Babička a dědeček

Starý a zasmušilý děd, Alebert zývali jej, šel dnes po obědě nakupovat.
Neměl co na sebe, a tak si to rychle usmyslel, aby měl co na sebe.
Jeho uvažování, nebylo nějak závratně rychlé.
Člověk jeho rázu ani závratně uvažovat nemůže, nemá-li cos společného s horolezcem,
či lyžařem z můstku.
Měl již šálu na sobě, a chystal se opustit dům.
Ještě mu stihla vyhubovat manželka "Kam si myslíš že jdeš, dědku shnilá! Nakupovat?".
"Ale Katko, prosím tě, proboha, nemohla byses zase vrátit k buchtě?"
"A jak si to představuješ, co? Já se tam vrátím, a ty budeš s kdekým chlastat v hospodě!"
Vždy se loučili takto, neměli nazbyt, byli již staří a zlámaní životu přes koleno.
Dostali již tolik ran, že dávat, bylo pro ně jediným východiskem, z úzkostné situace stáří.
Mnoho lidí pláče, že stáří je neodvratně pryč, a přichází druhé mládí.
Pošetilé, rozverné a zchlastané. Většinou si to však je schopen uvědomit jen Alebert.
Nevadí mu to nějak mnoho. On velice rád pobaví se, na intelektuální úrovni samo-zřejmě,
se svými senilními a ještě horšími kamarády.
Dá si pár piv.
Těchto párů udělá za večer asi pět, a pak se malým a nejistým krokem,
vrací zpět do svého milého, hřejivého a roztomiloučkého domečku.
Baba tam na něj čeká, a ráda mu uštědří pár osudných ran.
Je mrtev.
Ani ho to nebolelo.
Nebo to alespoň neřekl.
"Já jsem ti to říkala dědku! Podívej se na sebe, jak zase vypadáš!"
"Nech mě prosím, jsem mrtev již"
"Aha, tak promiň..."
Vytočila již babka milá, číslo 155, nejistá však, není-li to číslo na hasiče.
Ať již zavolala kohokoli, přijela čísla všechna.
Od pohřebního vozu, přes vůz záchranný, neboli ambulantní, přes vůz policejní,
až k rychlé pizze, která měla zrovna reklamu, v čekací melodii u pohřební služby.
Přijeli všichni, na pohřeb také.
Babička velice plakala, že její skvělý Alebert je již mrtev.
Měla však ještě pár věcí, které ji držely na světě tomto.
Měla mnoho rodičů, prarodičů, a různých jiných lidí, kteří by se s ní rádi podělili,
o dědečkův odkaz.
Dědeček však odkázal pouze sekyru.
A to ještě tu z hospody.
Neměli to vůbec snadné tito příbuzní, když platili zpětně dědečkovi 70 let jeho pití.
Měli však útěchu, že dědeček je již šťasten, není sužován strašlivou zimnicí,
sužující převážně několik druhů domácích zvířat.
Pro upřesnění jde o prase divoké, krávu a křečka.
Tuto zimnici dokázala chytit i sousedovic Vendulka, kterou má babička tuze ráda,
možná radši než pečení buchet.
Babička má již své také za sebou.
Měla jednou tůze perný den,
kdy sjeli se u ní všichni příbuzní,
aby vychutnali kouzlo jejího příbytku,
vůni její buchty a vůni skvělého a neuvěřitelně propečeného kuřecího,
jež se už tak nehybně válelo pod stolem,
několik let.
Babička asi již dlouho nezametala.
Všichni příbuzní byli z toho kuřete tak šťastni,
že chytali po dechu, a plakali, ptali se sebe vzájemně na kapesníky,
někteří i zkolabovali, díky svému nadměrnému věku.
Norma byla velice přísná.
Byla to malá zapeklitá žena, dcera jejich otce.
Otec byl Adrian, což nebylo vůbec špatné nebo nepochopitelné jméno, jde-li o duchovního otce.
Nešlo o něj však.
Šlo přeci o Normu, která pomáhala babičce s nákupy místo dědečka.
Dnes si zase vyšly na nákup.
Bylo tam plno lidí, hlavně starých a mladých, ostatní asi neměli valnou náladu valit se v davech,
a rvát nechutně se tvářící cetky z děsivě zejících pultů.
Babička však byla klidným člověkem, a brala ohled na Normu.
Většinou vybírala zboží dle ČSN, z čehož neměla Norma přílišnou radost.
Občas i plakala, když babička obracela rohlík dvěstěkrát dokolečka,
horizontálně a vertikálně, aby pojala okem celý jeho povrch,
zda přeci jenom neuvidí tam ono magické číslo.
Rohlíky však Normě stejně nechutnaly, a tak po prohlédnutí všech rohlíků,
ve všech regálech, ve všech obchodech ve městě, ubíhaly spěchem domů,
protože prý hořelo.
Nehořelo.
Byly mile překvapeny, že hořelo pouze u sousedů, kterým to příliš nevadilo,
uhořeli. Babička si s chutí upekla kuře, a nabídla ho všem zůčastněným.
Velice jim chutnalo.
Mile se na sebe usmívali, děti si spokojeně kousaly nehty, pes si lízal zadnici,
a babička též, jako by snad měla nějaký neduh či špínu tam, kousala si nehty.
Až se všichni pobavili, či snad vyměnili pár krásných zubatých a upřímných úsměvů,
rozutekli se domů.
Babička zůstala sama.
Dopekla.
A začala pést další.
Za pár týdnů, byla již ulice přeplněna.
Babička pekla buchty, a dávala je totiž za okno.
Každý týden se hromada pekáčů, nebo buchet, chcete-li, převážila, a vesele se spadla na chodník.
Zde se vršili jak mrtví chodci, tak hromady buchet, nebo pekáčů, chcete-li.
Brzy přijel bagr.