Volby

(První odstavec je sen, zbytek je automatický text)

   Vyšel jsem ven, protože se už pomalu rozednívalo.
Otec mě vzal za ruku, a řekl, že už je čas jít k volbám.
Zatímco jsem se schovával za patníkem, přišel kamarádův otec a můj odešel.
Kamarádův otec se podíval na patník a zeptal se mě, koho budu volit.
Řekl jsem že nevím a on mi navrhl abych se podíval na výběrovou listinu.
Trochu jsem se zarazil, když jsem zjistil, že mám vybírat kandidáta z kusu papíru,
na kterém jsou napsána pouze jména kandidátů.
Nikoho jsem si nevybral, protože jsem o nikom z nich vlastně nevěděl víc než jméno.
Šli jsme přes nějaký kopec do města.
Na úpatí kopce jsem na sloupu vysokého napětí zapnul vypínač do horní polohy.
Pak jsme nasedli do autobusu a za chvíli jsme dorazili k úřadu.
Tam jsme zaslechli hlas matky a tak se otec schoval zpátky za dveře
a já jsem se plížil k oknu matky. Zaklepal jsem a schoval jsem se - ona vykoukla a uviděla mě.
Já se zeptal, jestli jsou ještě volby a ona odpověděla, že jsme přišli pozdě.
Pak podotkla, že nás viděla jak jdeme do kopce, když jsem rozsvěcel.
Tak jsem smotal zpátky šňůrky, které mi předtím upadly do oleje a byly jím docela nasáklé.
Generál vzal svůj malý tank a předváděl jak s ním umí krásně jezdit.
Přejel celou pohovku, nejprve jel devadesátistupňovým stoupáním nahoru a potom spadl i s tankem dolů.
Tank uvízl mezi pohovkou a zdí.

   Zcela jsem nepochopil, o co mu vlastně šlo. Bylo už docela pokročilé ráno, a já se cítil jak rybička.
Skočil jsem na parapet, chvíli jsem balancoval na okně a koukal na davy procházející pod úřadem.
Přijela tramvaj, deset lidí, čekajících na ostrůvku se rozuteklo a ti kdo byli uvnitř se akorát nechápavě dívali.
Přijel ředitel krajského úřadu - řekl jsem si v duchu a šel jsem na záchod.
Na kraji záchoda uvízl šváb. Zase jsem se vrátil k oknu a pozoroval dění na ulici.
- Jedna paní, která držela v náručí kočárek, přemlouvala druhou, aby její kočárek přijala, nebo alespoň podržela.
Druhá odmítavě krčila nosem, občas svěsila ramena a pořád opakovala, že má doma už tak mnoho povinností.
Vtom k ní přiskočil otec, kočárek jí vytrhl a utíkal někam pryč.
Vždy jsem si říkal, že svým rodičům zamák nerozumím, ale někdy ještě víc.
Pak zase přiběhl a vrátil těm dvěma dámám kočárky dva, aby se nemusely hádat.
Překvapeně se na něho dívaly, ale pak se v nich něco zlomilo, a začaly do kočárků zběsile kopat.
Děti v kočárcích byly totožné, a naprosto synchronně řvaly.
Dvě ženy byly rozehnány policisty, kteří si pak tyto dva kočárky označili křídou, zabalili do pytlíků a odnesli.
Dvě dámy si podaly ruce, usmířily se a odešly do cukrárny na kávu.

    Já jsem se už konečně odtrhl od okna, a zašel jsem na ulici.
Kolem mně výřil prach a já si musel utírat z očí slzy, díky ostrému a vlhkému větru.
Ulicí začalo projíždět na sto tanků, a na každém seděl voják, v náručí měl psa.
Všichni se usmívali, lidé v oknech mávali černými prapory, někteří začli hajlovat.
Trošku se mi zarazily hodinky, ale když jsem strčil špejli do jejich přesypacího mechanismu,
zase se svižně rozběhly (prostě Švýcarská práce).
Přistoupil ke mě němý pán a na papír už psal jakési sdělení.
Když mi jej strčil před oči, byla tam napsána tři slova: "Dobré - ráno - Majore".
Uskočil jsem dva metry stranou, když do mne vletěla kulka.
Zasáhla naštěstí jen kus lebky, ale i tak jsem byl schopen dál se zabývat tím, co po mě onen muž chce.
Přitáhl ke mě svou ruku, chytil mne, a když trhnul - byl jsem zase zpátky na nohou.
Napsal další papírek: "Vítejte v Kosmu plném lidí, milý Pomlázko".
Teď jsem konečně pochopil, že celý vesmír, všichni lidé a všechno dění kolem mne je nějak naruby.
Nejen že by se zbláznili lidé, zbláznil se čas, prostor - všechno.
Nad hlavou mi proletělo hejno racků - synchronně mlátili křídly a pískali si naši hymnu.
Nějaké dítě se mě chytlo za ruku, zadívalo se na zem, a řeklo "Mami - podívej - brouček!".
Pak se mi vytrhlo a skočilo do kanálu.
Ještě chvíli se ozývalo plavání a rychlý dech v ozvěnách trubky, ale všechno to za chvíli utichlo.
Pomalu jsem se obrátil, a začal jsem utíkat domů.

    Můj dům však byl zčásti zbořený, a druhá část se podobala spíše slanině než domu.
Otevřel jsem dveře, a ty se odlouply jak kus šunky, srolovaly se mi pod nohy a s plesknutím dopadly na podlahu.
Když jsem chtěl pohladit svého psa - zavrčel a vyletěl ze dveří jak pomatený.
Kočka se tulila ke skleněné váze, a když mě spatřila, celá se naježila a utekla oknem na ulici.
Dostal jsem závrať ze všeho toho dění, nechtěl jsem nic, nechtěl jsem ani vidět, ani slyšet.
Najednou se setmělo, a všechny zvuky se jakoby obalily do tmy.
Pomalu utichalo dunění a před očima se mi začala rozprostírat naprosto červená krajina.
Nic. Nikde nebylo nic vidět, jen červené pozadí, žádný vjem.
Rozeběhl jsem se dopředu - nic, ať jsem běžel jak chtěl, nic se neměnilo.
Všechny obrazy zůstávaly naprosto stejné.
Když jsem se prudce otočil nic se nezměnilo.
Když jsem tlesknul, neviděl jsem ani změnu polohy svých rukou - zůstaly tak jak byly,
a já jen věděl, že jsem určitě tlesknul - žádný pohyb - žádný zvuk.
Začalo mi docházet, že je to všechno nějaké divné.
Sice už mi to došlo, když jsem ráno vstával, ale to byl teprve jen nějaký intenzivní pocit změny.
Nic mi doteď nepřišlo divné - i když to bylo divné nadmíru.
Byl jsem jaksi zajat tím divným děním, jakoby součástí, která si neuvědomuje absurditu všeho.
Ale teď jsem se začal pomalu probouzet, a vůbec nic mi nepřicházelo normální.
Chtěl jsem zase normální svět, a ne takovouhle slátaninu.
Nechtěl jsem nevidět změnu, neslyšet její zvuk, nevidět sám sebe.
Rozeběhl jsem se, ale najednou se přede mnou z červeného pozadí začal nořit starobylý vlak.
Jel přímo proti mě, a já jsem jen přihlížel, vůbec jsem nevydal ani pohyb,
byl jsem úplně nehybným i přesto, že jsem cítil těžkou únavu, a věděl jsem že běžím.
Byl jsem pořád na místě, a vlak se blížil.
Zařval jsem, ale zvuk jenom rozvlnil okolí, jakoby se všechno octlo pod vodou.
Všechno co bylo vidět bylo prolnuto mým hlasem, ale neslyšel jsem nic.
Když jsem pohnul rukou, málem mi praskly bubínky.
Byl to děsný pískot, pak dunění srdce protlo celý prostor, a nade mnou se začaly sbíhat mraky.
Koleje, na nichž jsem stál, se začaly bortit do země.
Všechno se začalo rozpadat, když jsem zařval v rytmu tlukotu mého srdce, rozpadaly se ještě intenzivněji.
Po chvíli kolem mě vznikl pekelný výjev.
Všechno hořelo, kolem mě byly kilometrové díry do země, a já jsem stál na malém komínku.
Takový kus skály, co mi zůstal pod nohama, jsem ještě neviděl.
Stál jsem na něčem, co by mohlo připomínat možná propisovačku.
Bál jsem se pohnout, protože mi takovýhle sloupek přišel strašně vratký.
Všude kolem mě byla jen propast.
Na rameno mi usedl holub a po chvíli zase vzlétl, zanechávaje ve vzduchu kousky peří.
Sledoval jsem peříčko, jak je unášeno mírným vánkem.
Pomalu plachtilo, měnilo výšku spolu s proudy - chvíli padalo, chvíli se zdvihalo.
Skočil jsem.
Fungovalo to naprosto stejně.
Padal jsem k zemi.
Nabíral jsem neuvěřitelnou rychlost, ale strach nikde, jenom malá závrať kolem žaludku.
Trošku svírání v krku, když jsem pozoroval míjející stěny skal.
Padal jsem chvíli, ale připadalo mi to jako věčnost.
Neuvěřitelná možnost pohybu.
Dopadl jsem na zem, ale po pádu ani zmínky.

    Najednou jako bych vlastně vůbec nespadl, stál jsem u své postele, a koukal z okna.
Dvě paní na ulici houpaly kočárkem, jedna té druhé chválila dítě.
Kolem pomníku rudoarmějců, jímž byl hnědý tank, projížděla tramvaj.
Měl jsem už děsný hlad.
K snídani jsem si namazal chleba a k němu jsem si vzal šunku.
Tlustý zbytek, který jsem nejedl, jsem hodil psovi a něco také kočce.
Zalil jsem květiny a šel si koupit noviny abych se dozvěděl, jak dopadly volby,
u kterých jsem nebyl, protože jsem o kandidátech nic nevěděl...