:::1:::
A ve výkladních skříních ve vrcholném pohybu sní prach o nedosažitelných koncích chodby. Vytlačil z tuby kus parádního protlaku a prostřel stůl, několika nestálým a vrtošivým hostům. Nikdo nejevil zájem o kus cesty nazbyt, všichni dávali přednost vrcholům laviny, nebo jak si občas připadali, rozjančeným sedačkám na řetězech kolotoče či přítmí v rychle spojujících vlacích. Rozjaření mladíci se strkají s nákupními vozíčky v řadách před pokladnami, a místo rolí, které by snad s přehledem mohli zaujmout, posedávají radši u televize či nad pivem při fotbale. Občas však zazní i vtip, obírající se tak nechutnými záležitostmi jako je stav i směr rychle a rozvážně upadající politiky. Nehledě snad na vraky a vyumělkované aféry násilí či podvodu. To takhle složit realitu z nepřehledné verbeže televizního programu. Metropole sláv a zápachů peněz. Majetek rozstrkaný v škatulkách života, rozum archivní i pozdní sběr. Stejně v mnohých životech zaujímá první místo něco tak banálního jako židle či bible, nebo alespoň kus osmaženého kuřete v dokonale propečený bulce.
:::CA:::
Pícha je marnivá slečna,
však hraje si ráda
a jako netvor divá jest,
však kde je pícha,
nemusí být lež.
Socha Boha,
zaprášená vedle soch metra nebo věd,
zavřít oči,
krom sebe žádné sochy neželet.
Jak vystavit život,
na úštěpcích co pod nohama leží?
Jak ovládat něco,
co samo sebou beží?
Drak přimhouřil oči,
jak zlý duch přehnaně k obětem vybíravý.
Rozmáchl se svojí chlupatou a ostrou tlapou po myšce.
Však se ale ještě ani nestačila pořádně leknout,
a v půli si svůj záměr rozmyslel.
"Slitoval jsem se, ne proto, že bys byla tak malá, či já bezcitný.
ale protože vím, jak sis dala na svém posledním účesu tak záležet,
že i já se radši poohlédnu po novém kadeřníku, toho nynějšího ztrestaje."
:::CB:::
Vždy se člověk spíše nechal zvábit tím druhem motivů, které si nedaly příliš záležet na svém úkrytu. A především dnes se věda spíše podobá sběračství než lovu. Neznamená to však nějaké přespřílišné ztráty. Kdo kdy vlastně prokázal důležitost či "nevyhnutelnou krásu" pravdy, "čistého poznání", dobra a humanity. Spolu s celou kupou za jeden provaz táhnoucích axiomů, fakt apriori, a pokusů uvést pozitiva jako výchozí a zbytek už implikovat vždy s příhledem k rozvíjení stále rovnoběžného s humanitou, nebo alespoň pokrokem. Možná filosofie vždy lnula k literatuře a k jejímu dělání, než aby se snad pokusila nastolit pečlivost. Kéž by už od svého začátku alespoň tušila svůj záměr. Na druhou stranu jsme se však alespoň nevzdali té romantiky, která je tolik schopná přehlížet, co jí a celému počtu spadajících lásek jenom brání v ne příliš rušeném výhledu na červánky jsoucna, draky výrazů, či krále, princezny a straky myšlenek. Třeba se nakonec i zjistí, že přehnaná pečlivost má na toto království mystiky a metafyziky spíše náladu podrývající a později nesnesitelně nudný vliv. Nietzsche spíše lne k představě sedláka než filosofa. Ve sporu příroda - mysl volí mysl s přírodním nádechem, přehlíží však, že odstíny nemusí být vždy tak důležité, a že spíše odvádějí pozornost od linií a tvarů.
:::CD:::
Možná udělala chybu, že tu a tam tíhla spíše k procházkám mezi takovými květinami, jako byl socialismus, nihilismus, nebo alespoň existencionalismus. Třeba by byla obzvláště krásná, kdyby se více věnovala kráse a fantazírování. Takto se však najednou namočila do takových nestravitelných a na první pohled odstrašujících pravd, že když jsou všechny pohromadě, jediné slovo lež nám uvízne v hrdle, alespoň od srdce, když ne od rozumu. Lidstvo však neutrpělo na kráse jen ztrátou filosofie, nyní bude míti dost problémů, co se televize a převládající kultury vůbec týče. Větší duchovní potěšení nám dnes přináší umění a tento druh odhalování citů, pohnutek a nitra. Jenže s uměním byl vždy na rozdíl od filosofie ten problém, že krom literatury mu vždy trvá, než opravdu a dlouhodobě zapůsobí na ducha, a literaturou je ten problém, že se často dobré jen stěží dobývá ze sutin novinářství, pedagogiky a ideologických paláců. I věda kdysi oplývala tímto sklonem k romantice, když poprvé opustila lůno fantasie a metafyziky. Ale jakmile objevů přešel jistou mez, ujal se vlády nad vědou s pomocí tvrdé logiky a rozsáhlých kritérií, a romantika vědy se zachovala pouze v obrysech vědců, zachycených kdesi v životopisecké literatuře. A uznejme, co je pokroku do romantiky?
:::CE:::
Všechno tíhne k spolupráci,
přátelství je na výši,
co jiného přeješ si ty
než ztratit ocas slepýší?
Někdy si přijdu opuštěný
jak zapomenutá hudba
na poušti bitevního pole,
nebo na prázdném pískovišti,
protože je poledne,
a na většině stanic se zadrhuje
v nekonečných smyčkách
ujařmená melodie silvestrovských pitek.
Na jedné ze stanic byste snad našli i Mozarta,
aby starým houserům nevyschlo v krku,
když se málem zadávili potkanem v šrotě.
V krátkém záběru večer sestříhali
přehled zločinů ve světě,
a vmísili dech kultury a pokroku.
Zprávy z hřiště a závodních okruhů
vyplnily pár loků piva na zaprášeném gauči,
kde den co den se pod novinami vzdouvá
dětský sen sešlápnutý do nejmenšího tvaru
a plamenem sežehnutý na popel bez času.
:::CF:::
Potom většinou trouchnivět
na smetišti nízkosti
a opakovat fráze
které ještě úplně nepozbyly
té ideové náplně a síly mládí,
a jak bych tak řekl,
stále vydávají lehkou opojnou vůni,
při které jako by věci
vydechovaly přírodu a jaro,
avšak po ránu se toto malé souhvězdí
skryje na západě a slunce zatlačí
svého protivníka do tmy příštího večera.
Ale tento pocit povstává zřídka,
jakoby snad poklady nepřítele
měly větší lesk, a rej metelic a blesků
vymetal tak fyzický, tak prokazatelný svět.
A kdo dnešním světem důmyslněji pohrdne,
získá si jeho nejvyšší ocenění,
a zmaten se vrací na první sedátka hlediště.
Můžeme se buď divit,
nebo být znechuceni, a když i to nás přejde,
můžeme blouznit či zabíjet čas.
Velké lidi nejvíce ztrácíme,
když se neudrží a počnou světem pohrdat.
Smutek může být jak začátek tak konec.
:::CG:::
A v podstatě bychom si měli být schopni uvědomit, že přijetí toho, že Bůh má s námi nějaký velkolepý plán, vyvolá naprosto hrůzný dojem, a do věty plné už tak ironie se vmíchá slovo "ještě", pokaždé, když se na tuto představu pokusíme nějak smysluplně reagovat. Má snad tato šaškovská mizérie nebo mizerná šaškárna mít dokonce 'ještě' nějaký nenadálý konec? Jak vždycky tvrdí křesťané - nějaké to konečné a pozitivní rozuzlení? Nebo dokonce prospěch či odplatu, jak si bible dovolila prsknout síru na papír? Už tak je docela směšné, a v dnešním měřítku snad i 'nepřípustné', že vlastně autor musel jednoznačně stát na té straně s Bohem zadobře - a dnes? "Ó jaká troufalost - opovažte se!"
- nebo snad kéž aspoň tak ...
Mám dojem, že v životě se člověk i úplně izolovaný zašpiní dost rychle, aby bylo možno ho na každém druhém kroku odsoudit. Ale v tak od základu toxickém prostředí by to už mělo být i ke cti - kdyby nebylo svědomí. Svět je jak bílý papír a momentální děj jako obraz černou tuší: snad tolik nezáleží na kráse toho obrazu, když papír je vždy bílý, a nového vždy dostatek.
:::CH:::
V nahotě zítřka,
sama krása zněžněla.
Světlo se rozsvítilo,
a tma se setměla.
:::CI:::
Mléko zalepuje oči všem těm,
kdo snad i jednou ukousli Zemi tu trochu oblohy.
Lapeni jak hmyz se svíjejí v nerovném zápase.
Ztratit lze mnohem víc než víru, těžko říci, zda lze víru i najít. Víra není z věcí, které můžeme vynalézt či sestrojit, spíše lze ztratit nevíru. Pak se však nelze ani ohlížet zpět, natož pak útržky spíše podivných vzpomínek slepené něčím tak vzdáleným a etherickým pospojovat nazpět do původního svazku, který musel být dosti odolný a průbojný, aby nás ochránil tam, kde by jinak hrozila zkáza, a probil se za nás tam, kde lze dosáhnout něčeho v zájmu individua; abychom alespoň posoudili či přiznali víru, kterou jsme založili po odchodu nedostatečně silné víry s vírami přidruženými. Těžko nalezneme vhled s dostatečným příměsem citu, schopný respektovat neutralitu, životaschopnost či oprávnění ideového systému tak rozdílného od nynějšího už svou integritou a stejnosměrností - ba ano, naše stará víra či nevíra spíše aktivuje představu šílenství či alespoň implikuje, z pozice naší úplně jinak ustavené integrity a subjektivity, nějaký druh posměchu či nepochopení. Za život se mnohokrát mění stanoviska, přesvědčení i zájmy, nejcennějším se pak zdá to, co nejdéle přetrvalo, jakýsi imaginární přítel, který z nás hledí stále stejným zrakem a připomíná, že stále jsme to my, ačkoli kulisy i scénář, často i naše tvář a charakter pravidelně berou za své, a deptají centrum individua stálou pochybností o trvání a účelu.
:::CK:::
Těžko lze s takovým rozvržením sil, jaké panuje od počátků snahy vše sjednotit či společným úsilím dosáhnout společně vytyčených cílů, dosáhnout něčeho rozumějšího než slepého chaosu, jak předvedl Musil svým fiktivním úřadem ducha a institucí pro řešení všeobecných problémů, kde těsnopisec se hádá s krejčím o statut všeobecné užitečnosti jeho a právě jeho zájmů. Kdyby se snad politická ideologie vyvíjela tak překotně jako snahy a dovednosti literatury, byli bychom už dávno mohli přihlížet strhujícím tragédiím nebo romantickým utopiím v mezinárodní politice, tam, kde se právě ideologie nejvíce dotýká našeho vlastního života. Čím to je, že hlavně politika dnes nejvíce připomíná brakovou literaturu s velmi spoutaným a nespontánním obecenstvem? Možná až příliš absurdity dnes chrlí snažně sledující media, která však sotva zmůžou překonat snahu po prospěchu v obecném zájmu blaha lidstva, aby šlo samotný výsledný obraz politického snažení, či jen neuspořádaných a silně afektovaných kolizí nazvat alespoň zajímavou odnoží absurdního dramatu, kdy alespoň panuje živý emocionální a myšlenkový ruch, třeba se jen bezůčelně lopotící s představou prázdnoty kolem židle osudu.
Za všeobecný úpadek může buď Barium nebo rada Stratónů
A protože Barium mělo velmi rozpačitá východiska, bylo následkem tohoto dopuštění vyloučení z rady Stratónů. Zároveň však stále živě lnulo k cestám Síly a Sdružení razance útlaku, ačkoli stále zbývala otázka přijetí radou Nezávislosti. Netrvalo dlouho a hnutí Rozvoje a Obživy se vzdala svých komentářů v momentálním Statu. Zároveň však příznivci Strategie a Zisku prohlásili, že držet krok s dnešním Rozvojem je zcela mimo zákon Zisku, a že stanovy Strategie nemůžou připustit žádné východisko, natož společné, Takto se celý rozpor přemístil za krátký čas přes celý obor kategorií, a každá organizace pocítila nedostatek vazeb v rámci Systému, neschopnost poradit si sama a problém omezení platnosti transakcí se rozšířil potravním řetězcem pokrokového přesvědčení o sociální nutnosti. Bázové předpoklady Zdraví a Růstu, zároveň i kulturní sdružení Názor počalo otevřenou diskusi o oprávnění stávající Organizace, což podnítilo množství zastánců Zdravé představy a Naturální reorganizace k založení revolučního hnutí Fórum, které mělo zajistit rovnoprávné naložení se všemi směry a návrhy. Jako obvykle však stálí členové Organizace podpořili myšlenku jednotného názoru, aby vztáhla co nejpřátelštějšími představami hlavní řízení k Staletému řádu a Trvání tradic pokroku, kteréžto jako organizace uchvátily většinu pokrokových a revolučních hnutí a s nimi se postavili mimo jakoukoli pochybnost, a jali se podporovat Organizaci, jakožto medium pořádku a pokroku. Následně zastánci Kultu bratrství a propagátoři Jasné historie počali v vyzývavých kostýmech a s Jasným záměrem podněcovat centra soucitu k jasnému odmítnutí pro Organizaci velmi rozhodujících událostí, jako Odstranění nepřítele či Vykořisťování, a vyzývat organizace k pochopení statu přemíláním historie i současnosti. Tím se většina tak šikovně zpět přenastavených organizací vrátila do své klidové polohy, a jala se řešit své základní postavení vůči Organizaci především pomocí prostředkové expanze, vnitřního rozvoje a pojetím sama sebe vůči, či častěji v rámci Organizace. Bylo opět dosaženo dočasného klidu, a ty části, které se jevily v pohybu nejvíce, teď tiché a zmatené blouznily po jevišti, pro pobavení stále lehce stísněných diváků. Je nejspíš smyslem organizace Klidu a Znepokojení aby stále oživovala hnutí Revoluce, které se v širokém záběru historie v delších intervalech jeví akoráte dost silné aby odkrylo stále rostoucí ložisko hniloby a agonie a opět ulehlo, než nabere dost sil k dalšímu pokusu o žebráctví.
:::CM:::
Stejně celá vzájemná historie sociálních uspořádání bude se většinou zdát sice v rozmanitosti nepřekonatelnou, ale přeci jen většinou řádnou propagací násilných her libida.
:::CN:::
Nejhorší stehy v duši,
zanechá studený dotyk ženské ruky,
právě když jeho teplo má být únikem či návratem,
mnohdy i chladná tvář či absolutní přiléhavost osudu,
neukojitelného obrazem bídy a stále poukazujícího alespoň na kontrast
s vysněným a stále tak hledaným životem.
Občas se divím,
že si nikdo neudělá čas
přijít tím postranním vchodem,
jímž oplývá většina zapadlých krámků.
Kde léhá kocour
a jsou připraveny boty,
tedy místo,
kde všechno co v krámku ještě bdí,
zde už dávno usnulo,
nebo se ospale protahuje,
v ztemnělém svitu proniknuvších proužků světla.
Krokem tak letmým nakukují častí návštěvníci do výloh,
někdy seberou i odvahu,
to se pak lehkým humorem
uvolní místo mezi budíky či skořicovým cukrovím,
ale dveře spíše jako by vzdechly
za každým zapadnutím jazýčku
ve škvíře s futry
skoro zcela ukrytým
zraku zákazníka o další cestě
se svou novou kořistí hluboko v dlani se rozhodujícího.
Je to snad účelem některých dveří,
že ačkoli tak poslušně a s radostí konají svou každodenní práci,
místnosti jimi vítající
se vždy častěji loučí,
než by i kdejaký regál snad zasloužil.
Také bych chtěl protrpět nějakou těžkou chorobu, abych mohl chrlit knihy, že žít lze i šťastně, ač to snad dříve bylo běžné.
--A--
To get rid of :: prison out all its moments into new consequence, not taking control about its states anymore. To let dialectic disable its feelings, or to let all its states change dialectic in new, other-ruled harmony of arguments.
Resonance of all arguments, so sick as layed alone, so thundery as bint together only thanks their far similarities.
Everything so far,
through being so near,
that one touch is too near.
Ještě jsem neutekl tak daleko, aby mi plytký šelest uchvacujících hodnot a kaše všudypřítomných pravd nezalepila oči sladkým spánkem, sdíleným přeci s tolika snažícími se a bezbrannými lidmi -
Vždy mě hned ten a hned jiný drmol na bojišti pravd navlékl do některé z mnoha uniforem a poslal mě právě na to místo, které bylo vždy v nejvzdálenější periferii obklopeno cetkami a kroji nízkých soudů a předem vypočítaných krátkozrakostí a polopravd.
Ta hromada filosofů mě svou přesvědčenou frází a neustálým nimráním spíše irituje, než aby opravdu nějakým způsobem idealisovala prostředí a alespoň naznačovala existenci povznesení. Zdá se mi však častěji, že ideové tábory hrají své souboje maminek a dětí končící buď kapitulací nad životem, či umlčováním rozkřičených spratků medovými dudlíky. Vůbec, základní součást myšlení a nedílný základ jakékoli výšky či obzoru - fantazii, většina filosofů nejvíce postrádá. Jistě, onu základní činnost hodináře - neustálé nimrání do všech titěrných detailů, a stálou přítomnost opravářského zaujetí perfekcí, či dokonalé soustředění na právě jeden detail mechanismu tito lidé 'ohně' a 'můzy' nepostrádají. Chybí zde však veškerá odloučenost od subjektivitou stále před oči cpaných schémat arogance či nenávisti - chybí tu právě cit odloučení od samotného objektu zkoumání a jeho nevědomých vztahů k hnoji denní zkušenosti, z něhož už dnes sotva vyroste plevel, díky obecné zakyslosti celého prostředí, vědy i literárního projevu. Z čeho také živit kvanta možných tvůrců a intelektuálů, když prameny moudrosti už vyschly před tolika staletími a každý je dost líný, nebo alespoň nešikovný, aby hledal nové. Z dnešního humbuku intelektuální práce spíše dělá problém stvořit i standartního hlupce, natož někoho moudrého či snad intelektem svobodného. Jenže dnes už je snad i životu lidstva nebezpečné přetnout ty mocné kanály, či snad chapadla všudypřítomné tuposti, soucitu vedoucího k ustádněnosti i v nepřijatelných podmínkách, zapřažené umanutosti a chlípného vyhledávání odsouditelného nebo dokonce ztrestatelného v nejdelším dosahu.
That we recognize all things only through its properties doesn't argue enough that things have properties. Its only simple satisfaction of our consciousness to take some values of things not only as true, but even as main attributes in logical manipulation with these objects even in philosophy itself. Because this system is only possible way for our mind to percept reality, we cannot be surprised that we don't hesitate to spread this unaware prejudice in space of thinking, so requiring careful manipulation with judges.