Dnes už je to pár měsíců, je léto, a já každé ráno, když vyhlížím na ulici, sklouznu zrakem k popelnicím. Při pohledu na suchou tetu vzpomínám. Každý den mi ten pohled přináší kupu vzpomínek. Slunce pálí a vánoce jsou dávno ty tam, pohřbeny pod sálajícím vedrem a sezónou koupání. Co teta uschla, jsou staré dobré časy jen vzpomínkou. Křeslo zeje prázdnotou. Teta je stále tu a popelnice přetékají. Nikdo na její památku neplatí popeláře. Dokonce myslím, že jsme první rodina, kde uschla teta. Snad i poslední.

Vyjel na mě. Vyjel jsem na něho. S něhou, oddělal jsem ho - jak psa. Jo... to víš, život je od toho aby se žil. A tak ho žiju. Mám psa, teda pokud se ten chumel drzosti a smradu dá nazvat psem. Chodíme spolu. Tak jako milenci. Na procházky, na lavičky, do kina. Máme oblíbený bary, hotely. Podívej, říkám vždycky, když zahlídnu nějaký páreček v objetí - no není nám líp. No.. není, ale je nám nějak. A vždycky bude.. jenomže tě přežiju. Hochu, je to tu ale opovrženíhodný divadlo. Hlavně když čumíš do zrcadla. Tvá duše se sama pořád překrucuje, snaží se ti zalíbit. A tak když tu čubku prokoukneš, zjistíš, že z tebe chce akorát pořád něco tahat. Odkopněte duše! No, taky žádná díra do světa. Ale děr je tu dost, a každej si do nějaký zaleze. Z javoru opadává listí. Shýbnu se, ty stojíš vedle mě a zíráš jak beru do rukou zelený list. Kanada, papír, hajzlpapír... co by mi to mohlo jinýho připomenout. Jo, romantika. Romantika se psem a listem javoru jako hajzlpapírem. Ať žije rusko.. tam maj furt kosu a listí na zemi je sotva vzruší. Nebo ne? Nebe je modrý a od začátku dokola je to jeden modrý bod na druhým. Člověk se při svý hlubokomyslnosti skoro pozastavuje nad originalitou té modré - tolik teček stejný barvy tvoří jeden velkej flek a ten zabírá polovinu vnímatelnýho světa. Ta druhá je vyplněná domy, chodníky, stromy, potoky, mosty, kanály a výpustí ryb z bazénů do moře. Jo různá moře naplněná různou havětí. Tam se tomu říká lítat, tady chodit, tuhletámhle plavat. Kde jsou kámo ty dobrodružství cos čekal. Nenechal's je na dně sklenice, když ses poprvé opil? Nejsou teď někde ve splaškách a neobluzujou ryby v řece svojí kouzelnou smyslností stálé akce? Asi ne. Třeba to byl jen sen, takovej, jak jdeš na palouk a v pařezu najdeš naleziště mincí a medajlí. Jedna krásnější než druhá. Bereš jednu po druhý... ale ty tomu nerozumíš. Ty žiješ ve svým psím dobrodružství. Nebo ne? Dneska je blbej den na upřímnou procházku. Ty smýkáš čenichem ze strany na stranu a já mám hlavu plnou otázek. A když máš na co se ptát, nemáš jak vnímat své přátele. Sory kámo, ale snad se aspoň projdeme, nemyslíš? Začne se stmívat. Honem do nory. Budeme si zpívat. Je jaro. I ptáci zpívaj. Vím, oni mluví, je v tom sotva co umění, ale to v umění taky. Všechno jsou jen kecy.. Kdo se baví na účet ptačího směvu, sotva by ti rozuměl... cožpak se dá na tvůj štěkot tancovat. Vím že něco říkáš, ale sotva ti rozumím, máme jinou mámu. Humus. Proč nemaj všichni stejnou mámu. No, vím, ty bys ženskou nepíchal. Škoda pro ní, nevím jak pro tebe. Hele pajzl. Už lezou ven. Co asi tak dělali, že nemůžou po svejch. Vypadaj jako by je ta hospoda vyblila... do vnitř lezli po lžičkách, ven lítaj po držkách a plazí se po chodníku a silnici zpátky do nor. Ubožáci. Nebo třeba ubožáci. Říkej jim jak chceš, hlavně že je miluješ. To byla reklama. Já si jí pamatuju, jen nevím jestli tam účinkovali medvídci nebo včelky: říkej jim jak chceš, hlavně, že je miluješ. Trochu strohý princip ovlivnění vůle, ale budiž. Žádná věta není absolutně pravdivá. Každá ale absolutně vyjevuje vůli: říkej tomu třeba sračka, hlavně, že to miluješ. Však si stejnak musíš vybrat. Sračka nesračka. Něčím ty baráky zaplnit musíme, říká si určitě ta zrůdná průmyslová mafie u krbu se svou ženskou. S kým píchá průmysl? Hm. To nebudu rozebírat. Tak vysoko jsem se neodvážil nahlídnout. Čím výš, tím větší sračky si odneseš ve vlasech. Je to s rozumem jak s kanálem. Vymetáš, vymetáš, ale vždycky se jen zasereš. Jsem optimista, poslouchám Bacha a mám psa. Občas je to naopak. Jenže psa poslouchat? No, občas to jde. Diktatura jako diktatura. A aspoň vím s kým můj pes šuká, aspoň zevrubně, a nemusím si přitom zasírat vlasy rozumem. S fenama. Sračky. Sračky. Zasereš. Jo, kámo, sype se to ze mě jak z převrácenýho nočníku. Pleská ti to k nohám. Buď hluchej. Nebo. Však jseš pes, ty hovna sneseš, a ještě se něco dozvíš. Budu hodnotit dál. Napíšu světu fakturu každej den. Může si ji srolovat a strčit do zadku. Jako všechny ostatní. Napadá mě: bůh tě vyslyší. Jo, tam určitě. Může si na tvou modlitbu zaprdět jak na megafon. Hlásná trouba apokalypsy. Pojď, popojdeme. Tahle ulice nám nic hezkýho neukáže. Co takhle do parku? Tak veď ty. Nech toho, nechceš mě přece tahat ze stráně k řece! Dobře, půjdeme do parku. Stmívá se. Bude tam fajn. Pojď doprostřed. Tam tě pustím. Běž si. Já posedím a budu koukat kam tě nohy ponesou. Tak... netrop hlouposti. Zaběhlý se střílej. Vím že tomu nerozumíš ale pamatuj si to. Já budu tu, tak se proběhni.