Román o lísce, nezávisti a životním cíly

   Zcela výjimečně,
oddával se její kmotr vraždění.
Nebyl to zapřísáhlý katolík, a tak věřil pouze v ctnost
Neměl tolik dětí, jako si vždy přál jeho pes, který rád lehával u své pestré boudy.
Jako rodina hippies se vždy účastnili protestů, proti zvrácenému režimu.
Rozmetali celou zem, nezbylo jim nic, ani domov, ani rodina, i city se kamsi poděly.
Byla to válka, na život a na smrt. Lijavec střídal krupobití, a po ránu přišel večer.
Vždy se očekávalo zpoždění posunu, ale kdysi už to nikoho tolik nebralo.
Je to také řádka let, co tento dobře placený úředník spoléhal se na ježka v kleci.
Měl to jako tajemství, z jehož síly se v dobách temna dala čerpat energie, do dalšího,
leč trochu laciného života.

   Potuloval se od domu k domu, kradl kde se dalo, a neohlížel se na oběti.
Bylo mu jedno, má-li jeho oběť právě svátek, nebo je její rodina právě dojata událostmi dne.
Všechno náleželo čiré náhodě. Neměl se čeho chytit, kam jít, kam se schovat před bičujícím světem.
Svoji ženu poznal krátce. Hned se s ní zasnoubil, aby mu něco neuteklo.
Pršel smíchy, aby se dostal své oběti ke krku, a nakonec dostal i psa své sousedky.
Měl všechno velice obtížné, jelikož jeho povaha, se mihotala zcela pod hranicemi chápání.
Nikdo neměl šanci chápat je-li zlý, či dobrý. Byl ukrutný, a přesto byl velice štědrý k poddaným.
Miloval vůni růží, a přesto je zaléval kyselou směsí, která zničila na dvacet let zahradu.
Nebyl to ledajaký člověk. Měl i pár vad, byl dennodenně podnapilý, a přesto trpěl abstinenčními příznaky.
Doktora měl jen tak, aby společnost neříkala, že své zdraví kdes ukrad.
Neměl zapotřebí bavit se se všemi. Měl jich už tak plnou hlavu.
Nemohl se zbavit pomyšlení na svoji milovanou rodinu, jež mu tak trochu připomínala vůni růží.
Měl jich plnou hlavu, a i přesto se plně oddával svátkům vánočním, skoro jako by se nechumelilo.
Spal kde mohl, jeho žena, byla velice šťastná, že se jí takto plně a bezvýhradně oddává.
Jen proto neměl v práci úředníka problémy, měl totiž veliký problém.
Chtěl se ho vždy zbavit.

   Jeho žena se narodila. Brzy po seznámení mu dala tři syny a jednu dceru.
Byli velice šťastní a moudří, dcera šla trochu vedle, nepočítali s ní, byla tím velkým problémem.
Vždy chodila jak chtěla, pokud chtěla. Neměla výhrad k jejich předčasnému úmrtí, a tak jim sama
sepsala závěti.
Měla dlouhé, velice pěstěné a dlouhé nehty. Mohla na nich skoro pěstovat sport.
Samozřejmě neměla takový význam jako tři bratři, kteří nosili triko.
Plakala pro ně dlouho, ale jednou také přestala.
Nikdo neměl výhrad k jejich úmrtí, a tak závěti sepsané již po narození otce,
byly plně uznány platnými.
Notář se dostavil brzy. Sepsal vše co šlo, a daroval to na dobro.
Zla byla dosti v této zemi, říkala dcera vždy, s tak trochu nacionalistickým nádechem.
Měla daleko k jakýmkoli násilným činům.
Její bratři se oženili včas.
Otec a matka byli velice šťastní z toho.
Neměli také proč nebýt, že?
Kdo by se neradoval tak strašně moc, jako oni?
Když ne oni?
Jenže štěstí této zdravé rodině nepřálo tolik, jako smůla.

   Brzy museli opustit jak dům, tak starou vlast. Důvodů k tomu bylo velice mnoho.
Přešli hranice. Pokračovali dál. Jednou se zastavili před velice zvláštní propastí.
Zela jako obrovská jizva v Zemi. Na každé straně les, uprostřed město.
Poté pokračovali ve své děsivé, a přesto tolik napínavé poušti.
Dostali se k moři, kde se již dávno předtím seznámila jejich dcera s námořníkem.
Na moři se takovýchto seznámení dělo velice mnoho.
Byl to romantik, snílek a hospodský rváč.
Nenáviděl svoji vlast, vládl mečem i kyjem.
Měli ho všichni rádi. Docela se vyžíval v mlácení starců, znásilňování a loupení.
Sňatek byl svolen, a tak nic nebránilo jim v sňatku spolu.
Měli líbánky tak růžové a řezavé v kolenou, že by jim to každý druhý záviděl.
Leč nikdo takový by se ani dnes nenašel.
Její manžel se opil, a bušil sklenicí do stolu, že chce přinést další nevěstku,
jinak že prý dá zavolat ostrahu podniku.

   Přišel...
Byl to těžký, asi 70ti kilový chlapík.
Měl ruce v kapsách a nadával na polovinu světa.
V této, po dlouhé době, tak absurdní situaci, nahlásil požár.
Neměli co tajit, byly to přeci jejich líbánky, ta nejsladší noc v životě,
co prý přichází jen jednou, a odchází po čtyřech nohách, jak zpráskaný pes.
Byl to opravdový charakter.
Měl ženu, které svěřil své srdce, a složil by pro ní i přísahu.
Možná i jakoukoli.
Tak se sňali.
Nesnažili se vypadat nápadně, lépe řečeno snažili se nevypadat nápadně,
nebo se také snažili nevypadat nápadně, aby vypadali nenápadně.
To byl jejich žargon.
Jejich manželství byla taková tajná instituce, kde se řešily ryze osobní záležitosti.
O jejich manželství nemluvě.

   Jejich děti byly všechny dyslektici, a měli sklon jít na tehdejší proslulou,
světoznámou a privátní školu.
Naučili se tam mnoho, zajisté.
Museli se učit, tatínek jim to svolil, s řemenem.
Byli jako Ježíš.
Tatínek za ně trpěl, a maminka, ta nedůležitá dcera, jenom krčila rameny.
Prarodiče, kteří již tou dobou, byli daleko odtud, pohřbeni a pochováni.
Nemluvili o nich moc dlouho, nebyli pro ně důležití.
A tak se skončil román, plný lásky, nenávisti a alkoholu.
Pokud dále pokračuje, žijí takto spokojeně, možná, až dodnes.