
možná moje ruce
tady asi smrdí!

Vy tkejte
my dbejme
- ouha na trofeje zástupců státu
já vám na ně kašlu

I se zhoubou slastných křečí
já se říznu
- ty jsi větší!

Nehleď na mě
vzrostlý obře
bude dobře
bude dobře!

Ty víš však
jak temno čeká tě
za rohem v ulici
za rokem na chatě!

Tam medvědů ješč silný hŕaj,
tam chodi sami chouslovník,
tam grajet balšoj paionýr
my byli zma a buďem,
keď vyrasťom tak půděm!
my mladi chrašni česky choši
my půděm my na choroši!
My vzděláme se a půjdem
- hledat zlato

My náhrod velkchý
náhrod hrdý
My jsme liší
Mý jsme sudý

Tam v dáli skví se květ
tam v blízce hnije svět
my křivdy žerem jako prášky
my kupujeme brášky

My hnijem touhou odpadků
my lezem všemu do zadků
my nejsme ani lůza zběhlá
kam rostem
kam rostu
my
nemehla

Jak vidí nás teď ostatní,
je mi ovšem lhostejný!
jako vůle k lidu
jako chtění bídu

Pak už jenom zápach dýmu
boj se červe
?že máš rýmu?
neřvi klacku. Zbraň! a běž!.
My půjdem po tobě
až umřeš!
válka toť je láska naše
my přežrali se kaše!
tahle ruka drtí pěstí
ta nehladí leč lestí.

My půjdem blíž my pojdem!
My pojdem, pojď!
Pojdem

Jak chamtivého hladost přejde
Jak chudého přejede
- auto -
tak připrav se
připrav se NATO

Až přijdou stroje,
přijdou přilby,
vrátí se sem smrt,
jež schovává se kostelem,
pak léhá v Béthélém.

Jak chůva roucho suje
Když sůva duchům verše pluje
A můry noční sednou v květ!
Když mouchy luční
Přijdou na pampeldu posedět
V žluti květu přejou sobě
Hodně štěstí v téhle velké vlhké roční
době

Přijďme teďka totiž blíže
Přijdeme snad
Co těm broučkům malým
Nohu k zemi víže?

Jak smrtí kostí zuby cení
Jak píše mrtvý
Živým deník

Jak čas plyne, tak,
že teď vám píšu
mrtev jsem v každém čase
odopodsad
Budoucnost života neobsahuje
leč může
stejně jako slon slona
může stáhnout z kůže

Přijď již praotče v zemi v čas,
když není ve tmě vidět nás - vidět nás...
My dujem plachtám písně temné
Jež považujem za dojemné
Zvlášť jedna za to může
Když jeden jedna jeden růže
Jak šifra lásky v bahně vyrytá

Jak rak
co rád
ryje vranám koryta

ryl Kryl
pak budoucnost minula
a jeho písně mizí
- vyhynulý druh
jenž měl pstruhům v barvě pruh
- soudruh náš a trpitel
a my?
my jsme to udělali na pytel,
jenž systém stále - schoval se nám,
řekl "nejsem" ( a teď vás mám ),
absorpce jej členů děje
probíhají bez naděje
probíhají potajmo a ráz...
když vpádem slov ustává čas

když moje palma...
moje palma, jenž kryje východ
nad mořem jenž halí rozchod?
proč děješ hrozný rozsude
jenž utrpíváš
a mnohdy říkáš - "nebude!"

Když osmá ruka kyne,
že se můžeš zvednout,
že - nikdo nezahyne!
slyš výzvu nutnou!
slyš proudění těch slov!
slyš bzukot sobců
sov a řas
slyš bekot ovcí
slyš starcův hlas
jak tluče holí
"vem to Ďas"

pak my až budem
my - dnes mladí!
až budem staří!
vy zas mládi

až budu mrtvý vy živi zase
já vzejdu z nivy vy roztrháte
papír bez jména mého
papír bez hodnoty
papír bez tváře lidské
papír dřeví samoty

Až měkce spadne
Papír v kaluž
Až ruka v něj jen šlehne
Ať krvácí
Však vzal ho Ďas!
Ať klidně sám se ztrácí
My byli jsme a budem
Národ luzných krás!

Nihil

Šel sem lesem,
viděl sem že nejsem,
není kolem, není nic,
jen nicota,
Bylo trošku pozdvižení,
že kočár bez kočího jezdí,
Bez strojvůdce pára není,
a bez plísně se nezelení,
Každý je jen proto že není

Smrtka

Jak bledé kvítko na pestré pasece,
osud mě podupe, smrtka mě poseče.
Už viděl jsem ji, zespod ale i svrchu,
stačí jen představit si...,
zbytek už může být snadno dopočítán a domyšlen,
ne - já nejsem domýšlivý, ale smrt není krutá,
jsou sekáči na poli krutí,
když sečou, život je k tomu nutí,
není to smrt, je to život kdo nás k smrti vede,
odjakživa nevzhlížíme k vrtulníkům smrti,
jako děti, koukali jsme na motýly,
červená a bílá, to je dík čemu létá.

Pár otázek

Proč svět se se mnou podivně naklání,
i když připadám si skoro normální,
jak můžu v normalitu věřit,
a ve svých mírách zároveň nic a mnoho měřit,
proč bych se měl chovat jako normální,
když vzhledem k nitru není to zcela morální,
mám morálně nelhat nebo za svědomím se belhat,
kam mám vůbec jít, kde jsou cesty,
kde je pravda a lež,
proč všechny ukazatele píší "běž si kam chceš",
přitom zákon říká tudy nemůžeš,
a neviditelná slečna morálka píchá špendlíkem,
svědomí se chvěje ale ví že důvod je nesmyslem,
jak mám vědět, že má se cenu snažit,
kdo viděl satana v kotlích smažit?
proč mám vůbec někam jít,
proč nezůstat, na křižovatce se posadit,
proč Bůh v přikázání neuved' "Nač žít"?

Kde's byl?

Temný oblak směřuje k obzorům,
buldozérům hranic mezi lidmi,
hnízdům a tlupám,
přes kopretiny a krátké práce,
okolo křoví a řeky,
čeká na něj, neví, ale čeká pořád,
až jednou snad přijde,
žlutý a s nadějí v železných deskách,
a se srdcem v lasech,
kde je, kde byl, když měl být,
kolik jich propásl, za pár obětí,
v zpřetrhaném řetězu světa,
zapadlých po krk a zmrzlých rozdrcených kousků světa,
bez tváře a tvaru duše.

Pohřební večer

Pohřební večer,
hrobový den,
nikdo z nich už nevyleze ven,
louka plná hrobů,
nikdo už nevrátí se domů.

A stejně

Děti si hrají na pískovišti,
modravá obloha zalévá bábovičky,
rodiče si hrají o několik kilometrů dále,
metají kozelce v hroudách kostí, krve a prachu,
je vydán naléhavý rozkaz,
pohřbít bábovičky i jejich stvořitele,
matky jako ve snách snášejí tělíčka,
na malé hromádky, jde o zvyk,
jsou za to placeny, všichni jsou za něco placeni,
bábovičky vzaly do svých tělíček kulky úspěšně,
na rozdíl od dětí,
dostal jsem ten rozkaz já,
nebo s ním to střílení vůbec nesouvisí,
asi ne, stejně do toho posranýho města,
na tu dálku, nevidím, děti, starci, to se mě netýká,
a stejně už je pozdě,
a hrudky masa už dávno nejsou pohromadě,
a stejně si začali oni, ne my,
a stejně...

V prachu

Růžice prstů vztažené bezmocně k nebi,
plameny z rozmetaných trosek,
spálená bílá holubice leží vedle odhozené panenky,
prach a otřesené korouhvičky i zvony ve věžích,
zelené kočky v řadách, pod zšedlým popraskaným obrubníkem,
děravý patník, snad červi,
silnice je taky děravá, asi ne,
mosazné hromádky a úlomky kostí pod pohovkou,
malé bezúčelné kousíčky, ve skleněném třpytu a padání kuliček,
cinkají o podlahu, zrychlují ve vlnění strun,
neexistující harfy na neexistujících obláčcích,
průchody v nekonečných řadách vystavěné do sloupků,
za nimi nevidět, před nimi nebýt,
hnědá země pokrytá cáry z bůhvíčeho,
ale pod plameny je to stejně jedno,
dříve nebo později bude všechno jedno...

Tanky

plesnivá mašinérie zelenohnědých rezatých nestvůrných zkovanin,
vlekoucích se od nevidím do měst,
přes zelenohnědý les, zelenohnědých chodících,
ne už věřících učených,
ale jiných větších rozměrů abstraktně rozvinutých směrnic,
nebo negativně podladěných tónových směrů,
tmavomodrých kapliček v podobě malých řad,
aritmetických Fruk a rohlíků,
v podobě pití a jídel...

Já

Chodící kobka, pro duši hrobka,
náhrobek z kamene, v mozku kus vemene,
chodící lijavec, sluneční úsměv,
smrdící bolavec, hadí kus kůže,
úsporně rozmarný, blbý a otravný,
nevím co s tím - asi se sním

Slepé Já

Vidím všechno přitom nic,
slepej od nikdy do nikdy,
ke všem a ke všemu,
k nikomu a ničemu,
ale co s tím nadělám...

Já - poslední nepřítel

Kdo je sám tak,
že v sobě posledního přítele ztratil,
že nenávidí ho a nedělá že ho zná,
kdo sám sebe v mlze ztratil,
že sebe ani nepozná,
kdo sám jak strašák v poli,
svoje vlastní vrány rozhání,
kdo sám jak nic jiného,
sebou samým zavání.

Neschopnost

Černočerné plivátko a nepoužitý kartáček,
neschopnost poradit si i v tak jednoduché situaci,
jako je bezoblačné počasí pokryté deštníky proti dešťovkám,
lezoucím ze spár a mezer v chodnících,
v přívalech zelených muchomůrek, rvoucích těla od duší,
nenasytných pohledů polomrtvých dětí,
a krásných nadýchaných obláčků,
chodících mezi nimi a svítících tak,
že sami na svoji cestu vidí jako tři zauzlované ještěrky,
vhozené do petrolejové lampy,
neschopnost zachytit modré mraky,
nebo je aspoň pustit, aby si užily oblohu,
dokud je taková jaká je...

K smíchu

Ropuší obličeje,
ve zkamenělých proudech slz,
smějí se tobě,
sami jsou k smíchu,
všechno je k smíchu,
dokud neshniješ,
pod tíhou plamenů,
koukajíce do dřevěných stěn,
bez oken, nástěnek a vzorců,
směrnice pořádku,
směrované z nepořádku.

Zelený panák

Jak přišel zelený panák na svět,
odkud podíval se do své země,
a kam nastěhoval se s vránami,
jaký to strašák děsí sám sebe,
a bojí se i o modré nebe,
aby nezčervenalo
a nechrlilo okřídlené bohy zkázy

Ne zcela

Ne zcela, zní mi stále v uších,
na bubínky bubnuje, na šneka si volá,
ne zcela, dělám věci, jež mi tak přijdou,
a ne zcela jsem tím, čím být zřím

Očima tonoucího

Klesající - rostoucí,
jak vidí to tonoucí,
ze skály ke dnu,
jak kafe sednu,
sedlina krevní,
zranění zevní,
zejou mi jizvy,
hřejou mě listy,
pak už jen drncání,
v kostele vyzvání,
něco tu zavání - nejsem to já?

Nástroj na vytírání WC

Kdekdo by řek,
že jsi fajn kost,
však necítím se jak zákazník,
sám připadám si jak nepozvaný host,
jak sneseš to?
..za pár korun..
chápu - ty musíš,

nemusíš se smát, snažit se být příjemná,
shoď svou masku stranou,
- už tak tisíckrát hranou.
- tvář tvoje - kroutí se do bezvýrazných podob,
je mi špatně, však není to od útrob.

vidím obličej tvůj mladý, vznešený,
pod ním však, a to ti řeknu, zřím obličej stařeny.

proč pláčeš? myslíš, že dělá mi to dobře?
ano, máš pravdu, pak krutý jsem a bezohledný,

však musel jsem to říci,
vždyť s každým Dalším ... umírá tvá duše...!

Šero

Vyzvracená tělíčka bobrů,
naházená na dně vyschlé řeky,
prázdné lavice a shnilé stropy,
nemohoucí stařenky,
tlučou holemi do drátěných zdí,
pro suchý chleba.

Kompot

I promluvil kompot ke švestkám,
kde jste svůj cukr,
nikde, zmizel sám,
my za to nemůžem,
to ten pocit se vypařil,
a zůstaly jen pecky,
s fialovým obalem,
povrchně rádoby dužnatým,
ale uvnitř ostrým a hnusným jádrem,
zarážejícím se do zubů a dásní,
až po rozkousnutí.

Dělej!

Nakup si noviny,
uvidíš hladový,
nakup si konzervy,
pomůžeš potřebným,
a sám - budeš naprd...

Cáry z jeslí

Cáry z jeslí,
pod hranami bruslí...

Citoslovění 1 roku života

Dětinské papírové evipapír,
děti na skýtnou prak na vrak,
na ňouní nauňá kočky,
pes neví cizí slynný řeč jiných,
sytý hledí na hledí u mušky,
bzzzuá moucha na oříšky,
od modrých stacionárních družic,
vykáva se vaří, sveďte to na ní,
pod ní, za ní, praní, paní,
hraní není, zmíní tetka z Hané.

Za hranice hnusu

Bonduelle kvák, močíčený pak,
syčí syčáci na větvi,
ve výšce žádný prak nepomůže vám,
k zastřižení závor,
miniaturní Mosambická soška,
v malých trusech dusící se Cheb,
tuny němějakýmanějakýma haldy mraků,
nemaj stín,
bez pod haldou hadrů,
neňáký mlýn zajel do hlín, stisk,
už je risk, ruky není ruka je.

Odebráno

Odebrané orgány odebraných dětí,
o bezbraných dětech, dětí bez obratlů,
chalupa měla plnou hrst stromečků,
kolem vřetena klečících,
v soukromých ročnících,
v rozkřetých křeků,
za dveřmi, ostrých zvuků,
namíchané palivo letných lamp,
na hlínu a kostěné pahýlky s drápky,
otočených embryí s klečícími démony,
ležících let, na malém čtverečku,
lebrouka tlet, na prý pohovce,
vdovce na chalupě řvouce strach.

Traburg

Tatrankoidní oči veveverevrverky,
no nic, slzných dírek moč,
ze zelených odíků,
motýlci na hromádkách,
na druhých poustevníčci,
s krysími symboly na břiše
křivých hlav a dírek nahoře,
prší...

Otohupan

Otohupan zelený v háji zasazený,
carvěnkami zbarvený shluk červíčků,
ne sejících na skřípání skřítků drápky,
na kukátka kliounů a melounivých lešení,
na o to čený otohupan,
nemají zelený čer vefialový,
zelí šemákých mazlení kreaturek s dobrem,
červeného kříže se zlem v podpaží,
radioaktivním odpadem v dopětí na krysy,
obvyklém odpadišti bytových obludníků,
kolem stěnných větví vranečků.

Oči

Kočičí dírky pro svět,
stejně tam už nic není vidět,
díra stejně jako rozkladná,
řvoucí kořínky, míří do dýmky,
ústret v útok na úterý ve středu,
není zcela *opakuji zcela*
vítečný dozovátní hlas vrtající
v dírách tankových řidičů,
s dodávkou odpudivých oplzlých opilců,
nemaj jít na jít najítsebu.

Tele-X

Za telekousek tubetelata,
telehrnek telekafe,
teledoutník a teletabáka,
z teleherecké telesoutěže,
pořadatele a představitele,
slámotele do chlebotele,
chlebemyši a žábotele,
s žabkoteli a žabouchy,
s žabušky teleosušky,
telejelcin a telebush,
tolerují Temelín a televizní toleto,
na toaletu, pod ní a i jinde...

Slovní hrátka

Kam na tu chvíli se zašily jehly,
a kde vykydly kupky hnoje,
jak byly skleničky nalitý,
když se válely po zemi,
jako by se nechumlalo chumelení,
jak ten bourec naboural svým bourákem bordel,
když poslední strom upustil svůj smolný chrchel,
a beruška sebrala z berňáku branné cvičení
za obrněným brněním.

Hadí móóóóóóóóóóóóda ve skrze ve válce

Modrá modální móda, na radost óda,
óóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó,
jaký to móóóóóóóóóóóódníííííííííííííí doplněk,
k tomu sedí přesně již před dobou pořízený úúúplněk,
néééééé, vždyť je to příííliššššš jasssssssssnéééé,
jakk jakk jak, já máááám šššššpatný zrakk zrakk zraakk,
tak nevolej do ozvěny ozvěny ozvěny,
vžžždyť neslyššššííííššššššššš sirény sirény,
už řvou řvou řvou srdce mi rvouuuuuuuu,
co děje seee seee see,
nevímm nevíímm nevíímm,
už drž hubu hubu ubu ubu u
tak jóóóóóóóóóóóó jóóóóóóó jóóóó,
haló haló haló aló ló ó...

Tramvaj...

Zadní ranní chladný není,
kolik není k vydržení,
zotavení z vyhoření,
uvnitř mění, mířit není...

Slané hory, do pohody,
táhnou rody - březochody,
blahobytné žití - hnití,
není už dnes využití,
zneužití, opojetí,
ukojení - zasemletí..

Hlavní není ladná skladní,
- je to jen výluka skladních sviní...
hladový, zabalený v zemi,
krysy se koukají - co je mi?
zadní laní...vjet do dlaní,
laní k mání - k neustání,
...jen chvástání!

Krutý

Ohlédl se. "Všichni jste krysy" řekl, avšak žádné reakce se nedočkal.
Jen v temnějším koutě zvedl ruku malomocný žebrák. Odplivl si.
Pohladil si vlasy a promnul třásně bičíku. Odplivl si znovu.
Malé dítě mělo u nosu bublinu. Kde je kapesník?...proč nad tím přemýšlet.
Švihnul, ozvalo se prasknutí a škvízavý zvuk, jenž se linul malomocnému z úst,
když dával zkrvavenou ruku zpět a schoulil se s hlavou mezi kolena.
"Zapomeň na to" prohodil a hodil pohled na caparta.
"Zapomenu, ale na Vás ne."
"Věřím"

Skvělý den

V zadní krabičce, kousek nad plotnou, poletoval motýl.
Nad plotnou bylo ten den horko.
Děti se hřály ve stínu konvice a ve vzduchu visel mír.
Bylo docela jasno, takže jít se koupat nebylo od věci.
Zcela uprostřed talíře plavalo hejno brambor, vajíček a mrkve.
Na břehu se opalovala vajíčka.
A tak sem to všechno snědl k obědu.

Starý pán

V přikrčené atmosféře domu se krčil pán.
Nebyl to normální pán,
byl celý šedivý a zpíval flétnou ponuré balady o mrtvých lidech.
Provozoval putyku na rohu Husovy a Jindříškovy ulice,
kde se pojí dobrá a zlá barva moci a nemoci.

Zcela jistě bych si ho ani nezapsal do deníčku.
Kdyby to nebyl ten šedivý pán,
co hraje rock'n'roll a zpívá veselé písničky o lásce a přírodě,
hraje tenis a chodí do čínské restaurace na rohu
Valdštejnovy a Husákovy ulice,
kde se mísí noblesa a charitativní nálada přemrštěných peněženek.

Pak jsem si uvědomil, že je to asi nějaká schíza,
zavolal jsem na psychiatrickou ambulanci a všechno tohle sem na toho
šílenýho dědka nabonzoval ... odvezli mě hnedka.

Souboj dvou myšlenek

Už takhle žiji dlouho. Stačí, aby se k myšlence správné (se správným dopadem na realitu)
přidala myšlenka pochybná a vadná, která dokáže způsobit jen kolizi.
Vede to k rozpadům plánů, nejisté kroky vedou mě pak na okraj,
kde zdám se sám sobě nesmělý a svému okolí jako divná žába.
Vede to akorát k k nevyrovnanému postoji, chybným krokům a rozťatým stanoviskům.
Nutí to člověka připadat si jako zločinec, jako škodná, cítit pocit viny.
Není to klasický případ, kdy před pocitem viny stojí slast,
zde před pocitem viny stojí smysl a nesmysl...neschopnost vyloučit nesmysl z této dvojice.
Rozetnout tělo hada, jež vypadá, jako bylo mělo dvě hlavy.
Možná právě proto, že se dá jen těžko uvěřit v realitu té druhé, nesmyslné hlavy,
možná proto je těžké, skoro až nemožné tnout.
Pak však provinění na realitě roste, had požírá z reality dobro a realita se opravdu stává
zkaženou a had sílí dalšími nesmyslnými myšlenkami.
To už je těžké tnout, když dopady se nakupily, vtěsnaly se a jsou jako další hlavy.
Bylo by šílené sekat hadu hlavy, ještě těžší, když jich má tucet.
Nakonec je ze všech nesmyslných předpokladů z jednohlavého hada drak.
A já?
Já se draků bojím...
Uteču.

Reklama

Reklama se stala součástí našeho života. Je to záležitost, týkající se všech lidí, kteří umí číst a pochopili systém života. Kdykoli jedete po větší silnici, prýští na vás ze všech cedulí řeky sugestivních vět. Myslíte si, že se ubráníte? Myslíte si, že si vyberete ten výrobek, který chcete... Ten lepší, ne jen ten z reklamy. To je dost možné, ale tím účinek reklamy na vás neochabne. Pokud vás nějaká reklama nepřinutí si něco koupit, stejně vám zůstane - už se jí nezbavíte. Ve vašem podvědomí se budou neustále protáčet fráze, situace a obrázky z reklam. Není nutností si výrobek koupit, stačí o něm vědět. Pokud jde o systém, není až tak složitý, jak se může zdát. Některé reklamy se zažerou vtipem. Jiné se jak trojský kůň dostanou skrz vaši lásku, třeba k zvířeti, za bránu vašeho vědomí. Pokud jde o reklamy, kde vám na stůl vysypou snůšku hrozivých a úděsných možností, skoro výhrůžek, pokud se nepodřídíte jejich vůli či výrobku, jsou to nejspíš jedny z nejúčinnějších mezi reklamou na hygienické potřeby, výživu pro děti, či lékařské produkty. Je mi jasné že se vám teď vybavily přímo nějaké příklady, a to už je samo důkazem jejich účinku na vás. Dále se již začínají rozšiřovat reklamy skoro hypnotické, naštěstí zatím teprve začínají... Potom veršované, kde se využívá jednoduchých rýmů, k zapamatování si nejdůležitějších dat. O nich se dá alespoň říci, že nejsou až tak úplně bezduché.. Některé televizní reklamy zneužívají archetypálních symbolů, skrytých v obraze tak, že si jich sice všimnete, ale ne tolik, abyste o nich věděli.

například Jin a Jan (česká zkomolenina Jing-Jang) v reklamě na nějaký Biojogurt...kde jsou tyto symboly skryty na knoflíčcích oné dámy, která se má živit tímto jogurtem, autoři zabrali detail zapínání knoflíků, a to tak aby byly znaky vidět, ale ne moc dlouho. Nejspíš hrají na to, že máme v hlavě pod tímto symbolem uloženu harmonii, východní filozofii atd., takže tento jogurt vás povznese a přinese vám harmonii ...

Jiné se dostávají do vašeho podvědomí formou dvojsmyslů apod. Pokud jde o aplikaci reklam zmíním jenom reklamy televizní, protože jsou nejspíš nejúčinnější (zatím). Uvádění reklam vprostřed filmu není jen z důvodů ekonomických. Představte si že vás reklama přeruší zrovna když jde film, na který jste se těšili. Jste sice naštvaní, že vás reklama ruší, ale není snad v ohledu pozornosti jedno, zda jste nadšeni nebo naštváni - hlavní je, že se k té oné reklamě může navázat nějaká emoce. Hlavní je abyste k reklamě něco cítili...

Abych vás vymotal ze svých paranoických nesmyslů tak na závěr:
Hlavní je to, abyste po shlédnutí pořadu spěchali do nákupního střediska, a tam si narvali do všech tělních dutin všechny uvedené produkty, na uších sluchátka, v ústech majolenka, tatranky ... a v řiti osvěžovač vzduchu.

Čas a prostor

Je prostor jeden a ten se v čase mění, a nebo je celá historie
i celá budoucnost spolu s přítomností jedno.
Vytvoříme-li si novou hybridní uzavřenou soustavu,
která bude oplývat jednou zvláštní vlastností,
a to že zdroj určité posloupně se měnící frekvence záření,
bude ovlivňovat určitou hmotu, seskládající se z určitých
druhů základních hmot. Dejme tomu pro jednoduchost,
vezmeme deset druhů tekutin, dokonale je rozmícháme.
Potom, při osvětlení různými frekvencemi záření,
bude existovat jenom jedna ze složek hmoty (nová vlastnost soust.)
jako v noci není vidět černé, tak ostatní hmoty nemohou být
také viděny. Stejně potom může být čas tím zdrojem světla,
ozařujícím jen nějakou složku všehmoty, a vize té složky
může být v celé době existence soustavy jedinečná
(neopakování minulosti, ale její spoluexistence s přítomností
i minulostí)

Více než 3 rozměry?

Pokud by člověk měl jedno oko, vnímal by pouze dvojrozměrný
obraz, a pohybem vpřed a vzad by obraz vlastně zvětšoval
a zmenšoval. Kdyby mu někdo řekl že je třetí rozměr,
nepochopil by to, stejně jako my nedokážeme pochopit
čtyři rozměry...