Vzal jsem si svůj károvaný svetr v podpaží. Uvažoval
jsem o životě.
Jak se odvíjí z ruličky, jak hajzlapír. Neměl však ani cenu
toho papíru.
Protože ten papír měl ještě jakous takous cenu.
Po chvíli jsem se zvedl. Ruku jsem si strčil do kapsy a vyšel
jsem si zakouřit.
Nikdy jsem nekouřil. Tak jsem si vzal cigaretu, a vdechoval jsem
škodlivé látky.
Nic mi do toho nebylo. Moje tělo? Co s ním? Jednou tak nebo tak
umře.
Já do té doby můžu ještě několikrát vstát, zakouřit si,
a vzít svůj svetr.
Míjela mě hodina za hodinou, jak jsem čekal na změnu.
Přišla. Zeptala se mě, proč je mi tak špatně.
Já jsem řekl, že mi není špatně - že mi vlastně není
vůbec nijak.
Trochu jsem se oklepal, a se sebelítostí jsem poznamenal, že
není proč žít.
Ale to byl jen její vliv, to si myslela ona o mě, ne já.
Kdyby tu nebyla, věděl bych, že se ještě dokážu smát.
Dokážu si vzít pistoli, zastřelit pár lidí, nakopnout psa
mezi žebra a pak se smát policistovi,
co mě nasazuje pouta. Nasednout do vozu, a nechat se odsoudit k
smrti.
Mě se to netýkalo. Byla to všechno bezmezná blbost.
Nějak to v sobě strhovalo zápas o moje bytí, přičemž moje
bytí vůbec nebylo.
Nevím, nějak mi to dávalo vyšší smysl, protože jsem tomu
vůbec nerozuměl.
Problém byl v tom, že jsem to chápal.
Za chvíli odešla, když zjistila, že už se na ní nedívám,
že už zase sedím, svetr v rukou.
Vytáhl jsem jízdenku a šel jsem si sednout do tramvaje.
Potřeboval jsem změnit ovzduší.
Proč před sebou neutéci třeba do Afriky, když je to fakticky
stejný krok jako utéct do tramvaje?
Nevím proč něco vůbec vymýšlet.
Usedl jsem na sedátko a pozoroval lidi, kteří se zapáleně
bavili.
Nějak se divně plácali v nesmyslech. Umřete, řekl jsem si,
při pohledu na jejich mládí.
Uvědomil jsem si že mládí je vlastně prvním příznakem
smrti.
Jestli je smrt nemoc, tak já už jsem skoro vyléčen.
Nějak bych se měl rozhlédnout, aby tramvaj třeba nanabourala
do vlaku, nebo tak nějak.
No, ale řidič vlastně nejsem, takže zodpovědnost za můj
život, má nyní plně v rukou ten šašek za volantem.
Tramvaj sice volant neměla, ale i tak jí řídil.
Vždycky se mohl protáhnout, když kolem na křižovatce
proudila auta.
Vůbec nemusel používat ruce, měl k řízení koleje, a jen
určoval rychlost.
Ruce má vlastně jen k signalizaci své vůle ostatním
řidičům světelnými kontakty.
Chvíli jsem se zamyslel, proč vlastně přemýšlím nad
životem řidiče,
když je mi taky ukradený.
Možná proto, že má v rukou můj život.
A já vlastně mám pro něho strašnou hodnotu, protože jsem
člověk,
který o něm přemýšlí, já ho mám vlastně i rád, že mě
veze, že mi dává ten pocit pohybu.
Byla konečná. Chtěl jsem si vysednout, protože mě to už
nebavilo,
teď jsem se chtěl procházet městem.
No teď jsem vlastně neměl ani jiný důvod vystoupit, než
ten, že jsem se chtěl projít
na trošku jiném vzduchu. Občas mi pomůže nádech. Je to
pocit, takový životní cíl.
Ještě se nadechnout, než naposledy vydechnu.
Usadil jsem se na lavičce a pozoroval hloučky šinoucí se z
tramvaje.
Něco si povídali, skoro by mě to i zajímalo.
Ale oni chtěli povídat si a při tom jít, a mě se jít
nechtělo, tak jsem seděl sám na lavičce.
Přišel kamarád kos, chytal žížaly a asi mi rozuměl, když
se mi podíval do očí.
Skoro se mi z něho chtělo plakat, protože jsem mu záviděl
ten plný život.
Tu chuť do toho chytání žížaly, do stisku čelistí
zobáku, a polknutí.
Jak se žížala pomalu takovými píďalkovitými pohyby sunula
ze zobáku krkem do žaludku.
Kdyby uměl mluvit, určitě by řekl "mňam".
Měl smůlu, jeho rodiče ho asi nenaučili mluvit.
Nebo neměl peníze na školu.
Tak jsem se s ním vduchu rozloučil a nasedl jsem na další
tramvaj.
Když jsem vystoupil zpátky u svého domu, zapálil jsem si,
sundal svetr a usedl jsem si zpátky.
Dneska jsem si docela užil.
Začal jsem se nerychle pohybovat kolem nábřeží,
protože jsem cítil v patách, že mě sleduje.
Měl jsem jeho dech na zádech.
Hekal jak sumec, a otvíral pusu stejnětak, tak jsem začal
utíkat.
Měl těžký dech, protože byl značně tlustý, a nemohl
běhat tak dobře.
Bylo to skoro jak závod Smrti se Životem.
Ohlédl jsem se a zjistil že Smrt mě ještě nedohnala.
Možná vlastně zůstávala pozadu jen proto, že já byl
Život.
Smrt všude přichází pozdě.
Tak jsem nabral další dech, a začal jsem zase utíkat jak o
Život.
Tlačenice lidí, čekajících na pomazánkové máslo u obchodu
s knihami mě zdržela.
Zařadil jsem se, on si stoupl za mě, a čekali jsme také na
pomazánkové máslo.
Chuť takto jemná, nás dokonale sloučila.
Stali jsme po těch několika hodinách na frontě kamarády.
On mi povídal, jak chodí na ryby, a já se mu svěřoval s
diskrétními záležitostmi.
Pak jsem se já dostal na řadu dřív, a on mě díky tomu zase
začal nenávidět.
Až jsem dojedl poslední stroužek másla a utřel jsem si pusu,
začal jsem utíkat.
On mi musel dát náskok, protože ještě neměl dojedeno.
Když dojedl, dostal ještě chuť a šel si frontu vystát
znovu.
Až dojedl i druhé máslo, začal mě pronásledovat.
Bylo mu jedno, že vůbec neví kde jsem, že jsem již nebyl v
dohledu.
On mě pronásledoval s vědomím toho že mě nechytí.
Já jsem mu utíkal, i když jsem si byl jistý tím, že vůbec
neví kde jsem.
Tomu říkám pravé přátelství.
Když jsme se druhý den potkali náhodou na ulici, překvapením
jsme ustrnuli.
Nikdo z nás se ani nehnul.
Stáli jsme tak asi tři nebo čtyři hodiny.
Pak jsem pohnul obočím, a naznačil jsem mu, jako že tedy ano.
On mrkl okem, ukázal mi směrem mezi lidi na ulici.
Já jsem přitakal dupnutím a zakroucním hlavou.
On tedy podupnul, a já jsem začal utíkat.
On si sbalil kufr, schoval zmrzlinu do kapsy, že si jí dá
potom, a jal se mě zas pronásledovat.
Skočil jsem si koupit plechovku fazolí.
Měl jsem to za chvíli za sebou, a utíkal jsem
temným tunelem.
Vzpomněl jsem si při tom na popis smrti, lidmi, kteří
prohlašují že jí zažili.
Ovšem tito lidé asi lžou, protože smrt se zažít
nedá.
Možná zažili ztrátu fyziologického života, ale jejich
jsoucno tu bylo pořád,
a nic se vlastně nestalo.
Utíkal jsem, kolem mne proudila auta, a já uvažoval o
klinické smrti.
On teprve vbíhal do stínu.
Kolem nás se rozléhalo ticho antických sloupů a já jsem si
zatím dal fazole.
Uprdl jsem si v tunelu, a za půl hodinky on zakašlal.
Probíhal právě oblastí mnou zamořenou.
Možná nás tímto příroda vybavila úmyslně.
Tak jsem tedy počkal, a dal jsem mu pro změnu náskok já.
On mně předběhl asi o padesát metrů, a já ho začal
pronásledovat.
Přejelo ho auto v protisměru.
On na místě mrtev, řidič příštího dne v
nemocnici.
Tak jsem si šel koupit pomazánkové máslo, abych uctil jeho
památku.