Výlet do Krkonoš

Stará paní Popelková, měla mnoho dětí a vnoučátek.
Často ji navštěvovali jak vnoučci, vnučky tak i vnuknutí.
Všechny je měla ráda.
Všechny měly rády jí.
Vůbec se všichni měli děsně rádi.
Tak se jednoho dne (vybíráme z většího počtu dnů, samozřejmě), vydali na společný výlet. Společensky oděni, nasedli do vlaku, a nechali se odvézt.

Jeli nahoru.
Až tam byli,
(seděli v krásném, velice pestrobarevném kupé,
naproti nim seděl pán, který nic neříkal, jen si něco brumlal pod vousy,
četl noviny a hladil psa, vedle něho seděla nejspíš jeho manželka,
oba hladili psa, a něco si brumlali pod vousy)
tak vystoupili z kupé.

Chtěli jít na oběd, protože celodenní výlet, plný anarchie a různých hospodářských nedopatření, je zcela vyčerpal.
Tak se posadili do krásné, měkce vystlané restaurace, a přemýšleli, co si dát.
Protože měli velký hlad, a málo peněz, rychle si vybrali první, na co jim padlo oko.
Nakonec to dopadlo tak, že jeden z nich měl džus, druhý smažené šneky a zbytek také něco.
Najedli se opravdu velice.
Museli si postupně rozepnout jak kalhoty, rozvázat tkaničky, a dokonce sundat brýle.
(babička měla mnoho brýlí)

Byli najedeni, a tak jim nezbývalo, než postupně vystřídat se na míse, a pak vlézt vchodem ven.
Bylo již tma, a chladilo se.
Slunce již nesvítilo, jako když vycházelo, když vycházeli.
Nechtělo se jim trávit další hodiny.
Mnoho z nich měli různé potíže, většina s trávením.
Otravovali se navzájem, až to bolelo.
Běhali po lese, vykřikujíce na všechna zvířata posměšné věty.

Myslivec jen kroutil hlavou, když mu to sojka všechno nabonzovala.
No, možná to nebyl myslivec, ale vousů měl mnoho.
"Sojko, tyto zrůdy nemůžou přeci hanit naše Krkonoše! Běž, a nandej jim to, však víš!"
Sojka vzala nohy na ramena, a honem utíkala, aby o něco nepřišla (třeba později).
Stihla je načapat na medu. Řvali právě jednotlivě na každého broučka na louce.
Kobylky a mravence nevynechávaje, jakožto důkladní a svědomití zaměstnanci odboru.
Sojka se rozeběhla, a snaže se řvát japonské bojové pokřiky: "Háje! Hájů!" vyzývala je k boji.
Měli dosti sojčiného řvaní.
I jali se jí pronásledovat.

Skok přes vřes, následně potok, ubíhali lesem za vzdalující se sojkou.
Pokřikovali "Dostaneme tě, krávo!"
Neměli asi valných znalostí z oboru biologie, či prostě přírodopisu.
Krakonoš by se zajisté zlobil, věda že má v lese neználky takovéhoto rázu!
I ubíhal lov na sojku, plný skoků přes pařezy,
proskakováním výlohami horských krámků a cukráren,
následně koupelí v krásně jarém potůčku,
na malém náměstí (Svobody), uprostřed horského rekreačního centra
"Chrám Matky Bóží z DDR".
Skákali kolem turistů, kteří se relativně bezmocně váleli (opalovali se) na slunci,
převalujíce svoje pupky v malých (možná půlhodinových) intervalech ze strany na stranu.
(byli to ambivalentní straníci, kam vítr tam plášť)

Sojka neustále úspěšně utíkala!
Nakonec doběhli spolu se sojkou až do Krakonošovy horské boudy,
taktéž přeplněné žvatlajícími a ráčkujícími turisty.
Mezi nimi byl i Krakonoš, převlečen za německého podnikatele, opaloval se s nimi,
polonahý, na svém zeleném nafukovacím lehátku.
Sojka k němu přiskočila, vyprázdnila se strachy, a začala žadonit o pomoc.
Krakonoš vyskočil z lehu (postavil se na zadní, jako zelený hřebec - nikoli hřeb+ec)..
Hned začal povídat cosi o schůzce s nadřízeným, a že prý nemá na sojku času.
Nazbyt.
Sojka se vyděsila, za chvíli se lekla, a pak ještě k tomu strašlivě ustrnula.
Měli ji v pasti.
Už jí držel ten nejrychlejší z pronásledovatelů.
Babička,
která zůstala pozadu, chytala se za břicho a popadala dech.
Její muž, dávno zesnul.

Chudák sojka.
Nyní jí nejspíš čeká zlý osud.
Ruce babičky.
Ohromná skličující pekařská zástěra.
Obrovské mlhy, valící se z trouby.
Všeobepínající tma, kuckot, a titěrné hoření.
Babička, chudáčka sojku,
připekla.

KONEC