Kárání umu

Starší se rozešli. Neobešli se bez káravého pokřiku.
Hejna vrabců se rozletěla. Bez výhrad. Nemělo již dále cenu se o něco starat.
Byla vždy zde. Zeď bezprizorních nářků. Plačtivých depresivků.
Zeď nářků pro trabant. Pro zamrzlá umění.
Bylo vždy dost inspirace k zániku.
Mnozí lidé si dopřávají slávy skrze um.
Zvládají skvěle obohacovat kořistnictvím jazyk.
Rvou slova, táhnou je na provázcích, a říkají jim krásná.
Většina šneků přizvukuje, kýve hlavami.
Možná se zavděčí světu reality. Možná i udělají díru.
Ale kam?
Kam se dá udělat díra trabantem, převlečeným za bagr.
Ať je už váš bagr jakkoli oprýskaný, má sílu bořit zdi.
Stačí prorazit ubohou zeď, nemá cenu se zbržďovat.
Brodit řeky!
Nemá cenu ukazovat pozlátka shnilých cukrlátek.
Nikdy se nikam nedojde pouhými slovy.
Pták zpívá podmanivé písně, ať již umí, či neumí, podmaní vás svým přesvědčením a upřímností.
Nechtěl bych svět plný zástěr. Pozlátek pověšených na sluníčku.
Usměvavé tváře, co vás v duši připichují na zeď, křižují a střílejí.
Kam se poděla víra v pravé ono?
Když pravé ono ani není znát pod nánosem krásného, skoro až hnusně překrásného prachu.
Nechci šířit prach, a zastírat jím pravé ono.
Pravé ono má již sílu samo o sobě, není třeba prášit.
Prach udusí vše...
Je-li vám třeba ukazovat že jste bagr, poukazuje to samo už na váš vrak.
Je to vrak, pouhý čistý um, brak, snaha vyjádřit kulturně kýč.
Snaha jít dle zajetého kodexu, stane se osudnou.
Jakmile se vytratí emocionální posun v oblasti umění, stane se z umění věda.
Nebude již bagr.
A to je chyba...

2002 © Matěj Kasper