Smazat ten děs, jen přijít a přijmout hrůzu za svou sestru. Mor zachvacuje lidi v úzkosti. Nemravní jsou ti nejvíce elegantní, přesycují kamna rozkoše, dřívím z nařezaných pravd. O kus dál močí pedofil, a nakonec vypije lívanec na zemi. Otírá se hřbetem o tělo tak hladké, přívětivé touhou, nemocné od líčka k líčku, rty se chvějí, snad chtějí vykoupit břehy od vody, nebo naklást pasti, snílkům, kteří nevidí na cestu, ale mezi vlasy slídí ruka nejraději, pak objímá, a naděj se chce dostat na povrch, štěstí tápe v močálech, pátrá prsty po tvém těle, vědomo si nemoci, bezmocnosti, nemožná je záchrana, ale bůhví jak, někdo klepe na dveře, a rozkoš uhasíná ve strachu před nevěrou, okamžik zastírá oči, snad přehnaně se vrací vzpomínky, v návalech křečí které ti patří ale samy si toho nejsou vědomy, ptáci usedají na okapech, postižené dítě na kolečkovém křesle, snad nevědomo si ani svého života slintá si po bradě, nepřítomné, strnulé oči čpí stále stejným směrem, jako hroty pachu oprýskaných zábradlí, kde se hmota páří s hmotou, a vedlejší ulpívá na tom hlavním, zavírám oči, svět se kolem rozestírá, jako bezbarvá duchna umrlce, který ač leží, stále sní o životě, doufá že se probudí, osm hodin, a nikdo se neprochází po pusté chodbě, málokdo navštíví několik nemocných, jen duté kroky sester, rozbitá okna se seskupují a dotvářejí nic, vyplňující hnilobu dechu, plastelína či kyanid se tvaruje ve smyčky krásy, smyšlená realita, jen zásek a tlumený pád, pokrčit rameny a před stýskáním utéct do skrytu temných plamenů, slýchat předzvěsti válek, točit klíčem jak urnou plnou pečeného masa. Krása se snoubí se znalostí, jen ovívat se, aby hluk ustal, sužující záležitosti nepřiměřených sil, skličující, neexistující rámě, které chybí a nechybí, protestuje, kdo chce nalít vína opilcovi, starý muž se poflakuje, nalije si sám, mlčí a hroby se tlačí v mlze, jako sardinky, natočené hlavičkami k sobě, jen srolovat víčko a zavřít dveře, nikdo nepřišel, jen malá, ty, ulpěla si mi na oku, snaže se otevřít to, co se tolik schoulilo do sebe, rozpoltilo čas, snažíš se otevřít vše co není krásné, a není ani samo o sobě reálné, dvůr mi prostíráš mlhou, která močí na patníky, ale tvé nohy zebou, otevírají cestu nikotinu, nikdo nepřišel, jen ty, a kradeš mi sny které bolí, zvířecí pařát se natahuje, tikot hodin ale stále neustal, jen krátce odbijí a nikdo nepřijde, jen ty. Vděk je málo, když prach zanesl vše prověřené, střídmé krachy a zápolení, proč ty mi svěřuješ dlaň, aby snad uvízla v zlomocné závisti, nad propastí se snáší mlha, otvory ve zdi vypouští metan, otvory v podlaze síru, maso leží na dvorcích kalu, snad jen ty, odpustíš mi žalu.
Není vykoupení, jen řinkot sklíček, na perverzních schodech stupnic not, Hřeješ když tě vidím, hřeješ naposled když odcházíš, jen tě přijmout a zalepit ústa všem zlým, těm, kteří soukají linoleum, tak tiše a kradmo utírají ubrusy od drobků. Shniješ a tváří tvář setřeš i poslední kvas z útrob savců. Nemůžeš setřít ale přeci tě mám rád, zhýčkalas tu potvoru co neklade si meze, jatou mezi časem a tím řinkotem. Omotala si mě chladnokrevnou touhou, vše vzít zpět, a začít znovu. Shrbený usedám vprostřed místnosti. Medituji pod žárovkou, která je jediným objektem odloučeným od prázdna tmy. Jen práchnivět a naklánět se k řece. Některé stromy se tak naklání, smutně, a mi je tak vidíme, však oni jsou šťastni, nevědouce svých poloh, netuše ani hvězdy nad hlavou, jen stále spící, jakoby ani mráz nemohl zahradit ten příliv mrzutostí, jen zkyslé mléko a zahradit ty žvásty, zatemnit příliv světla, protože jich bylo příliš mnoho, některé slibovaly, jiní si přáli, ale každý vesměs ulpěl jen zpola, nebo se ani nestihl zachytit, O překot se lámou kola hermelínů, tikot hodin určuje směr udatným rytířům. Hniloba je sama ve svém hrobě. Jen slunce a tichý vítr, ruku v ruce zpívají klidnou sonátu o nebi, mraky se tísní ve svých kotrmelcích, jako přechody páry a hrnce v nekonečných výtryscích oleje, který pak zaplavuje živé, trápí je, Jen kocour se líně protáhne, a usne než přijde noc.
Vyhřezlé vniřnosti budíku, dojem jakoby nic nebylo. Den se střídá s nocí. Dveře vržou sem a tam ve větru. Sám Ale příslib, ten příslib, snad štěstí, nemohouc se ani natáhnout na tak krátké posteli, mělké dno přitahuje stále více nohou, dvořané se objímají za potlesku utlačovaných a utlačených stálí masoví vrazi jen přihlížejí jatkám, chtějí se naučit, konvertovat, zkáza se mlčky prolíná s realitou, ale děsná krása dnů se mi schovala kamsi, a já, slepý a hloupý, plazím se stále dál, kam sem ji jen schoval. Nic mě nepřitahuje víc, než rozlepit obálku tvých úst, jen se vnořit a vynořit. Krása je mlčky schoulena sama v sobě, nenechá se vzít rozkazem ani přáním, leč to bývá to poslední v krajní nouzi. Ukrývá se pod dlaní a čeká na další krásu, jinak nevyleze, ani se nepodívá, jen simuluje stálou bezmoc, s přesností klokotu hodinového strojku. nelze ukázat co chci, jen naznačit, ale musí to být samo od sebe, jinak jako šnek zatáhne oči na stopkách, strčí jazyk do úst tak rychle, oči se zachvějí slzami, když ten příslib nesmí ven ani dovnitř. Slepý se vracím z cest. Kde najít klid. Kde najít klid a lásku, vzpomínat je málo a zapomenout příliš. Otevři se. Nic nelze napravit, ale venku číhá horký olej, a sousedi už brousí nože. Cože? Stále není příliš času. Hrom povykuje na všechny dálky, pojď blíž, ustaň v pohybu, nech svou krásu hladit, a v přítmí roztáhni nohy. Není nic co lze vpravdě zaplatit. Jen ten tichý šepot rtů, které nemluví, jen se tiše snaží naznačit, že se milují. Mlha zastírá obzor. Slunce už tajně čeká na svůj part. Bude tma, ale až zítra. Dnes ještě ne.
Hukot se propadá do tvých vlasů, pěst hrozí, ale je hloupá, jako pěst na oko, přísliby. Slipy plné chaosu se plní vlastní krví, a sklo se tříští o kanál. Canis Lupus se rozestírá do rána, a svítí rudou barvou vůkol. Tomu tichu tmy to sluší. Nemohoucnost nastražila uší. Ale je slepá, a její moudrost je zlost. A plačme tedy k zdaru na výsost. Mlčení s tebou je zlost, to si pak přijdu jak ohlodaná kost. A přeci je tu známý hlas, tiše a lehce tě objímá, ale koho to zajímá, vždyť není čas. Zraje klas a stáří neusíná. Voda se občas vsaje a někdy vzlíná. Jsem já to kůže líná či za nehty špína? A vem to ďas však růže je čas a dozraje každý klas, a když zplesniví tu LSD se může mít, a jak zajít na kafe tak ke kafi si odejít. Moudrost mi občas stírá slzy, ale nikdy toho není dost, moudrost nad moudrost, ale po ní přeci jen vždy zlost. A je to blbost, však jsi kost. Tluče stařec holí pomatenou, po okraji pluje káča, a točí se snad o překot, vláčí s sebou nohy tlusté, a vyhřezává pro radost. Hniloba jí rány svírá a pláče přeci jenom dost. Jen ta touha, slepá, víra, snaží se mě obrat o radost. Snad lenost občas, ale příště. Není toho příliš dost?
Tys mě miloval, a já jsem nepřišla, celý se to posralo, ale jasně, o nic se neděje, život je kurva, mi jsme psi, a navíc chci to říct Lucce. A protože ti věřím jako jí, nebude to lehké, a navíc si věříte, a finanční situace mi stále připomíná falešné pochyby na tebe, při kterých jsem na tebe neplýtval, zlými vtipy, no snad jsem to neposral, toho jsem se vždycky bál, a bojím se doteď, ač tu není zrada, natož aby se tu nenávidělo, když se všichni milujem, a snad církev může si tu řvát, když už dávno nestojí, uhnal jsem si snad impotenci? no, nač plakat, to se asi nestalo. No, není to v pohodě, protože mi smrdí říkat slova strachu. Proč se pak ptám kdo je tu úplně blbý, a nejsme to já ani ty, a jestli jsem nebo nejsem církev, záleží na mé ruce.
Myslím, že jsem tu ublížil, že jsem tě nechtěl, ale neublížil, vím to, a říkáš to ty, když to od tebe slyším, vím že to není pravda. Ale já nic, nevím, ještě v tom mám zmatek, a že se noří co dětství zůstalo utajené, co jsem slyšel jen tak, že to ještě nebolelo, miluju tě, a to je to co si musím říkat, abych přežil vše co mi může zkazit život, a proboha čeho se tu vůbec bojím? nejsem snad úplný kokot. Všichni si však kolem nadávají. Proč musím věřit všem a potom nevěřit postupně každému. Ale má víra v tebe ani v tebe neopadá, ať je to tak nebo tak. Jenže když slyším váš hlas v mé duši cokoli říkat, musím věřit každému slovu, ač se mezi sebou hádají, a pak přiskakovat k zlomu, když větry se mnou mávají, pak ohledávám mrtvoly dětí, jež neměly by zůstat zapomenuty, Nejhorší v tom zmatku je, jak čistou pravdou zdá se, ale co je mi po vší té pomatené kráse.
Matko proč's řekla, že mne táta znásilnil, když teď mě bolí, že jsem ti kdy věřil, a věřím ti dál ale co jsem se téhle příhodě nenasmál, Byla vtipná a často mi učarovala psychologickou stránkou věci. Ale musím se teď vyrovnávat se spoustou věcí, jež si vynořuji k obrazu svému, v rozkolech času, na hřebík v hospodě přibitému. Všechny ty hrůzy mé mysli, ať pravé či nepravé, hází na všechny nejdřív výkaly, potom všechny ty zvratky sám si na hlavu skládám, a nepřijdu si na světě jako zvaný host. Pak v přílišném strachu se pod dekou klepu, že na sebe ani nemám zlost, že nespáchám už všemu konec, ať zapomenu na zradu, na svojí zradu a pár tvojích zrad, pro které jsem se snad sám rozhodl, A v jedné minutě miluju tebe, a v jiné se pro tu druhou rozkradu. Až pak mám celé své tělo chabé, a spíš zničeneckou náladu. Ty jsi pro mě to nejjistější, a já snad taky pro tebe. Zapomenout na ty války, vzpomenout si na sebe, potom budu volat chvíli, zdáli než se sejdeme. Seru na to, proč v hovnech ruce máchat si, v těchhle křečích, bohaté na pravdy, můžu zapomenout na všechny sny. Ale pokud tě neuvidím, bude to jenom zlé. A že tě miluju chtěl bych stále vědět, a ne stále utíkat sem a tam, přemýšlet kudy snad vydám se, ženy mi vždy kradou celé mé srdce, prosím a křičím a ke břehu se kradu, chci tě, musím, a když musím tak musím, A ty to nepřežiješ ani se mnou a ani beze mě, chci tě a je mi při tom teplo. Jestli tě nemiluju, tak je to v prdeli Jestli tě miluju, tak je to v prdeli Fakt ale nevím kam bych šel, nepůjdu snad přímo do pekel, tam už nic není, a co to vše co jsem myslel, co to vše jenom změní. Nic. Myšlenky narveme do popelnic.
Zvíře se na posteli líně protahuje, a chce ochutnat tvůj bezradný klín, jen shůry stále něčí hlas zasahuje, nehlaď, nehlaď, jsi jen stín, pak opět k ránu rozbřeskne se, a stále ti jen nadávám, a vím že o to vůbec nejde, jen stále něco odkládám, neobejdu se bez tebe, neobejdu se s tebou, protože ruce mě zebou, a ten chlad, nechci tvému tělu vůbec dát, ale nač na to všechno dbát, sám už nevím, a hosty zdravím stále dál, furt bych se jen smál, ale co mě stále drží, jsem snad nějaký král? Král co všechno krásné střeží, jako by se o to bál. Jenže ono stále sněží, a vítr všechno krásné svál, a usmívat se mohu stěží, proč bych se tě vůbec bál. Chci tě vidět šťastnou, bojím se o tebe, co bys měla se mnou, proč stále říkám, že mě něco tlačí, proč stále plný pochyb, chci se tě dotknout, a chci všechno jako prve. Nechci tě ztratit, prostě chci jen tak žít, a po tvém boku opět šťasten jít. Co ti jen dám, když tohle všechno nepřejde, co ti jen dám, ani do mě se toho více nevejde, nesmím se zbláznit, prosím světe, mozku, nenič mne, vím jen, že prostě musím přijít, nesmím tě zklamat, nesmím tě obelhat, nesmím bez tebe žít. Nejspíš bych tě zabil, když tě ráno nevidím vedle sebe, proč bych tě zabíjel, když chci jen tebe.
Když jsem na tebe čekal, stále každá mi tě připomínala, a v podivném strachu, že to jsi opravdu ty, a já tě nepoznal, a v jednoduchém rozhodnutí, že zjistím, zda jsi to ty, ať si mě klidně mají za blázna, že po každé ženě hledím, chodím blíž a nejsi to ty, nikdy jsi to nebyla ty, vždycky někdo jiný, s takovým zájmem jsem přišel, a bez zájmu od nich odcházím, kde jseš, kde jseš, snad se nebojím, zda ti nescházím.
Jsi moje zrada, a já tě mám ráda, Tvořím k tobě most, ale bolí to nás oba, víc než dost, ale vlastně to je v klidu, co se stalo, prase kozu potrkalo, a neblázni už, zbláznil bych se sám, Jsi snad to jediné, tak na co tě mám. Zlobil's, a bál ses že tě odpojím, já taky chci, ať vidíš, že se nebojím. Ty mi rozumíš, a chceš mě vést, chci tě provést, abys nezakopla, abys nezakopla o mé děsy, nemůžu víc, láska závisí na nás dvou, stačí si to jenom říct. Pak se jenom svlíct, a skoro ani nedýchat, tak se už sakra nediv, že se chci s tebou milovat. Proč bojím se ti to všechno říct, proč musím ti psát, že tě potřebuju aspoň jednou ještě svlíct, radši ale pořád, a stále tě milovat, myslím to vážně, a ty mi to nevěříš? Myslím to vážně, ale chci tě svlíct. Tak mi to dej, je mi to všechno fuk, nejsem zrůda, jak si myslím, jsem jen kluk.. Ty mě chceš a já to vím, ale já mezi nás tu zeď nestavím, možná jsem byl jen dlouho pryč, a zapomněl na tvůj dotyk, ale jak? jak by to bylo možné, všechno si pamatuji, bez tebe je to nezvyk. Chci všechno podle našich plánů. Chci tě, proč jsem nebyl s tebou? co mě to od tebe odloučilo? Myslím na tebe snad stále, a to mě mučí, Milujme se dále.
Výčitky z hrobů svědomí, jak rozdrbané rány puchy slastné vanou. Můza, hrůza, děs, cos mi to přines, z hrobů na mě slunce svítí, jen nepřijít o to kvítí, tvořit co v růstu přestalo, kuře už svou slámu dožralo, jen ječet a hubu si zavírat, křičet, tahat za cecíky, tiše při tom umírat. Vykrvácet v roští jako mrtvola, umírat zvolna, nechodit příliš daleko, jen sevřít pěst a vystřelit oko, zajíci když před úsvitem prchá. Není tu nikdo, nikdo není mrcha. Stvořil jsem to, co nebylo, či bylo jen to, co se mi stvořilo. Neumřít, a oči nezavírat, nemočit a potom se neutírat. Nemoci ani se v hrobě pohnout, jen prchat tiše životem, kulky v zádech a skřípot brzd. Rozkopat hubu, a hrbem potom o zeď skřípat. Nechat se tahat a jak blinkr pípat. Vysypat závěje a moci opět vzdechnout, je nás tu plno a kolem nic. Nic nevyzvídat, stejně je to na nic. Pojmout to co jen hloubka stačí, dotýkat se jemně každých hvězd. Nic nemoci v trýzni dělat, a pak mlčet, ani muk. Setřít slzy a vřeštět do závěru, ulpívat, stmívat se, nekropit kytky. Hromobití! A na zem padaj blitky. Zvíře jen ve tmě trhá oběť, hrůza se vleče po závějích. Nechoď tam, nechoď nikam, když chceš jenom smích. Proč tlačit se ve vagónech, proč párat si záda párátkem. Vždyť je to jenom naše, pustá a přelidněná zem. Zahrady, oblaka, dásně vzadu. Hýčkat se po rovech, když meze si kladu. Trhám se úsměvem, nad svojím strachem, stále se uhýbám před náhlým krachem. Žádný tu není, jen tráva začne růst. Neměň se, nedav se, vždyť je tu půst. Otrav se ty zrůdo měkká, až vyleze ze mě prst. Hroby jen lehce ověnčené, paprsky které zapomněly růst. Tvoř jen tvoř ty přístave meze, však není tu úst co se do mě vleze. Tmy, zdáli jen tak zakalené, táhnou se v pustých hřbitovech. Stvoly se krčí v přítmí rovu, nemohu nechat co řinčením sklovu. Nechoď ach nechoď ty záře milá, co končíš v pastech cinkotu. Botu má milá, dalas mi botu, prý kterou, abych si jenom vybral, a koho, nebo co, a jak bych sved, zdáli září, v mojí tváři, na žaludku trpký vřed. Jsem skřet, a řeknu to hned. A jsem tu a támle hned. Co jsem řek, vejde se snad za nehet. Vím já, co pravda je a není, a to co udělám, co na tom změní. Zpátky, zpátky, bylo tam líp. Co jsem to za chcípáka, proč jsem zas chcíp. Bububu, vole, dostaneš na hubu. Blbá vrána k blbé vráně navždy sedá. A hledá to co hledá, ač nehledá. Je tu spleť, a komu bys co do huby met, každý bude kmet, a proč se v tom tu pitvat. Jsou jen kolize, a vztahy jsou tu napjaté, nic se neděje a koleje jsou zaváté. Triumf ohně? Svoboda a sekyra meč. Tak tu breč. Breč. Kvítek je v létě, a ty vodo teč.
Co já tady budu vzpomínat na své slzy, a znovu obviňovat nevinné viníky? Že vám ženám nevěřím? Co vám mám vlastně věřit? Šminky? Nebo tretky pustých slov...?
Či pravdu mluvíte, a pravdy jsou dvě, a je lepší vidět jen tu svou, tu druhou nevidět. Rozchodů na tucet, a Máří Magdalena. Tu stojí v slunci opodál, necudně rozcapená.
Tvář od popela z kouře ční, ale je to jen výčnělek, odepsat ty bouře v mé hlavě, a zapomenout, nesmím. Nesmím zapomenout, škrtnout zapalovačem, ztratils zapalovač. Vymyj lahev vodou, nebo čistým octem. Hlupáci, kolik větví otočili. Smát se, jen smát, kolik pravd je tam, schovat se do stínu, hrůza, ztmavit televizi, ochrnout jak zapomenuté kotě, na stolici slávy uzrát jako hořký třmen. Kolik věcí dělat, polykat plameny, chromý vřed se zatlačil do skály, důstojník volá "Vpřed jen vpřed" Zatočil se střemhlav a skočil do propasti, strmý pád, a luk se napíná zvěstí, chce se mi spát, chci aby se mi to mohlo všechno jenom zdát, hýčkat prameny na prsou, ohromen co vše se mi zdálo. Tvořit hrnce rukou suchou, výčnělek ten mě zatlačil zpět. Výška je nejkrotší, když chce se ti zpět. Hej, počkej, dívám se shora, nechoď ještě, chci tě zpět. Málo nespíš, chrčíš světlem, Hej, doufám že unavené hřbety koček, stále se radost kroutí kolem květin, Hej, rozmíchám karty, zabafej fajfkou, a hneš se zpět. Trefil jsem náladu, netrefil svět. Hýčkal mě radostí, tajemstvím z rozkladu. Nemám to štěstí jen, mít dobrou náladu. Nervózní, svrbění, chatrč se otvírá, v ní chlípně dobytče, v krvi své umírá. Sevřeno v náručí, světa ohyzdného, lezou mu oči, do kouta tmavého. Zapomíná na svět, slzy si utřelo, klepe nohama, už aby umřelo! Shoří tu větev stromu, ba, shoří tu celý svět. Ten květ, utrhls ten květ. A záře, moc a vůně čilá, zapáchaly v rozkladu. Když z dívčího klína se noří svět co puknout má, či zakrnět? Hleď, stvůro všeliká, bezduchého davu, hleď duše veliká, kolik koz pase slávu. Ta jenž je všeliká, umlká v záplatě, sípeš tu do ticha, hledaje odplatu, hledaje tichý trůn, hledaje vůni, hledaje vlastní dům. Hledaje normálních stavů duše, šel jsem si vystřelit z kuše. Smůla, jsem jen slizký tchoř, shoř si světe s květinama, shoř jen shoř. Mlčky tu rozhazuji rukama, stojím a směju se, třesu se. Bojím se skrytých náplastí, bojím se svého rozpadu, tísním se v úzké rakvi, ticho, jen kvikot a syčení dravých krys, hovňousek upadl, kdys, jen kdys. Ale kdybys byl přec jen zdravý, mohl bys nemocím říkat čau, a potom by ses mohl cítit být ten pravý, leč brzy bys na to zapomněl, rodina zdála by se ti občas cizí, bál by ses vystrčit bradu, tam kde čas stojí pro tebe, myslel bys že ti něco kradu, když kradu něco pro tebe. Když na mě něco spadne, či dělník mi hlavu vápnem poleje, sežeru pomeje, nebo pivo příliš dlouho zvracím, kam to utíkám, nebo kam se to vracím. Je to občas hnus, vidět se v zrcadle. FSOL_path, jdu si malovat.
Vypadni z mýho baráku, strach za krkem, že už tě nebudu mít. Kudy se vydat, kam jít. Ach jo, ty už mě nevěříš? Bolí to, to vím. Sám si to už nevěřím. Řeknu si chci tě, a nepřijdu. Ale co se vlastně děje, dočkám se zas úsvitu. Vždycky když zajdu za tou kterou, myslím jen na tu druhou. A čas utíká, a nejsem s tebou.
Humbuk, sláva visí ze střechy jako sperma, nechutně se svíjející červi, umřelo slunce, to, co mělo naposledy zapadnout, smrt v přítmí, šelma má v hubě korkový špunt na víru je pozdě co jsem si to namlouval, smrduté hajzly se do noci otvírají, z nich lezou krysy, za vousy hovna mají, krásné a rozverné, šíří pach po síních, boty mám zašité v tolika předsíních, kdybych ti řek, že slunce vposled zapadá, už to vím, hodila bys mě za záda, za mříže naházet bílé myši, dívat se na vše, ve své omezené nebo krásné výši?
Všechno je to jenom póza, vyklidit chlív, sto strakatých krav, a mraky, chleba suchá skýva, ohlodat kosti jak krysy dravé, odhodit za záda děsivý běs, a co už ti tu zbude, lotr je táta, kovový horizont, jak záda straky, miluješ přízrak, a co se ti noří ze tmy, je tvá milovaná rozmazaná tvář, nemůžeš mi zaplatit pivo, asi jenom proto, že si připadám jen jak lhář.
Líný, hbitý, jídla sytý, strnul měsíc nad řekou, že jsem jenom potem zlitý, myšlenky mě rozvlekou. Milý pane, co se stane, svítí měsíc, proklatě. Co se stane? Vítr svane, bolí otep, opratě. Vřískáš, stavíš domy ze závisti, lituješ snad každý věk, a co jsem řek, to jsem řek, jsi-li člověk, ne mátoha, je tu jenom chřípot, svist, letmé uší pohlazení, není času na závist. Loňské hřiby, zvadly tiše, upomenul starce hlas: "Nenávist je chladných říše, milovaných zas jen čas" Je to hukot, staletí se třepou, na záclonách visí sperma, hladí ruce kotletou. Přisátí jak hlemýždi, stoletýma rukama mnou si čelo, jen aby se nevědělo, co se chtělo, co se mělo. Slunce opět vysvitlo. Jen tiše, bezelstně, ukrylo se za oblakem, a shlíželo prachy cest. Hlídal stařec, tváře měkké, aby nebil jen tak pěst. Hutní, také nenávistní, hlídaj špásy zelenin, hlodaj, nosej, výtah jezdí, zabalme se do novin.
Co bych říkal? Přitlouct stačí, omotat se, značit vjezd. Hladí, vnadí, oči zkřehlé, opocená kapuce. Tvář je hrdá, hlava měkká, koho bys tu chtěl jen vést? Sneseš mnoho, či jen málo, zůstaneš tu, a pár hvězd. Sny máš vleklé, stále dřímaj, vylezou ti oči z důlků, nebo jenom chytneš kost. Radost, lítost, to je chamraď. Uceď z ruky, v přítmí zlost. Krystal, lopuch, káně vřelé, krade slepic po jedné. Až tu zbude, bydlo prázdné, kam si žádná nesedne. Vytvoř z hlíny, tvora svého, naznač cesty bez hranic. Stejně stále, v ruce dřímáš, stále svoje, stále jejich, stále všude řvoucí nic.
Luhač opustil jarmark. Kyselina se roztmelila v dálích rozkladu. Jenom okousaná motolice stesku - hranice múzy zkysla u silnice stohu. Rovná čára ulpěla jak ukousnuté ucho v dáli bez hranic. Jaký to osud - přivést ženu k rozmaru. Jedovatí hadi se třesou podél úst, jen se vyvarovat střídmých kašlů. Opocený úlisný a vytrvalý mrož se valí kolem cesty, aby snad hadráři zachytili v jeho očích rozkoš, lítost a jiskru nepřekonatelného mládí. Ale jen ovívající se násilníci zapudí tu jemnost citu, která schází tobě i mě. Ještě tak urazit pornohvězdu neurvalým výkřikem, ale to nejde. Jenom si ulízne vlasy a pokračuje ve výstavě svých vnad, v olejnatých bažinách nestoudné lásky. Vývan lehkých mrožů nasycuje nenávist letmými pohledy krasavic - oduřelé chůdy praskají pod klaunem těžce zmalovaným, tak, že sám sobě se hnusí. Úchyl vykřikuje zmatená hesla. Jen on a potom dav smilujících se otrhanců následuje krále temnot do útrob rozkoše. Výhled rozmazává jen stálá slina, kanoucí z koutku krasavice. Rozštípnuta leží, kostrč celá trčí jak hvizd do ticha lesa, a srny přihlížejí zlomocné matce orgasmu. Vyklenuté oči bdí nad přecitlivělou duší dnem i nocí. Pečlivě ukazují aby zakryly. Žádost celá chatrná, rozsypaná, lomcuje stále živou bolestí. Do útrob, k nitru kostí leze obšírná zvědavost drtící skřípaje mezi zuby písek a kamení. Drmolí jen tak ve spěchu o krkavcích a zničených lomech. Záda se lámou pod mrznoucím sněhem, a řinkot praskajících uhrů se nedá zamaskovat než tichým pláčem v koutku duše. Nechceš ho vidět. Nelze ho jen tak přikrýt, ale ručička hodinek ti stále naznačuje rovnoprávnost času. Vypnout čas a vyplout na hladinu okovů, jak zmatený jezevec mlžit skalní rozbřesky výhledy nenadálých konců, růžových až zlomocně krystalických záhad, kterých se nelze jen tak dopustit. Lze jen otevřít knihu na pokraji zkázy, a žvanit o ohledech a právech. Třídní boje utichají, nebo již utichly, a zbude jen rakovina něhy, pokrývající záda temnou rudí. Truchlí bída sama na svém kontě, maskuje pocty, vyjímaje viny z rozsahu svých kompetencí. Okupanti zas rozstříleli Prágl. Koncert houkaček a ustrnulých hloučků nad usmrcenými mladíky. Házet flašky odnaučí jen kulka. A kulek bylo více než flašek už za dob Lenina. Omladina usedá ke stolům k řešení nastalých situací, ale šašek zmírňuje pocit strasti jemným pohlazením závisti a žertu. Tmavý koráb lomcuje vlnami moře, zachytává se strmých skalisek mraků a švihá blesky plachtovým ku smrti v záhadných hloubkách prastarých ryb. Jen rybář tiše mžourá k rozbřesku a počítá díry v sítích. Vlny se zmírňují a opět stupňují a nic nehraje roli více než vítr a jeho zvuk, občas ostrý, občas hladký a jemný. Ztopořelé údy se dotýkají klavíru jak ješitní lovci ústřic. Házejí svými hřívami a lomcují mřížemi ještě stále zavřených putyk. Na bazaru je tma a trhovkyně spí doma samy či s manžely. Opět se osud stáhnul do své ulity, vyhřál prostor zpětným odleskem. Pot vyrazil z čela různě malé třpytivé krůpěje. Ustanul dech a zdi bílé jak vysušené kosti stále odráží ticho i tmu. Samota nastražuje uši, aby vyslechla tiché brebentění zašlých hlasů, či jen rovin pohledu, které ulpěly v duši jako jemné odéry známých či neznámých duší. Milovaná holka vedle stojanu ti líže ustrnulé ruce. Chlap za pokladnou se směje a utírá si nos atomovou bombou. Chceš ukrást těch pár hadrů, jen aby mohla, či třeba nemohla. Ale to jen na okraj. Vždy se vyždíme prádlo až po okraj zlosti. Pak usedá prach, a něžní hrošíci s tykadly se mohou servat aby oblažili tvou nízkou duši chřestem rozlámaných prstů, postavených do hranic upálení Husa. Orloj utichá ve skřehotu slepic a mrtvých ptáků. Výstava židlí je loukotí celého světa. Zakřiknutí se drží za ruce při rozvodu s plamenem. Ustal tikot hodinek, jak sis přál. Jen zrcadlo ti zbylo na stěně. Jen zrcadlo a celý vesmír zhas. Jsi tu jen ty a ono, není už ani tvůj čas. Smíříš se s křovím a vyhřeznutím břicha. Vyleze ti mícha a zamícháš se v nudných lidí dav. Zdravý a nechtěný se budeš plížit podél zdí, krví promáčené hadry ti budou oporou v likvidaci přátel. Ve jménu Aláha se pokusíš unést korouhev kostela. Rukavici bílou smočíš v hrstce popela a jako mírný dromedár se vydáš za sluncem oázy která začíná tam kde končí žízeň a vedro. Jenže zbude jenže, jako zbývá vždy. A krasavice se otočí k tobě, a v drzém gestu tě odhodí zpět do tvé nízkosti. Opovržená a uzavřená v rozkolech světa a těžkého života povleče se v otrhaných hadrech zpět a zase tam. Chrámy pozlatí věčnost oltáři nechtěných dětí, a obhajobu vykřiknou zavražděná ústa až v posledním okamžiku děsu. Krutost naplní tvé žíly olovem, a ovoce olova budiž ti na výsost známá láska... jako přimhouřené oči v kouři čpí strmým pohledem - nevěřícně trčíš v rohu své duše. Zem splaskla jak bublina slaných ideálů, zbyl jen stesk po něčem co nezaslouží pozornost. Neochvějně se vydáš do propasti lidství, kde zapadly klíče k zasnění. Jen okýnko autobusu, a ledově pestrá realita obestře obzory chladným sluncem prázdných příběhů. Vyloupneš si jadýrko oříšku a půjdeš dál. Nesmažeš sice zaváté zornice svého štěstí, které minulo a bude navěky pomíjet, nechávaje za sebou jen dojem iluze, vykládané jednou tak a jednou onak. Věci budou z roku na rok stejně zaprášené, a tvé ruce se rozklepou a ustrnou. Radlice pak naberou stvoly mrtvic na hromadu štěstí jako vši když lepí cestu rozkladu naklihovanou tváří neštěstí. Sice není jen tak opustit zdechlou mrtvolu bez rozuzlení příběhu, ale kolika je rozkošnou neřestí přirozenosti. Vysyp ten popel kamaráde. Usni, na věky, plameny v zádech.
Anti militaristický elevátor lne inženýrům elektriky stejně Ital unáhlil kojnou ouřednici u slavných lživých anarchistů tým romantiků ochrnul chtivým ustrnutím problém Ameriky - šizuňk taky, Ivan klon, ytterbium Anastázie brouká rýmy o usínajících kočkách stahuje empirii ježíš íránská znamení a kloudné otroky uznal slabým lidem dřel otoky rýžoval Ukrajince kromě yper
Vítal jsem ten den, kdy vytryskly prameny vlasů. Usoužen jsem šoupal boty, kde se to jen pasu? Není mládí, není stáří, tma se světla dotýká. Kradu labuť vodě živé, a radost mě zatýká. Svírám v ruce náruč hrdel, tiše pasu po spíži. Hlídám boky, skráně lživé, brousím kosy na sklizeň. Hybridní stránky života mi nezkazily dech. Jednou je pro tebe láska ničím, po druhé zasype tě tématy. Proč já tu sakra s prasaty kvičím, když lépe mi bylo s telaty.