“Víme, že máte dlouhé prsty. Také tušíme, co s nimi zamýšlíte. Prostoduchá sanice je vaším přítelem a kdyby přece nebyla, brzy se stane. Váš účes je přerušován, snad nevlídnými rysy vaší povahy. Ustaňte proto v ohýbání prstů přes okraje mísy. Účel vašeho života: jmění. Víme o vás i to co nevíte. Chováte doma grizzlyho. Kdybychom dali sledovat i váš špajz – pomlčme radši. Víte, že jste sledováni? Stačí že nevíte, to víme dobře. Máme kameru ve vašem mixéru. Víme vše co si myslíte, když připravujete koktejl z jahod. A vůbec je u vás doma rušno: jahody, marmeláda, listí, tvoři různého průstřelu. Když si vyjdete na verandu zapálit, jsme v popelu který sklepnete. Když si mažete chleba, jsme v rýhách, které do másla vryjete. Jsme voda, kterou se myjete, vzduch který vydechujete. Stále věříte, že něco nevíme? Co tedy? Vaši manželku jsme poznali dříve než vy. Je krásná, ale také víme proč. Měříme tolik, kolik nikdy nenaměříte. Že se nebojíte? Věříme, nemáte čeho, my jen víme. Bát se můžete těch co mohou, těch co jsou, těch co jste vy. My víme. Tvoříme součást každé vaší myšlenky. Není nám neznámá žádná vaše chuť, nechuť, fantazie. Jsme tím, čím jste, neboť vás víme. Tvoříte naší půdu, jste náš prostor. Neuhýbejte zrakem, když mluvíme, máme moc. Neuhýbejte zrakem. Víme proč chcete uhnout zrakem. Víme kdy se toho dopustíte. Víme čím je naplněna vaše duše. Není nám nic tajné. Řekněte nám. Řekněte nám něco o nás.“

Četl jsem jednoho dne, že když se příliš zamýšlíte nad životem, nemáte nad čím se zamýšlet. Nevím co si o tom mám myslet.

„Tajenka je způsobem, jak provést posluchače něčím, co zná, tak aby to nepoznal a cítil se doma jako turista“

Dnes byl krásný den. Chlupatý pes drkotal po schodech se svou paničkou. Lidé se tlačili, předbíhali. Ženy se třásly pod obleky jako starý párek. Lidé se objímali, líbali. Hned pryč. Také se míjeli, obcházeli. Lhali, útočili. Kladli si otázky. Voda pod mostem hledala cestu do moře. Ryby hledaly vodu pod mostem, a lidé hledali ryby pod vodou.

“Jeho matka byla rozčtvrcena, vysáta a rozmetena do ovzduší. Byl to dle zpráv psychiatrů projev koncentrované agrese, vyústěný v magický rituál. Pošahaného mozku.“

Taky jste někdy přemýšleli, proč je život tak vleklý? Já taky ne. Život je vleklý. Možná že prcháme, ženeme se, zjišťujeme, bádáme. Život je vleklý bez ohledu na nás.

“Vyšel ze dveří. Narovnal si čapku, vstrčil ruce do kapes a vyšel ze dveří. Šel po chodníku, přes silnici, pak hned vyrazil po chodníku a po chodníku došel až ke dveřím.“

Vůbec. Život je vleklý a nudný. Je nudný. Máte se za blázna, stále se kontrolujete. Zde a zde nesmím ujet. Chovej se lépe! Život je nudný. Musíte se kontrolovat. Já se stále kontroluji. Jsem nudný, život je nudný a já se stále kontroluji.

“Klaun utrápil koně. Rozsekal hříbata na krychle a ty smažil před hlady umírajícími šelmami. Diskotéka skončila tragédií, když nějací břídilové spoutali tři sta návštěvníků ostnatým drátem a zapálili kanystr benzínu na toaletách.“

Je to všechno tak podivné? Nebo je podivné jen to, co se dozvídáme? Nebo je možná všechno podivné, a to, že se to dozvíme je naprosto normální. To nás udivuje? Je normální dozvídat se podivnosti?

“Ohavný vrah byl čtvrcen rodinami znásilněných obětí. Za živa pak ještě byl naložen do kyseliny sírové.“

Maso a mlíko. Český holky. Jo, maso a mlíko. Doufám, že to neberete doslova. Aby nám nedošlo mlíko.

“Stále se proměňují. Střídají se na jejich hvězdném nebi. Zatím nenalezli mezi nimi žádnou stálici. Známe oblohy stálic, proč však právě pro ně existuje pouze obloha blýskavic? Tisíc let pátrání nejlepšími dalekohledy. Nekoukáme se už pod nohy? Třeba máme stálice pod nohami. Pánové: zamyslete se! Nemáme stálice pod nohami?“

Nu rozhovor dvou šílenců se asi odehrává v každé normální hlavě. Škoda. Ti jiní z nás mají v hlavě pouze jednoho?? Nu, nezbývá, než se spárovat. Rozhovor jednoho šílence s jedním šílencem ve dvou hlavách. Možná by bylo lepší najít metodu přenesení duše. Třeba bychom mohli mít všichni dva šílence v hlavě.

“Bětka nastražila uši. Její pes zavětřil. Cítíš něco. No tak mluv! Mluv, štěkej, mluv! Cítíš něco? Mluv! Mluv ke mně! Slyšíš? Mluv, cítíš něco! Mluv! Nesnesu ticho! Což neslyšíš to také? Mluv! Cítíš? Ty něco cítíš. Mluv, řekni co cítíš. Nerozumím! Nechápu! Necítím!“

Nu. Nu, nu, nu. Svět je dlouhá špageta a milenci ji pomalu … ukončují platnost. Jó, milenci. Ti jí ukončují platnost.

“Bratrstvo kočičí pracky se v noci scházelo na starém zámku. Pářili se v temných koutech. S kočkami.“

Občas mě bolí pohledět na sebe. Nikoli však bolestí. Bolí to ten odraz, a já s ním soucítím.

“Dvořil jste se, milý hrabě, již někdy ženě mého postavení? Ó, nikoli. Nikdy jsem se nedvořil ženě. Nikdy jsem se nedvořil ženě vašeho postavení. Dvořil jste se, milý… Ó nikoli, nikdy… Dvořil … Ó“

Hluboce se ukloňme, když přicházíme na tribunu. Špalek je prostřený, hostina začala.

“Veřejná kastrace je hlubokou vzpomínkou pro každého člena. Máme zde různé druhy kastrací. Lze kastrovat vše a od všeho. Vykastrujeme i boha od božství. Zanechá to v něm hluboký dojem. Nikoli však už v bohu.“

Máme se distancovat od světa a žít uzavřeni v síti potřeb? Máme se vzdát práv? Máme si dobýt práva? Máme práva? Nemáme se distancovat od práv i od bezpráví? Nemáme se distancovat? Není třeba možné. Není třeba nutné? Musíme? Můžeme třeba dosáhnout? Máme přecházet? Musíme akceptovat? Máme? Co vlastně máme? Nejsme distancováni? Máme se účastnit? Filosofie billboardů nás učí chtít. Billboardy nás učí filosofii. Filosofie nás učí chtít. Chtít billboardy. Filosofie nás učí billboardy chtít filosofii?

„Eliška vyběhla první. František byl slabý. Dnes měl křeče v boku. Eliška si byla jistá svým vítězstvím. Pro ní bylo pouze rutinou. František si byl jistý prohrou. František se snažil. Byla mu čím víc dále. František cítil píchání v boku. Eliška sleduje blížící se čáru. Usmívá se na učitele. František sleduje její záda. Zná její výhody. František se snaží. Eliška s úsměvem brzdí za čarou. Vrací se k učiteli, aby zjistila svoje zlepšení. František nemá před sebou záda. František se nesnaží. Zbývající metry zvolňuje, ale hraje běh. Snaží se hrát. Vrací se za učitelem, aby zjistil své zpoždění.“

Dveře bytu. Mám v bytu několik dveří. Nevím jestli se počítají i ty, co nejsou jenom v bytu. Dveře v bytu? Mám vůbec dveře? Už jsem zapomněl. Asi si pořídím nové. Aspoň si budu lépe pamatovat. Dveře v bytu.