"Fakt to funguje." řekl jsem svému
příteli.
Přitahoval k ústům mnoho par. Jeho vodní
dáma se již chvěla.
Celá zkoprněla z touhy jeho, neměla ho však příliš ráda.
Jen on se vinul, k ní, a nejenom to, i k jiným a ještě
dalším.
Nebylo to v této Zemi nějakým pravidlem, či snad srdceryvnou
vyjímkou.
Nikdo neplakal, a tak se radši všichni smáli.
"Chi chi chi" smála se jeho mladá,
spoře oblečená žena do telefónu. *1
Zrovna jí volal, že již odvedl svou práci, a dítě do
telefónu.
Jenže se přeřekl a chtěl říci do
školky.
Tak se velice smála, a skoro se s ním chtěla i rozejít. *2
Před domem již stál zástup, jak kobylky se tlačili.
Pak šli zase spát.
Ten den i další dny se konalo vždy totéž.
Pak si jednou usmyslili, že udělají nějakou vyjímku.
Ona si našla jiného muže,
a on už stejně hledat nemusel.
Syna strčili babičce, stejně je už nebavil.
Babička zanedlouho zemřela, a odkázala syna na dobročinné
účely.
Možná že někde v Indii má někdo takový hlad, že nepohrdne
pomocí jeho.
A tak začala jeho velká cesta životem.
Bez rodičů (bez rodiče a rodičky) a bez prarodičů, a bez
....vlastně bezevšeho.
Cestoval nákladním letadlem. Servírka ho srala.
I přesto si však při pohledu na její nohy objednal kafe.
Pivo neměla, nebo to tajila.
Redaktor nějakých novin, sedící hned vedle, si otvíral
krabici.
Vypadala tajemně.
Nakonec z ní vylezlo pár červů, housenek, a tento tajemník
si z ní vytáhl,
rozbalil a snědl cosi.
Už se radši otočil.
Nechtěl se pozvracet.
Stejně už to udělal, a podruhé - naprázdno je to nejhorší.
Koukal okénkem letadla ven, na křídlo letadla.
Odlesky slunce, občasné ubohé zamávání holubím tělem, ven
z motoru.
Krásný, trochu krvavý západ, slunce.
"Zapadls hochu holubí," říkal si v duchu "zapadls
v motor, a jsi v tom až po uši..."
Muž vedle, co právě pořádal nějaký další hnus, do svých
úst, se naklonil a pozvracel se též.
"Proč to sakra ten blbec žere, když je mu z toho tak
špatně?" zeptal se svého druhého souseda v duchu.
Neuvědomil si však, že jeho úvaha byla i hlasitá, a zaslechl
jí dotyčný.
Chtěl se k tomu vyjádřit, ale zase se jenom vyzvracel.
Byla to děsivá a smradlavá scéna.
Zachvíli zachvátil tento děs celé letadlo.
Celá řada sedátek na sebe zvracela.
Letuška se vždy s rozeběhem klouzala, a zneužívala tak
neblaha jejich k blahu svému.
Byla velice milá a rozkošná, čehož si nikdo do této chvíle
ani nevšiml.
Každý druhý cestující, se za jejím charakterem otáčel, se
zraky poněkud níže mířenými.
A tak alespoň náš chlapec, s upřímným úsměvem, chtěl
dokázat této dámě, s velkým ...D,
že upřímnost ještě existuje.
Vždy mu říkali, ať je co nejupřímnější, že bude dobrým
- nejvíce ze všech.
Tak se na ní usmál, pohladil ji po zadnici řka:
"Slečno, mám s vámi jistý záměr, avšak jste mi i
milá."
"...na dotyk především".
Slečna opravdu nevěděla, jak hocha, za upřímnost tuto,
správně odměnit.
Bolelo to, z bolestí všech snad nejvíce.
A bylo to velice rychlé.
Tak přistáli šťastně v Indii. *3
Všichni se navzájem rozloučili, s povzdechem.
Byl to smutný okamžik, který rozloučil jejich tak
sloučené životy.
Neměli však výběru. Šťastný příběh lásky jejich,
skončil právě na letišti.
Udělala frrrrrr.
On zavolal taxi.
Čekal velice dlouho..................
zatím vymyslel si i báseň:
Komu není rady,
tomu není pomoci,
když jí chytneš vnady,
nechytneš snad nemoci...
.....................než si uvědomil, že by měl spíše
přisednout do podivného vozíčku,
taženého podivným človíčkem.
Skoro ho to svádělo říci "hijé!".
Odpustil si to však, a vydal se napospas spasení.
Dojel na místo svého určení, zaplatil svému řidiči taxu,
rozloučil se a zabouchl za sebou žluté dveře s pruhem.
Dojel na místo svého určení, zaklepal na další dveře,
otevřely se, a vyběhlo několik obyvatel Indie.
Všichni ho obklopili.
Spřátelil se s novými přáteli velice brzy.
Měli totiž hlad.
Poznámka pod čarou:
*1 Byl u ní zrovna šéf,
nejspíš mu upadla propiska.
*2 Rozejít znamená
něco jako koleje.
*3 Je dodnes záhadou, proč zrovna ve městě
Ahmadabád...možná jen kvůli tomu jménu...