Příkoří a stálá strast a propast výkaz posudek. Tápe opilec, frajer zvadlých rysů, tápe třasem prstů v rozmrzelém klitorisu. Půdorys vzpomínek, vzteklých psaní, psů co servali si z tlam i z beder kůži, z toho všeho poskládám ti růži. Z ubitých dětí a dědků po příkopech, z tanků co plechem drtí živé i mrtvé nedbaje o dech. Jinak se toulám, nitro žhavé, snad pro vzdech, naději či víru. Vyděsil jsem ze spaní párek teple zachumlaných netopýrů. Vytryskl plamen, rakev opustila zem, tak si říkám, celýho si mě vem, a popel z mých rukou si nahrab na lopatku, stejně jsem si prsty jenom drásal tváře, pro ty různý svatozáře, pro káňata, pro kněze i pro oltáře. Stejně mě to děsí, jak den se ke dni věsí, na stěny pokryté starými plakáty, hřebíky kde už nic nevisí, či starými neumělými pokusy něco skrýt či upravit. Jak na orloji, či dostavení s Tolstém, tu sedí medvěd a čte ranní noviny - nic zvláštního, někdo to dělat musí. Plískanice. Stojíš a chvěješ se, tváře cukají v záškubech vnitřní bolesti. Slunce je krvavý a tep města ztichl. Nikde nikdo, krys pár a kus bokem prochází mnich. Někdo si kých, což rozřízlo to ticho. Hlínu jsem zakuckal, ty svatá moje pýcho.
Snad vlivem větru, ukous jsem petru. Popel až za ušima, a oheň ve vlasech. Zlatej věk, a po cestách komáři. Možná tak zlatej, jak kvetoucí pampelišky. Možná tak medovej, jak ty včely na poli. Ale já stejně dým a mlha. Tak stoku ze všeho vytýkat, a potkanů sta vidět hemžit se. Na kládě bosý Arab, protíná hladinu a hledá nějakou rybu hluboko. A jako pěst na oko v hospodě víčko a zapáchá salám. Pivo se točí v půllitru a hladina se snižuje, až tekutina ve skle připomíná spíš ředidlo, a pít se mění v chlastat a navíc je to všechno jedno, jako vždycky, všechno je a bylo jedno. Nač nějaké soudy a mazat bojové bláto, jak žába na dně rokle zařve na jeleny na horách? Trpce nebo vznešeně? Nebo nebude ani slyšet. A vítr. Slunce. Bytem se line ticho a pára ze zdí, možná hudba, tak příjemná, že člověk ustrne v pohybech které bývají před pláčem, a hodinu snad s láskou pozoruje tikající hodiny, možná si řekne: "zas jdou, všechno teče...". Nebo nastaví záda netopýrům, a chuchvalce pískající hmoty utvoří kabát, za který by se ani Satan nemusel stydět. A jeho tělo zmizí ve tmách a stínech skryté jeskyně. Nebo jak ručka chystá se dorazit na další vteřinu, ještě před jejím docvaknutím, všemu konec, jen sladké pozastavení, prázdno mezi dechy, oči snad ani neoslepnou, jen budou bez účasti přijímat stálý obraz ukončené skutečnosti. Jak jinak? - zatracen, ztracen, nebo snad jen pomačkán a odhozen osudem jak zvátou služkou, která po třech lahvích, smetákem tluče do dveří, a vykřikuje vše o zlých tam venku, tam nahoře, ačkoli možná ani nejsou, kdo je? Jen tak mě zakopla když odmetala prach, osude nevídaný, bezohledný, trávící naše ostatky v křečích, spalující osudy jiné, domy popelem a národy plynem... Taková míšená superstar, s yperitem a značnou zásobou granátů, výkop reality a postavit vše na hlavu. Vy znudění, vy prochladlí! Skloňte se ještě níž, než si i sami zasloužíte, snad tam pod nohama neštěstí naleznete spasitele! Vyšší a nižší, a přelamovat dech, jen tak a pro libost pudu. Tvář země se mění, pustina nikdy nebude, to možná jen mezi lidmi a v lidech... pustina.
Beznohá ostuda, ostrov rudých hlav, za obzorem moře, přístav zakotvený sám v sobě, roztahuje ramena do skal, a shrnuje racky z útesů,
tichý řinkot střepů porcelánu jak mezi křovinami zakopnout a sedřít si tvář
od výrazu, od přesvědčení, od méněcennosti
nízká hrabivost jako křest mezi ovoce, nemoc jako náruč přírody, studená, netečně zelená.
Ježek hrdlem ve výkalech oprýskaný strop se rozpuká v škvíry suchá půda odhaluje svá slaměná žebra tonik námluv a hádek, s donosem na máry sladké budoucnosti, tolik pro všechny, tolik pro každého
výslech žvástů pro usvědčení z blbosti
či dýchánek rozmarných filosůfků krás života a smyslného dumání kteří nejen že si kladou ruku přes ruku když mluví, oni kladou mrtvolu přes prtvolu a zasypou to mrtvými myšlenkami které vždy při rozkladu zapáchají cizokrajnou agresí
soudruh kolega kopne do lega! míra je tvých mrtvol panic, stará logika - to se mě netýká zvěrstva kryjí zpětný chod. Mrtví, živí, polomrtví, pějme píseň na pochod
tvrdá hlína, mlha líná, nad hnědým flekem hospodářských hmot krávy snad potom co zeleň místo šedi roztáhne se, a zmizí z lesa ve tmách skrytá modř
potom snad autobus z kopce vytrhne se aby snad rozvezl ty usínající tvory, do jejich unavených a spících domovů
krávy ze zasněžených hřbetů sypou na cestu telata a ta se ještě slepá svíjí v sněhu jak v hnoji svém selata
Autobus zapadl, řidič kouří cestující už budou nervózní vyhlíží každý ven do provozu ve kterém snad jenom chumelí Ticho se do šera stále noří a řeč se do šepotu zchumlala
kdybych ti řek, naposled že slunce hoří co bys mi odpověděla?
-1- Tak prázdné, jak život sám fráze z ublikané televize a jsi tu sám a denně ta samá pohodová krize a zůstaň v tom sám jak celá bible káže však sám co vše znám mi nikdo nezakáže leč o čem ty zkušenosti o světě jenom k zlosti tak prázdný, jak život sám šed, stár, sám jak zeď před bouračkou v opuštěném lese zdí si připadám
-2- A výčep dál v párách kanálů
a mlze z kouře opilcům bez cíle si chrchlá Auta jezdí a žák nějaký řadový nepovedenou písemku muchlá A je to stejně k ničemu, celý ten čas naplněný tlakem úvah A můžeš mít cokoli Bohu tomu nechoď na oči Ten autobus staví jenom jednou a tebe nikdy nevezme.
-3- Můžeš si dělat co chceš a stejně jen rostoucí beznaděj A lidé co ti nic neřeknou byť by ti tisíce otázek ucpalo ústa Udav se svým názorem! Sílu rozumu otupí prázdnota dějů vně
- otupíš sám i když ostrým bys být chtěl nemáš cos měl a nic ti nezůstane a v ničem nezůstaneš ty tvé boty zdědí někdo jiný - snad prázdnota budiž ti útěchou.
-4,5- Těším se, až se mnou začnou zacházet jak s onucí - stejně to přijde - snad jako kluk máš tu výhodu že se tě většina těch šedých svinstev netýká, ale to přijde, nebudu přece navěky někým čistým,
čistým před Bohem a před sebou snad jen otiskem v špíně budu až zemřu jako řadový člověk s řadovými zájmy který ti snad vždy odpoví stejně, že svět stojí za hovno, a já, že prý v něm musím snad jako jediný poctivý žít a jak že prý jsem poctivě žil, makal a hovno měl. A že prý mě to všechno sere, a lidi jsou samej šmejd - kde že jsou ty sny, noci probdělý, a nic z toho snad nebude, jen ten zmařenej čas - všechno jasný a slunečný stejně vidím jen černě, a kdo za něco stojí, stejně se časem vybarví
-6,7- Nauč se nevěřit: knihám, pravdám, zkušenostem, určitě snům a sám sobě. Nevěř, nevěř, nevěř!
Šiška liška petrklíček našel jsem na poli klíček, byl od dveří zadních, jenom jsem se nadmul poklopec si zapnul bylo už rok po výtoku chtěl jsem volat "do útoku" ale byla chlístanice rozvázal jsem svý tkanice byla noc jak tma bílá snad někomu se líbila - ale to je u prdele - není snad už není nic - málo stačí k výčepu - pak jen lhaní, upejpání - samý tváře dozadu - není, není snad už není, na co bych měl náladu
K ledu - všechno bych poslal k ledu lidi, krásku, i celou přírodu - patří k ledu do dneška jsem nepřišel k čemu to všechno je.
-8- Nechť plodí ti občané! Však odplat se dostane! Všechno má čas!
Týden, měchýř snad protestuje. Jeden mi poslal dopis. Že prý má dostat love, stačí jen podpis. Polib mi prdel ty mařko co vládne ti kněz. Tvá píča je sešlapaná a vlasy hyzdí veš - a stejně je to všechno lež!
A když odejde čas, pak prázdnota se zachvěje, od mezí k mezím, kam jít není znát, a ztráta vědomí naznačuje útěk před strachem. Snad upadnout do filozofie, sbírat a skládat, na kupičky a do papírových sáčků. Paragrafy vztyčit k nebi prázdnoty a opět se vpít do okousaných zbytků reality. Jako kořalka z roztřepaných rukou opilce. Konec se rozestře a z oblohy a obzoru jen černé cáry, kolem tyčí ohniště. Užij si ten výhled, tvore palcem skřípnutý, když už jsi jednou tady. Jak v kupce sena chytat hady, budeš řvát a dýchat dohromady.
Na mnohých, tak těžkých schlíple usedl prach a přesto, čas se vleče tváře upadají v zapomnění, druh druha podvede, v noci sůvy švitoří, mnohá stvůra jen plísní kolem, aby nakonec ustrnula paže v paži a oko v pohledu skrz oko. Výtvory lidstva leží v představách, lidstvo, stěží v snách prosté říkanky pobrukuje někdo jim věří, někdo se nafukuje.
Hráze se bortí, s nimy vlivy, pozval mě soudruh na koblihy a místo marmelády řval Stalin do záškůdců, kousl jsem dvakrát, měl jsem dost, soudruh mě prosil o radost, prý ať s lidem vědecký mír buduju, a já prý jen zatím černý stan popelem impregnuju práci čest, to snad čert vzal, tohle bych však nerozdýchal, zvedl jsem oči od knihy však otázka jedna povstala mi
Vítězný prapor "My jdeme s lidem" zatím však tyjem z žrádla cizích snad až s buržoazním klidem a agitací vpřed jen ať nás slyší národ náš a pokrok jeho ten nikdo nepřevýší vše co bude následovat, jsme my a dělnická třída - ve společnosti bez tříd nechť zhyne navždy - vy svině nás stejně jen dřete a společností bez tříd se jen maskujete Zhyňte nahoře, my zhynem dole: vy hubou v hovnech, my v uranovém dole.
Týkal jsem se, týkal jsi se, týkala ses, týkali se všichni! Týkali se tykadly, týkali se výkaly, týkám se já, týkáš se ty, týkáme se všichni, týkáme se přes boty, týkáme se tváří shrblou, týkáme se nuzným dnem, týkáme se touhou zdechlou, po finančním rozkroku, týkáme se stolicí, občas hlavou bolící. Co se týká nás všech - se smrti uchem na prsou: náš poslední vzdech.
Poprvý, když ses ke mě přitiskla na zastávce, byla tma a hloučky lidí čekaly napjatě na tramvaj. Ani jsem to nečekal. Každý další polibek už nebude chutnat tou poraženou plachostí. Noc a den přestal platit, tak jako každá myšlenka, kterou jsem do té doby měl. Od té doby už má ruka slepě svírá tu tvou. A navěky budu rád jen když za ruce půjdu s tebou tmou.
Když zřítelnice očí kát slzy nepřestanou, uhnu stranou, nechám tě tu zamilovanou? Je to trapné hledět pravdě do očí, obzvlášť když tě zaskočí, jak truhlík se otvírá, kočka pusu zavírá, a vrníš tiše v křesle, není tu oč stát, a přeci, přeci tu chci se se vším prát, ale s čím, s čím, nic se neděje, osm očí ve tmě světélkuje, na zastávce zastavil autobus, vystoupilo osm Romů, každý z nich cosi na sloup napsal, pes tam nachcal, a bylo to v klidu. Jen mlha, a kalné ráno, kudy přijít k tvému domu, kterým směrem se ti podívat do očí, ale když se ti do nich dívám, tak jsem v pohodě, není pak nic, jen záškuby svalů, nic se nepohnulo, mlha stojí v údolí, tiše se krtek v noci nory hrabe, nestůj tam v dešti, nestůj tam, vrátit se tam nemá cenu, je půl osmé, a budík bude zvonit. Těžko se to říká, nechci si ho honit. Mlčí na svahu stádo ovcí, mlčí vlaky na nádraží, je jen ticho, lidé ještě nekropí ulice kroky, nikde se nic nehýbe, vše je přehledné, nachystané k dalšímu použití, obchody trčí do šeravého rána, jsem vůl, a ze zahrady ční vrána, mlčí sady, jen se chvějou, tramvaj nařízne ticho, když si myslíš, že mě miluješ, tak drž hubu, jen se šťouchej dál po kulečníkovém stole, mlčky stůj opodál, ovívej stromy svojí vůní, nenakláněj se z vlaku, vyhni se kolejím když jede vlak, nestůj tak nechutně v rohu, je to tak!
či jen s tebou držím krok, Tak mne miluj, nebo miluj jinou, a nevíš co chceš, stačí ti jen stát a kouřit A dost poznat život, třít se trávou, kapradím, tmy si s sebou stále nosit, svět je krásný, nic tu není počerněné, ale je, né že ne.
Vyšel jsem si do lesa, to hned srdce zaplesá, do ráje či do háje, jedno tomu kdo prohraje, a tu v lese, na pasece, na dlouhé dece za ruce sedí třicet trpaslíků, avšak libo - nepřu se, sedí, hledí, na mě civí je jim líto vyrušení, omlouvám se, couvám na zpět, "Kampak, kampak, vašnosto?" Ptá se jeden, ručky křivé knírek někde pod vestou "Omlouvám se, nerad ruším, jsem tu jenom náhodou..." Já hlupec, mokrý potem přivítán byl jahodou. Nepohrd jsem, a už ležím, asi na mě čekali, jahoda sice chutě plné, jazyk jenom pookřál avšak síla uniká mi, byl jsem zkrátka oklamán, kolem mě tančí a hladí vousy, usmívaj se radostí. "Masa máme, posnídáme, na tři dny tu hody máme, už tě máme, okoušem tě s libostí." Bezbranný a zkroucen strachem v obličeji smrti škleb. A ke své zlosti, naivitě, bral jsem ještě doma chléb. Už ho mají, s úctou krájí, před snídaní modlí se. Hledím v nebe, odříkám se, počítám své hříchy už, neboť cítím ve své hrudi porcovací ostrý nůž. Tak už je to tady, mé tělo bez vady dělí cháska mrňavá jenom hlava, moje hlava zůstala sama, oči upřené k nebesům - snad i ta přijde za vhod potulným vlkům či psům.
Čtyři stáli - tiše se smáli bezedná ruble je táhla do bažin říkám si - to je věda - a snad i splín ale ještě ne - kocour razí v botách vpřed, hesla šířit v širý svět "Za baráky!", "Divé ženy - postiženy" Podívám se úkosem - Čtyři stojí, stále stojí, tmy se bojím, červivé. Jak málo - tvořit stálo duše celé - bortivé, náhle osm - bije rázem, srázem zazní strmý svist - to šustění nad verpánkem vypasený z řiti hlíst! Jen to hvízdlo, už se směje Čtyři se hned rozskočili - to ho hřeje "Co se děje?!", "Co se děje?!" hnedle křičí bez naděje. Hlíst se schoval, šeptal tiše "Kradete mi hlínu z úst" Je to smutné, však karate je duší vetchých prohnilý už masopůst. Tvorba starých omšelých pravd brzy v tichu zaniká, hluku ovšem smysl pravdy stále natruc uniká.
Čtyři se opět semkli, a s šepotem se snažili objasnit si situaci. Hlíst se tiše zachechtá "Darmo, darmo, darmožrouti! Já -? V srdci jenom paseka! Kde jsou stromy, ptáte-li se? To já jsem je posekal!" Celý tenhle příběh, možná smyslu nemá - ale tváří v tvář se projeví. Hledej pilně hlíste vilný v pustině své člověka! Snad ho najdeš, snad jen zajdeš, kdo počká ten dočeká. Čtyři stojí, červ se bojí: "Vyděsil jsem člověka? Hnít jen umím, posmívat se, kašlat na vše a nadávat? Nu což, však sám k ránu nesnídám, tak nač všechna ta rotyka?" Pak jen přítrž, a od své cesty stranou, odhodit přetvářku hranou. Málo je v ní radosti. A hrdost? Za zájmem tím celé průvody zemdlených skutků, a čekám vpředu tytéž v útrobách zahnívající kameny. Kéž plameny! A dost už.
Čtyři se potí, jak jen se sjednotí, v boji proti temným tvorům. Hle hlíst se svíjí, utíká ke svým trusu plným dvorům. Hodiny klejou, že půl osmé, důchodci ještě stále vzoru, stojí tu před krámkem na hlísty - v pyšném vzdoru - smrti, životu, orlu i moru. V útrobách mokvajících, vyschlé kupy sena. A nádoba klidného žití, nemocí rozpolcena. Věčný stesk po nahotě a neutěšitelná nakvašenost, zbabělá radost a tupá zlost. Čtyři spolu hledí na vlak právě dolající most. A tváře, snad posměškem blbých hodin posvátného mlčení zastírá věčný spánek. A tiše, šupky dupky, jako vánek, připlížil se onen hlíst. Každému hubičku na kahánek, "tolik jsem našel pro své děti míst" Oblízl si radostí hoven plnou hubu a aby ho neměli za nekňubu při úprku si v rozloučení zvučně pšouk.
Hodiny a umlácený stařec, nohy nahoru. Rozinky v tvarohu mi natrhnou tipec. Sklípkan se tiše rozbydluje od obzoru k obzoru. Malý muž vystupuje na kopec a z rádia v hrobě se ozývá tanec myší. Oslí záda kryje čepel shovívavě vybavených poslanců. Vláda usurpuje, noviny usuzují. Nevina je na hraně a v podstatě jde jen o mě. Nárys Moldavského koryta špásuje s propitým platem. A Platon se znovu a znovu zříká všeho před svým katem - snad před Sokratem. Máloco převýší svůj zisk nedostatkem odporu. Něžná žena uléhá a vždy na někoho vzpomíná, zlá jakbysmet. Výkřik z duše. Jen se neproříci. Z prořídlých vlasů má ještě stále co vypadnout. Capart se ohýbá pro větvičku - praská v půli. A jeho tělo v pekelném souznění avšak i s úctou odnášejí larvy a brouci do jeho nového rovu. Chlapec se nebrání, je rád, něco takového nezažil a ani nečekal. Malý těsnopisec se vtěsnal do obálky a jeho sestra jí při úklidu nemeškala vyhodit. Skučel jako dítě, že už nikdy neuvidí svůj rukopis. Had se přitom snažil nevidět za vším jenom pamlsky, kdežto Adam s Evou ano, a za to trpí dodnes - a mlsají. Tvůrčí představivost se jak pára rozpouští ve vzduchu - až je hrnec prázdný - malá Eva, jedna z oněch, ho postaví v celé jeho výši na plotnu a zažhne plynový plamen - všude voní rajská - nechybí ani bobkový list a krátký fejeton - o úpadku morálky a mysli, ve kterém autor hanebně uráží a napadá jiného, protože mu vzal peněženku ze stolu, když ten mu sváděl vlastní manželku. Pestrý příběh plný mlčení se sám stává svou překážkou, a bůhví - snad umělci mohou - či snad radši ne. Vzdálená svíce vyprskuje v intervalech tak krátkých do vzduchu své "Haleluja" že celý střední stav si mne ruce, že jednoho dne, snad v hábitu, snad nahý, opět sestoupí Kristus a podělí je jako hejna holubů drobty. Milý úředník vyskakuje zcela zklamán novým typem archů z okna, a možná tak dělá i pro zprávu o smrti své ženy. Výkop, faul - dva stařečci se podřezali vzadu u herních automatů o svá oblíbená místa. Dva jiní, úplně stejní se podřezali ve výkladní skříni - jen na podívanou kolemjdoucích. Kocour tryskem kosí trávu, aby nakrmil prasata, koně, slepice a krávu. Srno Mléčná - pověz zlobě "Ustup slečno - věřím době". Mladá cháska holduje především tomu, čemu holdovat lze. Opařený svou jasnozřivostí do postele - říkám si - jsi kretén, vole, jdi do prdele. Kometa si hladí chvost, postříkal mě smradem chroust. Przní děti, babka Boží - na starosti - kosti slouží. V rohu, ve státním křesle posedává uhrovitý stařík, co se dloube v nose a při každém klopýtnutí davu se může utlouct smíchem. Večeře se podává, a aby žádná nezůstala sama, existují příbory. Málo hrachové kaše a každý - nenasytný podivín - či hráč v karty si namaže žvanec na rty a zelenou hubou o močálech špatně rýmuje. Posmrkat se od hlavy až k patě a takto zasoplený jít si koupit zápalky. V kočárku sedí přitroublý fracek - však z nenadání policista, všemi řády posvěcená zář. Uloží hlavu zpět na polštář, a hrká a drnká do chrastítek - a má tam i makovou panenku - fízl jeden! Druhý - jeho kolega si uřízl nohu motorovou pilou snaže se vytvořit podle návodu na složení stolu z nákupního vozíku dvousetlitrovou coca-colu. Zpola mrtev usedám sám - podroušen a zadýchán - usedám těžce - jako když mrtvý pařát padá - do svého křesla u psacího stolu - pak píšu jak někdo, kdo se neovládá a věru - beruška mi zničila život, že má sedm teček a taky ten prázdný džbán, že nikdy nepřeteče. Vytáhl jsem krovky a snažil se letět, marně se potil, dřel se, až někdo jiný snad za mne rozbreče l se. Střídmý laik posoudí - kdo tříme v rukou meč ať rozsoudí - je chudobný snad ten zlý vrah - či chorobný a líný všeho všudy - jen málo mu chybí do pobudy, co zatíží vám misku vah? Ve dveře, v oči mi vlítl prach. Nuda si dřepí na vahách - chlístanice a všeho nahá nahota či jen moje stará milá, milovaná slepota. Ke všem díkům - král tam tkví - za cibulí, za ředkví. Obklopen svižnými korály, dře po šutrech pouště svý poslední sandály. Dvorní rada - Mistr Prokop, otvírá už nebes poklop. Boží synu, můj nádivko, prostoplachý budižkničemu, či smát se ti mám jen a věčně, než nalopotíš se dostatečně? Já rada jsem ty král! Co vítr svál to vítr vzal a všude možně roztahal - jak výtrusy zralých plodnic hub. Jako osel se táhne posel a mazlíčků - koček - má na třicet. Co dělat, jeden má smůlu, nemohl zůstat na ocet. A jiný, však sláva jemu, se na hemeroidy roznemoh. Od té doby je vším si vinný - no stal se z něj prostě hnídopich. Kočky v půlkruzích ometají svého posla jak uklízečky s vroucím kňouráním. Na paty se lepí zápach octu a první lásky upocené a zmatené poslední myšlenkou nevinnosti. Tiše se tisknu k besídce u lesa než se to vše provalí kolem mne, jako bestie krvelačně a zuřivě dupající a hýkající do tmy večera a nářku. Tiše přestává představení - opona spadla a jedna slečna se dokonce upřímně rozbrečela, došly jí bonbóny.
Výteční a blahosklonní jsou tito lidé - hanba a hnus pohledět - to kdysi prohlásil tlustý, umaštěný děda, který se honosil svým věkem. Na stráně žalu tiše dopadají kapky jednotlivých lítostí, a smutek si dělí moji duši ke svatební hostině s nouzí. Zhýčkaná je má pravdomluvnost - zhýčkaná mlčením. Záda mi porůstají mechem a v starodávném šansonu znějí spolu skřeky tanečnic a švihy meči. Žába ustala v řeči a v nastálé děje křeči se smazaly veškeré pochyby. Ryby kol kolem opakovaly neznámou píseň svými němými, něžnými kroužky úst. Stavení se zachvívala pod příkrovem roztržek a palác sžírala rostoucí bída a práchnivina. Zdvořilí nájemníci se hádají o clo s tasemnicí. Vleče se touha od dveří ke dveřím a tluče svou kostnatou snad dětsky vyzáblou ručkou. Na hlavu jí padají jen odpadky. Rez zdobí vzešlé staletí a bída je v rozkvětu, jenže to už snad od věků. Výrazně uražený muž si nasadil cylindr a při odchodu cedil mezi zuby kletby, prásknuv dveřmi zmizel zalit v oceli. Cínoví vojáčci se třesou pohozeni bezstarostným děckem v sněhu za prahem. Pusté obočí stoupá a klesá, nepoctivý úředník se hřeje vyhlídkami, a každým stiskem klávesy zvětšuje svůj majetek. Omšele jsem se brodil kanály a to jediné nezapomenu a budu ovládat do skonání světa. Ryba se tluče na prkně a nedočkavých maminek s připravenými igelitkami je tolik, že je jen jednou z mnoha, které se vystřídají na ledovém prkně nasáklém krví družek. Po pravé ruce káď po levé již vytahaná střeva kamarádek na poslední štaci. Dřevěný výbor určil stanovy kamenného práva, a drtit se bude vše a doopravdy. Dřevěná holátka s leukémií se napouští formaldehydem, aby i nedonošená maminkám (rakvím a nedopalkům z cigaret) vydržela a dělala tak nesmírnou radost. Z výšin se směje slunce, které to už řádku let pozoruje, majíce o tom už nějaký obrázek. S úšklebkem se to lépe táhne - to vám řekne kdejaký maniak - možná kdejaký každý. Vraždy - navždy. Střídmá nedochlípnost, nedonošenost názoru. Přikrývám obzor plachtou, jako nafouklou mrtvolu říčního přivandrovalce, kterou si rodina na pikniku nepřála vidět. Ale našli ho - dobrý skutek, teď ho můžou ve vší slávě rozkladu přednést jeho rodině, a manželka se slzami díků roztaje tak, že už nesmrzne zpět. Výchozí poloha prvního bodu kresby je v prdeli. První temný záblesk světla a myši se řítí pryč od záhuby. Dveře se otevírají. Vtom zvony a klanění se všemožným monstrancím, pak následuje zmatený tok malomocných a žebráků, kterým se už nikdo neklaní, spíše udávají signál k urychlenému odchodu za narychlo vytyčenými úkoly. Ve dveřích stojí však jen kočka a na půl očka pátrá, zda nezmizela úplně celá ta myší chátra, že snad aspoň jedna, hloupá či nezbedná, nevzala nohy na ramena. Tma noci je zakalená a nevpustí nic nikam a nikde nikdy proč. V dáli sní hloupá flašinetka a místo věže kostela - k nebesům ční kolotoč. Kolotoč choutek - tak neznámý všem - a co je nikde je o ničem. Výsosti nebeské, klidně si hučte a mrtvé polykejte! Mě nedbejte já byl vždy sám. Zastrč sirku mezi zuby - východ je tam kde nečekáš. Stáří vyplivnulo jazyk na schody kostela a znechuceno ostatní činností pouští jen tak z nudy jednu slinu za druhou po jazyku. Semleté myši a nedávný zmar - to vše se smísilo - soudruhu, zdar!
Pomalu se zatahuje nebe. Krví dosyta zmámený, probouzím se z kletby. Poušť je čistá. Nikdo by snad nečekal, že se teď budu bát - copak se dá na poušti něčeho bát? Tichým krokem se housata blíží k vodě. Ta si hraje v mělčinách s větrem, a vítr klidně zpívá i v korunách stromů - ale to je možná jiný vítr, možná jeho bratr. Ve Vídni shořely děti - no, ony shořely i v Hamburku. Je mnoho míst, kde děti hoří, ale to jen tak, mimochodem. Prostě nám na tom krásném širém světě občas vzplanou děti. Po ulici prochází hlídka. Střeží každý okamžik, každé místo - od lidí - koho pešek uslyší, toho taky bouchne. Ale jinak je klid - asi právě pro zákaz vycházení. Někde v polích se ženci perou o důkazy dřiny, která je nutná pro každou lidskou obživu. V lidství je zatlačena skořápka utrpení a v ní kuře duše, co se až smrtí osvobodí a pozdraví svou matku. A matka postrádá své živé děti, proto je zabíjí. Do náruče pak každé s radostným pláčem jí padá, krátce po té dlouhé době, do které odešli s křikem a nevolí do tohoto světa. Nic se nesmí přehánět - starosta Zábrdovic si takhle vztekem ukousl palec. Století minulo a zatím se stále jen přeme a hartusíme, kdo bude hrát zbabělcům na loutnu o udatnosti lidu. Dítě bere do ruky křídu a s radostí a zápalem tak typickým prvňáčka opisuje krasopisem psací písmenka. Armáda těžkým krokem prochází předem vyčištěné oblasti plné tak akoráte dohasínajících plamenů. Nu - hrdinství je hrdinství. Otec mě naučil - co mě vlastně naučil? Vítr si hraje s vlasy dětí na pískovišti - první cvičné frontě kapitalismu a hvězdy zapadají kdesi v pustopusté zemi. Jen tkalcovský stav dvou opuštěných staroušků si stále vrčí svou, přese všechny mozoly a útrapy stáří. Tam někde je smutek, bída a utrpení válek. Sem se z vzdáleného hromobití událostí nedostane ani odlesk, ani hles, ani nádech k výkřiku z útržku novin. Pod postelí kočka hledá myš. Tam kdesi - právě pod kostelem - hnízdo krys - či snad pampeliška vystrkuje svou hlavu plevelem a naklání se tiše k slunci. Dítě si běží polní cestou - sirotek - zpívá si, co taky jiného v létě. hnízdo krys, louh a kyselina, bahno a rašelina - výkřik múzy. Účelem je smrt ve voskových figurínách, vyčpění v sametu válečného kouře a zbělení kostí. Dost bylo hostí teď zlosti je pré. Rozkolísaný nádivka se kouká do oken a vysmívá se. Ale nikdo nezakročí. Jen ať se dál plazí podél zdí. Houba se krčí v trsu lesní trávy. Vykácet! Čtvernožci se svíjejí v křečích po zapařeném seně. Agónie moru je přítomna i v klidném tichu a teplém vzduchu léta. Jako odřezky masa z holenní kosti. Pomalu - nikdo neútočí s jistotou, to tak ještě za zády protivníka. Ale čeho se bát. Strach je jen náhražka. Říkej si co chceš, kamením tě poházet a vykřikovat, jen aby řeč nestála. A zapsat do knih veliké činy tvoje! Vylíhlo se hejno komárů z tohoto jezera, celý mrak. Vidličky a nože. Starý obejda žebrá na nejrušnější ulici, každý ho však zná, co s ním tedy. že by si housata zaplavala, zadováděla v radostné vášni, slunce se zatetelilo a úsměv by se vloudil každému, kdo by tuto idylku spatřil? Na jednom potrhlém bále si babička zlomila nohu - a co na to řekla? (netušil jsem totiž, proč si zlomila nohu, a vlastně ani proč babička a ještě k tomu na bále) "Když jsem veselá, tak jsem hloupá" To máte jako s oslem, když hýká, nezní to nijak moudře, ale když ho zapřáhnete, hned byste ho prosili o radu. - kopce pokryl ranní nános smutku, a slunce z toho neveselí a zármutku - udělalo mhu, až nakonec zbyl jen příjemně vlhký vzduch - jako po pláč i. A co z toho plyne? Kdo často pláče, ten smutkem nezahyne.
Heleho - literární útvar rozšířený až v 21. století. Nezařaditelný a těžko popsatelný útvar, vyznačující se především absolutním odmítáním idejí, nebo alespoň neschopností vůbec nějaké ideje uplatnit. Jde o díla velmi nepřehledná, stylisticky nevydařená a velmi nafoukaná. Autoři tohoto směru jsou známí svou absolutní neschopností se v literatuře prosadit a především se vyznačují svojí bezvýznamností jak na poli literárním tak v samotném životě. Je však nutno upozornit, že styl Heleho je vysoce nakažlivý a to právě tím, že čtenáři přílišné čtení podobných autorů může, ale většinou musí zákonitě poškodit či úplně zničit zdravý rozum, přičemž se však bohužel rozvinou jeho literární ambice - tak vzniká další literát, stojící za starou bačkoru. Literát nevědomky patřící do skupiny tvůrců Heleho, kteří, nevěda co s papírem, vrší kilo za kilem svých naprosto bezcenných textů v oddané víře ve svůj úspěch v budoucnu.
Výdrž klopí oči. Jsem tu sám a hledím do tvých očí. Ulepený svět - poznal jsem to hned co zimní roztál led. Samozřivá větroplaška umístila v kvítí šaška. "Šášku milý, roztomilý - nemám ráda Emily! Znám jich tucet - jeden starý a oplzlý, druhýmu lezou trenky a všichni se nemyli, jen vymetaj šenky a starcům v pivech utopeným kradou peněženky." Truchlila chudák snad celý rok, jen že do zadku zavrtal se jí brok. A je to taky náfuka - prý že vejce nežluká. Vytopené myši se už honí v jiné říši a zůstal jsem tu sám - ale pro nic za nic to dvakrát neříkám - jako se salám ve dvě i více krájí, jako se při obědě člověk ze dvou porcí lépe nají, tak tyhle věty ve dvou mi k sobě usedají. Zamazaný pudl sežral mámě štrůdl. Chytil jsem ho za pačesy a vyhodil na mráz - zamrzl tam, čenich smutný rampouch sám, nabral jsem ho na lopatu, že si ho jako sochu k posteli dám. Pak jsem si uvařil polívku - ráno se umrzlý před prahem probudím a co nevidím - pudl se mi v pelechu hřeje a tlamou rozehřátou se mi na celé kolo směje: "Ty tlamo plyšová, ty tyrane nelidský, lízej si popelnice a policii udej mé otisky!"
Justice kráčela přes pařezy a v dřezu se válel děda, hraje si s korálky v rytmu jazzu. Kam vlezu, tam se jen vztekem třasu - říkám si a obírám zrnka z klasu - a třídní rozbroje - věc je pro kovboje. Já blesky metám, když na jaře vzkvétám a podzim zima má slova horší a větší než rýma opisují vše bez barev a skladu, krásné jsou jen když je kradu - kradu je z úst žebrákům a zhýralým vrahům - zlomená žebra a daně za dům. A ke všem těm kladům stále lížu paty dvorním radům. Klaním se jak vodopádům - abych měl čím platit za dům. Šplíchám sperma v okenice, aby přišla polednice - avšak ta pravá, ledová, sešlá, zlá a dravá. A jednou taky přišla - říhla si a táhla dál, to by se jeden nenadál a za ní průvod dětí valí se jak nové smetí - prvá bije, druhá třetí, čtvrtá - teď to letí! Zdravým lidem přál bych sudy, aby měli pro pobudy ztylé údy, zmrzlé pudy - různé chůdy na podporu dřevěných chvilek tlustých a hubených, když vpichují své bystré zraky zchladit v sníh. Moje kočka má dvě očka, sousedovic to je močka, tahá střeva za zadkem - s Radkem to je jiná - za zadkem mu padá hlína - a jak jinak - než nevinná - hrabu si jí do klína. Pěstuju tam odpadky, které házím na zadky. Potom nezbývá než vymést tlející klín a přichystat si na zadky sdostatek hlenitých slin. Ale když na to přijde, to i slunce vyjde a já nehážu bordel po zadcích, namaluju si tváře popelem a dovádět jdu v bodlácích.
Stará Králová líbá malého novináře zrakem rmenu moje ouhy ukájím ani tikotem kola ledu šilhavým samou modrou onanií není uvítání kolem almužny kadí nedozrálý život oba problémy zatím mohu nosit
Kilo octa lepí libost křivá křížem Anny mé Ta touha ocucaná i křivá mě málem umořívá
Viděla jsem ve snách kadit kněze. Seděl a tlačil do dutiny na pařeze. Boty musí Armáni odmočit v louhu, ale přesto každá s kosou se musí v zrcadle nejednoho kočího či kobližníka nalíčit, aby výtahy nejezdily naprázdno. Tvorba tvarů je přírodě mnohým aspektem cizí, ale tvary mizí a tvarůžky už budou dosti uleželé. Tlačí kočka očima před sebou dvoumetrovou myš - to jenom ze zvyku a ty to víš - a jak jí tlačí nepřetržitě si cestu značí. S hory slétl dravec, v drápech dravce a ten krkavce, pak nenech oklamat se. Zákon v rukou dvounohého savce, to je jako líbání na Zvonařce, když zazní štíhlá sanice a na koleji, světe div se, zatroubí si pramice. Trubky křivé! Hlavy všivé! Hned si říkám: lide zdav se velkomožnou zábavou. S krávou kráva nad krávou - krávy jsou jen kosočtverce - ryzí řekou Doubravou. A náhle, tak štíhle, jak jen tma se dívá - mrak si zívnul, jak prý to ten slavík zpívá - asi myslel Gotta - no to je mi bota - a za Skota i Polpota či do mléka jen s kakaem urážky otrlé blekotá. Trýzeň, žízeň - cukrkandl - šel jsem, viděl, byl to skandál - totiž panter a i sandál učinili velký randál - třásli poldou z života, že prý život není bota, ani houba ani voda z vodovoda - ale život, že prý zdá se připravený, uhlazený hlavně v kráse. Já však v base usrkávám krev si z hlavy káněčí - zánět spásný rozrůstá se - kdo chce, ať si zaječí - a ke spáse citoslovcí, znám jen bajky špatných lovců - chamtivých a bezúhonných - to především - však cituplných - veršíky jdou jako máslo - cikán suptí, že ho mázlo po hlavě (tváří se spíš bezhlavě) robustní a bezbranné kolečkové křeslo tříhranné - obořil se, kvítí zvadlo, co jen mohlo, mžikem zchřadlo. Zadupal jsem ho do země, až tak mluvil dojemně!
Přiletí pták, a jako by mi říkal: "Nejsi nic, nic, jen bohapustý výkal. Podívej se na svůj život, jen se koukni na své city - nic než blbost. A ještě si snad myslíš, žes za cos snad stál - což si rozum ještě z toho všeho, přes to všechno nepobral? Ruce prázdné - no jen se naparuj, jak hmyz bezcenný tě život smázne, jen si pěkně boty zuj!"
Nosit v srdci zmatek hlavy stísněný a neduživý rozum marně hledá ztracenou, tu zatracenou nit - v hloubi duše žezlo svírá, ten, kdo chtěl tu žít - šťasten a štěstí zdarma vydobýt nelze nebýt jenom zmaten vždyť stále jsem jen bit - a biju se sám, snad zanícená rozkoš, jen abych konečně našel pravdu, podstatu sama sebe a skelným zrakem probdělé snílka noci chci se vymoct z útrob bezmoci a hleď jsem šťasten - ta pravá - vždyť chystá se mi poprava!
Vyběhl nahý, jedno oko přes půl hlavy - a s ním na kopec vyběhly rozběsněné davy - tolik bylo tehdy slávy - pivo kvašené, okurka teplá, jedna čubka zaúpěla druhá křupla, hekla - a jako z pekla vyplul na sádlo seškvařený vřed a vprostřed pekáče rozvil výkřiky, jak růže čirá hned - až za nehet se ten řinkot dral, jeden si za uši čůral, druhý koktal a třetí se smál! A co by člověk nečekal - sedraná husa vždycky křičí - rozbili stan a prase už před porážkou kvičí. Bylo to slávy - jehněčí bůh se asi trápit je bál a tak oslátka svá na křížích k nebesům nosit se jal. Celý ten vepřový ukvičený dav - nedopočítal by ses hlav - cvrčí a řinká - co - šumí a blekotá - a nedorostlý skrček s křečkem na pódiu užaslým hláskem skřehotá: "Vy malí, potměšilí. Cožpak jste dost už nezkazili?" Buřiči pak lahví od okurek - nač povídat - ticho nastalo - tichý krve čůrek. Pak štamgasti z gaučů se kvapem zvedli, a svou si vedli - mysleli, že z nerozumu vybředli, ale nevybředli, a až všechno snědli, bitky se zvedly - a tváře smíchem rudé rázem zbledly - každý pro smích o hlavu dřevem se bijíc - pane Zajíc, tisíc let jsem si v žaláři odpykal - ale nad tímhle obrazem, skoro i dojemným jsem si chvílu zavzlykal, pak slzy polykal - a nakonec? Co zbyde v té mele, úsměv zahladil vrásky v čele, a já už se jenom směle, smíchy k smrti zajíkal.
Mrakodrap těsný, vidle přesné, ukroucená noha - hodinky vodotěsné - protlak a kynutý obzor, televize a uplakaný kocour, zhyňte dlouze, křičte v touze, sledujte rozpor, žvástejte blábol. Dušená mrkev - pečený brambor, mazlíček v kuropění - v ústech mi s malíčkem palec pění. Zítřek si lehá v zapomnění, tralala - juchejte, vlasy si trhejte, lpěte si na rámuse, šetřete na rakve si. Z římsy skočila - poté co močila, výkal a šedý snítek vlasů, klas časů a klas hodokvasů - zřeknu se času.
Červená - neusne kdo šramot slyší Černá - pastva i s nebem ionizuje Bílá - panna si před ložem střevíc zuje Jednička - prachu je pod ložem bednička Dvojka - v názoru opačném je vždy stojka Trojka - se zemí stojky je spojka Čtyřka - chmýří se, hýří se, až se v koutě, v másle, rýži, všichni ti tvoři okřídlení ze spánků zachumlaných teple načepýří
Chtěl bych vidět všechna ženská ústa v rozkoších úpět, kvílet. A všechna ta stehna při tichých stenech, ty křeče slastí prosycené, v jednom aktu lásky sdílet.
Informačně sterilní prostředí? Musíme se vrátit. Ale chtěli bychom to jen tušit. A nebo jen zápis té hrůzy, tak hraných či víceméně přehraných situací. A změnit se v majestátní zbořeniny úřadů a jen úřadů, triumfy rozkladu. A jsem ta plíseň já, a plíseň v očích mých? Snad trýzni meze nekladu? A hlavu pod koberec či pod pokličku. A zatavit do plastových pytlíků svá tajemství. Nu, a sem tam mlčet, abych se neprozradil. Plovoucí pavouci, to jsem se naladil. A jednu princeznu na háček tiše za bříško napíchnout, a snad rybám nebo jejich kůstkám k potěšení, nad místa k nehnutí tu není. Veselý starosta a zhášení hrdel. Snad v okamžiku k lehkému opojení, jakého tu snad nebylo nebude a není, a k pohlazení tak tichému jak motýla zakvílení, v předem už prohraném zápasu, s démonem co ani nyní není, nic než mým rozbředlým obrazem, co v obnošeném tričku ovívá keře ohonem, aby jim nebyla příliš zima a aby se nenachladly, v zhýralém se budit dojmu, že zvraty ještě nenastaly, rozkvétat v něžné odvaze, že ruka prý je rozumu více pilná, a tudíž větší cenu má, odzbrojme se malí, menší, k vrtošivým rozkladům, zakousni se rukou ztuha, dopátrej se k základům, opatři si opatření, uzavři si ohrady, a klece plné opic-lidí plní krásné zahrady, a podél cest a třeba hnojů, mačkají se záplaty, to za všechny splátky, půjčky, namátky. A závislost je cesta ryzí, co ctí každého tvora, a sluší slečně nohy křivé, však je to potvora. A vyzáblost je zdobou pravdy lživé, lítost líbou, z nebes rum, a tvoří, boří jedna vedle druhé chatrný si ze snů dům, však hvězdy ty jsou lítostivé, a svítí proto navždy psům.
A nic tak krásného, jak křídla motýlí, v bělostném prachu... ač plný rozkoše, zrůdných až velikostí, a vzpřímených a stálých zlostí, a upřímností. Od bělosti dne znaven, ohavné pády a smutky nebo snad jen tekutá znamení. Konec jako nic jiného, jen smrt a zapření nabyté pravdy. Ztlumení, oslabení navždy. Rozcapené pařáty se míhají v zlořečení uskromněných sester, a v blyštivé zkáze hvězd. Dřímota od úst k ramenům rozplývá se, a hoří celý jejich dům. A i zdvořilá zkáza, rozplyne se v tvých ústech, a nic než mrak neporuší nebe, a neslyšně se leskne jezero, štítí se lidských drah. To co záď lodi odřelo kdysi, ve vodu roztálo či v prach se obrátilo. Ne snad červená šála, navlečená v loukoti hvězd, ne snad ona může zamítnout návrh správného zaměření, nebo tupých a sobeckých pár gest. Jó odřený genius se zvedá z kanálu, a tu ho nějaký násilný dychtivec kope zas zpátky. Nádherné jsou hry přírody, ale sám by je radši nikdo nechtěl prožít. A jako stupeň rozkladu bych do desítky zvolil tři, nebo jen příběh zasmušilého starce, ale i ten by zhatil kdejakou náladu, právě svou strnulostí, a nenávratnosti čehosi jaksi přirozeně stálého. Obklopen přeludy, mohu snad odpět posledních pár slok, či odplivnout, za nepřirozeného cvrkotu žab, kdy se jen oko míhá sem a tam, bez rady či rozumu, kam se vydat, co uznávat. A to se věru chytnete i stébla trávy, nebo jen volně zaplácáte rukama v prostoru, kde není kol kolem více než záhuba a opuštění. A upřímnost radši schovat do nejtajnější schránky, ověnčené tolika pověrami, že snad nic nebude ani hádat možnost její upřímnosti, a sama existence, může zvesela ukončit svou obhajobu, že se vlastně po celou tu dobu nic nestalo. Bláznivý ale stále živý nápad, splnit přání gepardovi, či jen naplnit somrákům brašny, a zvesela hopsat dál, na nepopsaných a nerozluštěných úpisech realitě. Dluhy, anděl by si v mém případě stěžoval na dluhy. Každopádně s anděly je snadné jednání, vzepřou se a povolí, a obsah jejich hlavy je vám k dispozici 24 hodin. Nikdo se neptá, zda jste odsud či takoví, prostě jste a ptáte se. Žádné posudky, jen věnec na hrob a pár výčitek tchýně. Potom tichý rozklad, uměřený svým cílům, cílovým zájemcům, červům. Rychlost tlení není úmorná, spíše jen nečekáte, jen vidíte, že se stále děje něco, co nejste vy sami, ale jen něco úplně vnějšího, co duše popře zívnutím v nechtěném okamžiku. Rtuť teploměru se ztrácí v puklinách lidí, jejich nadrcených hlav. Velké sny, ztráta času. Mrhání osudem ve jménu osudu. Ale jen něco získat, vydobýt. Nebo jen strážní budku vyzdobit připíchnutými motýly, jako za starých časů, pít rtuť a jásat nad potrhanými střevy. Triumf, do Halelůjá. A nebo si jdi zastřílet. Času na to máš a potřebné lidi taky. A kdo by si dnes nepřál příjemnou pouliční budku úlevy, bez daňových úniků, zaručené bezbolestné zmizení z reality. A úleva není to po čem jdeme. Jsme cizopasníci lidských nervů, nechceme hostinu ale trvalé živobytí. Je různost mezi rasou a komínem, či spalovny našich blízkých jsou jen blýskáním na nové časy. Logičtější je, že se všechno zhoršuje, tedy hrůzy kterých se dožijeme vždy jen předznamenávají známé heavymetalové tváře přírody. Skvosty organických kvašení, či jen vzrůstu zloby, a věru, nač se zlobit, vždyť o nic nejde. Jen to kvašení mi dělá tak trochu starosti. Malý nalhaný svět, víra v nevíře, osud toho co stojí před oním. Ztrácejí se pojmy, budoucnost se mění v příčiny. Stálost je jen úskok zmatení, jakási úschovna zavazadel. Bez průkazů se přelézají ploty a nic zvláštního se vlastně ani neděje, jen je snazší občas to či ono. A vůbec není nač ztrácet čas, tma přijde dnes jako včera... vždyť je tak dochvilná a pravidelná. Skláním se úctou před touhle paní, paní úzkosti a pýchy z ní. Jen pramen vilný tiše zní, osud se vymknul úřadům, jen staré archy neaktuálních formulářů pokrývají zaprášené stolice těch automatických soudců. Jen vintáž a dvorní dáma, jak roztahuje nohy, král se naklání. Třeba jen ta úzkost, kolik má v sobě hravosti... a hrají si přeci děti. Děravé, občas prosycené hudebními prefabrikáty půltunových nákladů. Jen jisté sloučeniny, vyvolávají jisté reakce, člověk je tu jen stálou figurínou, statisticky měnící svou relaci k světu, který znamená průchod a clo. Proč všude stojí ty pruhované kadibudky? Uvěřit je málo, zbláznit se je moc. Ale mocný člověk taky stůně, bůh se mu jen směje v domnění své zručnosti - stejně blbě tobě i tobě, stejně blbě v každé době... a nakonec i v této zlobě. Ztýraný a pod chatrčí, stele seno pro srny... kéž by přišly, nebyly tu, jako my. Měla záhadný obličej, stále se hroutila a pak vzlykala a ulpívala pohledem na věcech, jako by se měly všechny rozutéct... ba jakoby se dívce rozsypaly korálky po schodišti, zmateně
a pak i nakvašeně sbírat a ofukovat z nich špínu... hrůza. Ale před zrcadlem to bude zítra horší... nebo třeba nejhorší, občas to vyjde nastejno. Zvracet zadkem. To bych si tak přál, to by si člověk smutkem ulevil, a byl by do dalšího nasycení překvapen útulností prostoru mu svěřeného... jenže bůh je zrádce, ačkoli za to nemůže, jeho dílo je zvrácené a sám to nevidí. Stáří je těžká věc, sotva pak vědět co je dobré a co zlé, spíš šmátrat po kružítku a změřit hrany života, zjistit novou teorii poznání, která nás odnaučí poznávat. Svěřené statky jsou jen dočasné, ale kdo ví, třeba jsou jich nekonečna v řadách času, a čekají jako na střídačce, kdy přijde řada na ně, kdy bude předchůdce konečně zmaten a lapen, zničen či otupen, plný strachu a závisti života, jako motýl v kukle pavouka odsouzený, ba připravený k náhlým návalům hladu něčeho tak mocného, že si to nelze představit. A proto se asi děti před večeří modlí, aby je bůh ušetřil této nechutné a otravné, zetlelé a zlé stravy. Bez tělíček se válí hlavičky snědených slepic, bagry je shrnují, ano, svět má pro nás zajisté přichystáno nějaké nebe, to jistě! Tak jako ty hlavy barví kopce od obzoru k obzoru, tak pokrýváme my, nedostatečné plochy parametrů, směrnic. A věru je hrůza zacházet s takovým materiálem. Člověk často zakopává, když neví že cesta je děravá, a noha se s praskotem zarývá do propastí, které jsou daleko větší svých vstupů. Nu, a ďábel, ten nám je vždy dobrým soudcem - je to vlastně jen vrátný a hlídač v jedné osobě, takže nic k nezapomenutí, spíš jen nudná ale vlastně jediná milá hlavička v té spleti filosofií a utrpení. Ale lidé se mají rádi a dobře se baví, budiž jim sláva na výsostech, však oni nejsou takoví zhýralci jako já, nebo snad my? Ale dosti klepů. Svět se nemračí, a když, tak zaprší a mraky jsou pryč, a voda, i když se před ní schováváme, je to nejvyšší, snad to z čeho jsme vzešli, a co nás živí. Tedy když je opravdu zle, určitě porostou nejkrásnější růže.
Někdo musí ze hry ven, ať je to ten nebo ten, hra je sama si soudcem, co ty a já? Smích? Ano, proč ne, však je to všechno dosti šílené. Co slíbil jsem to platí, ale slib ten už předem popraven byl... tak pozbyl nebo nepozbyl?
A oči zavalené nánosem slz sesbíraných za vždy. Někdy jsou to jen orosené koutky, a někdy je toho tolik, že člověk spláchnut tím přídělem, ukrojí si krajíc spokojeněji, než kdy před tím, a to krajíc slaný nebo s medem, stále je to táž strava. Jen nezabořit hlavu, ó kéž by to šlo, jenže já nic jiného neumím, skryju se tedy do děravého, no jakého jiného kropítka. A snad se vzbudím než s jarem zahradník procitne ze sna a vyjde pokropit své lačné růže tím nachovým svinstvem, krví ze sna rukou z kůže strhaných, ale to spíš ne, to jen překlep, a člověk ho zatrhne, pozmění a jede nejspíš dál, do hlubin kde duše duši neublíží, jenže v temnotách si duše rozumí, musí si rozumět, ne jako na světle, kdy se přou o poslední příděly, o poslední naděje, a strkají se kodrcají vpřed, nevěda kam, ale jistě za lepším... marná snaha... králové vypršeli, tíha a klam je náplní světa a filosofové si marně kroutí krky, ale ohlíží se, jako zvěř lapená v pasti, kudy kam, kudy kam, střídejte se pánové, pohádejte se, ale vesměs dopadne vše stejně jako vždy, bez ohledu k svěřovaným tajemstvím, rukama se hází vždy skoro nepředvídaně, a duše si může omlátit hlavu o monitor... budiž ... tma je království hostů, jež nikdo nikam nezval, tma je království radosti, která se neuskuteční, a konečně tma je nástupcem či předchůdcem každého světla. Upřímně, hlavu mi spletla, zapadl jsem do bláta a motor si může zasyčet a skončit všechno úsilí, telefon nemám, takže tahač není k zajištění. Bludy - bloudit, vydrbávat hlavy zavšiveným starcům, jejichž úmysly se tak podobají těm vlastním ... možná ale jen svou naprostou oddaností nelítostivému osudu. Krčí se a při zašumění křídel kvílí. Mnozí jsou pošlapáni na duši, zkrouceni a zkormouceni vlastní představou se shlíží v rohu zdí, jakoby chtěli z jemných záchvěvů hmoty určit svůj osud, vynalézt si krásu která jim, a nikomu jinému není dána, neboť jí není. Je jen zpustlým vzorem starých časů. Každý na ní musí hledět, ale je bezpečně hlídána, střežena za nejsilnějším sklem, snad jen k žalosti každého srdce. Ukradená ze své mnohosti, poslední, ta, jež se za poslední léta nastřádala, s posledním podzimem opadala a zima je zakryla k jarnímu hnití. Naděje - slepá naděje pro oslepené oči, nikdy se neobracej když bůh ničí města, nechtěj je vidět, byť bys v nich byl sám ničen, je to zavržení, je to ta pustota dýmu nad spáleništěm, nad hořícím dřevem nikdo nepláče, no spíš si každý nastaví zadek aby se za chladné noci zahřál, na té nejcudnější
Šlapat pochroumanou nohou na bosý střep, a střepy krvácí častěji a hůře než záplatované paty člověka. Slepý holub, slepá naděje, slepá víra, slepé přesvědčení. Slepý soud, vražda a triumf ... nespokojenost a spokojenost nebo všeobecný rozklad - to pro mne už není rozdílu. Vrána si páře střeva o vyhřezlé rezatiny okapu. Vrah utírá kuchyňský nůž do zástěry své ležící matky, jaká to úleva. Slivovice kape v notných dávkách a svěžest námořníků je párou nad dovařenou vodou... vodní kámen a krásně dýchatelný vzduch. Třísla se zatínají v bezbranné chůzi do schodů, vrčí o překot kanárek v mlýnku, a já se snad zalknu smíchem. Jo ... dělá mi to asi dobře ... zánik materialismu ... a konečně propadnout poblouzněným fantaziím, bez hlavy a paty s nenávistí k jakémukoli objektivnímu snažení. Dnes to bylo naposled, a nechci tě ani vidět, neslyšet. Hrůza, jen hrůza, subjektivní mez utrpení, asi nepřekročitelná, ale snad jsme jen balóny, po celý život se naplňujeme, a buď praskneme cestou, nebo nás tlak už výše neuzvedne, a jen lítost pro pohled za stratosféru, obnažení ratolesti, než poupata dorostla své krásy, uzavřel se vzduch a necítitelně se život rozdělil v malé hloučky umírajících, dělili se o sebe jako o kus chleba, jedni podle občanek, druzí podle totožnosti, a svíjející se těla naznačovala plísňovitost reality, houbu přírody v tisících červech se rozrůstající do hlubin evoluce. Jen lišejník na ostrém kameni, natočený vždy na též stranu, jako každý jiný, uzavírající vše do pestrých vějířů rozzlobené nemoci. Krach. Evoluce zhasla žárovku a v nastalé tmě upadly kolem kroužící můry ve věčný spánek. Ticho jak v kostele, říkám si. Ale nikterak funerální, spíše slavnostní ticho, jako když čekáme na slavné vítězství. A jak se tyto sochy tyčí a zvedají pozvolna k nebi, uzavíráme sázky, která postojí déle, než ji poserou holubi a rozdrolí se v prach. Vytáhl jsem náhubek a vrazil hlavou do sloupu, a to jsem chtěl mluvit, jenom skřípot zubů o rez oceli. Pak pád a snad tiché bezvědomí, jako náhlé bezvětří uprostřed smršti, která tříská pláty střech a lomcuje okenicemi i dveřmi. Děti se bojí jsou ukryty pod peřinami a za okny se prohání neznámé zlo, schopné kdykoli zvednout přikrývku, a odnést dítě do pohádky plné hrůzy a strachu, co radši rodičům neříkáme. To jsou náplasti které tajně schováme pod rukávy a sukně, a nadále se vyzdvihujeme hlavou vzhůru, jako bychom čmuchali nastávající slávu. Ale sami? Nejsme tu sami, každý tak jak je, v pustotě vlastních představ, vklíněni do dějů často nesympatických, často ve svých kolejích, kdy hekáme blahem a tajeme jak máslo na pánvičce. Praskáme jak popcorn a děti se cpou k okénku, každé dítě chce tuhle sladkost. Jenže výchova, nuzná, zlá ... abychom se neutopili sami v sobě, vždyť lépe je snad i v tom hrobě. Malí, velcí, všichni střeží topinku, na kterou nikdo nemá chuť, i žebrák pohrdne jí, jako nezdravou a nechutnou. V dáli jen cvakání zubů jako tikot hodin... nebo tlukot srdce... kéž by srdce obsahovalo více než krev - to o čem se mluví, jakoby dozajista existovalo... jenže srdce prožívá infarkty, blázní a šelestí, a s trochou snahy vlastně nic víc neumí. Inkoust rozmáčí srdce i mysl. Celá v něm tone, snad už utonula. Ani se nepohnula, byla přibitá k plechům a dřevům své stvůrnosti... celá kypěla jen červy a hnitím. Jasně z toho plyne sebeovládání - krutý a neomalený čin ... vlastně jen rozkol s bystrostí - nic víc než tragédie se letos neurodí... stromy jsou podvyživené, a stěží přečkají do konce měsíce. Růže kdosi pokrad, a i slaměnky v suchých skleničkách jsou oprášené hnilobou. Jenom kovadlina na spadlých dveřích zbořeniště se křiče snaží nevědomým pustinám něco naznačit. Výzbroj je ohnivá a bude se bojovat s vodou. Ale tragédie nebývají tak absurdní, spíše mají jistou schematičnost, často drzou vzhledem ke kontextu. Ale diváci se musí nějak bavit, nelze jim zacpat ústa roubíky a po dvou hodinách mlčení a kňučení čekat slavný rozchod domů, plný blahořečení za prožitý čas. Člověk dnes pobaví druhého jen hrůzou, vše ostatní je balast, který je nevěrohodný, a spíše vypadá jako cukrátko do kterého nám v dospělosti mnoho není. Zkostnatěl čas, a v jeho zkamenělinách tě budu navždy hledat. Zkostnatí však i má tvář, má přesvědčení, zkostnatí mi srdce a bude ticho po věčném skřípotu žil. Jen závan větru a celé tělo se rozdrobí a rozvane jako popel cigarety. Každý spálený útržek jiným směrem, už beze snahy. A touha? Ouha. Tím možná končí již skončený příběh archeologa, co očistil sám sebe štětcem a rozeslal se po částech k nahlédnutí do celého světa. "Podívej co zbylo, a bylo by i víc, jenže oheň často hoří nechtěně a neúměrně naší touze. Chytne stráň a plamen v ohništi zdechne. A ve stráních praskají neškodní broučci. Ale budiž jim to ke cti, když už byla řeč o svatém popcornu. Scvrknou se poslední zbytky reality, vymačkány jako poslední stroužek citrónu do nezaplaceného čaje, v nuzné kavárně, kam chodí sedat ti, co jinam nemůžou a ani nechtějí. A jako Bruce Willis zvrací své hnilobné nápady ku svraštěným čelům svých druhů. Spleti života, jsi tak krásná, ale já tě nemohu opatrovat. Jsi více než já. Možná už sama svraštělá nad bídou svého obrazu. Jenže hřiště nepláčou když zápas skončí - čekají ve tmě reflektorů na další záblesk cizích kariér, ovládány z dálky jen mlčí o svých soudech. Jejich svatby jsou tiché, na pohřby nechodí než hrobník. A ve větru pochovává lehká ztuhlá tělíčka vír do seschlých kornoutů ctnosti, které přitlačí kámen srdce tak, že duše se dobývají co jim síly stačí ven, ale unaveny častěji a častěji klesají zpět do svých zmrzlinových hrobů, které se pak prodávají na poutích a veřejných prostranstvích, zalitých ledem léta, olovem slunka, a praženou vůní kůže. Tramvaje tiše smýkají sem a tam, zanořeny do svých vyznačených drah, a titíž revizoři každý den lapají tytéž či rozličné černé pasažéry. Lapají je do dluhů, které časem v duši splasknou v nepatrný vřed ale v těle rozloží bídu a mor. Sladké je propouštět zaměstnance, ne tak sladké je propouštět lásku, to pak občas smutná duše celá zničená vylétne ven za láskou, a jako Ikaros zjistí hned, že nedrží je venku sladký med, a padají plné touhy a pocitu zrady zpět a zpět na prázdnou pustou zem, některé na poušť, jiné do moře... čeho je příliš, v tom nelze přežít. Moře je vzteklé a poušť tichá a nekonečná lidským krokům. Jen směle vpřed, černí pasažéři ... nebo radši ruce vzhůru? Ale to ne, to by žádná lidská duše nezasloužila, pád do mašinerie opuštěného úmrtí. Lomozící kola nicoty obrátí vše živé na vzpomínku. Prázdnota očistí vzduch od událostí a jejich pachů. Duše není nesmrtelná. Proto je někdy mrtvá. Teď. Jen pískot větru za okny. Neutěšitelný příboj konce, nebo něčeho bez začátku a bez konce. Upřímnou soustrast. Majetek zahltí fondy a tanky pojedou vpřed. Jen aby to stihli, vše se řeší tady a teď. Vše je nabité programy které jsou nabité. Ale občas nemám pistoli, a to je dobře. To je velmi dobře, neboť je zlé když zemře duše, a stejné je to s tělem, jenže tělo se dá opustit. Implicitní souhlas snad usadí se mi v hlasivkách... opět ulpět tam kde lpí už rosa, na zábradlích a domec h, vřískat do ticha mlčením. Proto lidé nenávidí mlčení, ví moc dobře jaký křik se za ním skrývá. Kéž by alespoň chrapot jizvil tváře posluchačů, jenže mikrofony jsou vyplé, obecenstvo nikdy nepřišlo a nepřijde, kéž by alespoň chrapot naplnil jizvu nastávajícího ticha a kéž by se ticho přilepilo na ústa všem chrapotům, snad jen obrazům snu, někoho kdo už nechce spát, koho spát nebaví, a sny nenávidí, protože jim nerozumí, kéž by ticho rozrylo ty chrapoty a ticha kéž by ulpěla na všech chrapotech. Potřísněný prostor. Potřísněný chrapotem a úzkostí ničeho v ničem volajícího nikoho pro nic o pomoc. Slyším jen hudbu, vše ostatní se změnilo v šelest listí, pozbývající smyslu v takovém tichu. Vítr bych teď totiž ani nečekal, do rozednění bude pustá, prázdná ledová noc... plná blikajících výstrah na silnicích, tlačících se aut, nebo aut jedoucích pustou temnotou za světlem domova kdesi v dáli. Hřejivé dlaně - rozkol a srst se plní krví. Oči podlité vodou se napínají a žíly lomcují o bělma. Celý vypadám jako maskot ukrajinské výrobny kol, která už se nevyrábějí. Něco jako cenzura čtyrlístku ... absurdní okamžik, absurdní děj, absurdní já, a ještě absurdnější ty. Zviklat ten zkažený zub, umořit ty pískající rány, vyvrátit ty víry které povstaly z nekonečné hniloby velmi zapáchajícího mládí. Ale jak ... stáří se jednou vysměje všemu, v to doufám... pokud tu něco zůstalo jako jistota, je to stáří. Člověk se o sebe nebojí, bojí se ale o svou budoucnost, o to čím bude. A bojí se nadosmrti. Snad aspoň ten poslední den bude soudný. A soudný v tom smyslu, že prováže ticho s klidem a jejich nekonečná spředenice zatemní každý nerv do úplné čistoty, a dech se sám zastaví. Člověk jen ucítí "už". A pak? Pak ať si je klidně apokalypsa kterou vše přemrštěné končí. Však "už"-
Nevím co se stalo, nebo co mám dělat, a co si mám myslet? Vím jenom, že to všechno zořu, a navíc na to nebudu ani myslet. Tak chytře umím pohlížet, na tak nesmyslně a hloupě zkažený život. Já už jsem v životě dávno zabloudil, ty nějak žiješ. Vy dva budete spolu, a já si půjdu za roh. Ale co, s díry si mě vytáhla, tak se nediv, že se do ní opět utíkám. A je v ní věru příjemně, vždyť nejsem chlap ale padavka a píčus, ale bylo nám spolu hezky. A všechno je to tak jasné, že tomu nemůžu rozumět. Co se stalo s námi, a co se děje se mnou, jak ovlivnit aspoň to druhé? Poprvé vidím dvě plochy reality jak jedna dává setrvačnost prvkům druhé. Co je vlastně řešením, a co lze řešit? Zdá se mi že o tom přemýšlím špatně, a ani vlastně nelze jinak, a nelze se vytyčit z pravdy soka, ani si neuznat odpuštění. Mám milost, ale vlastně jsem odsouzen. A navíc ve vězení jsem jako doma, je tam tma, vnější vztahy zanikají v úplné lhostejnosti a podřizování se náhodné realitě, vlastně tiché bezbolestné útočiště, kde zbývají jen výčitky, ale slastnější než strach z toho, co vlastně není, jen je lepší se toho bát, a asi bezpečnější, ačkoli k ničemu. Ale nic je milosrdný dar, krájím ho každý den s osamělou radostí štváče sama sebe. Snídám pár omšelých ale nutných a veselých událostí, a pak mám lednici plnou vředů. Chutnají dobře, a hlavně zabere spoustu času nad nimi přemýšlet. Je to jak sprcha tak ledová, že z žil vyžene poslední náznak života, až se člověk nemusí bát, avšak ani radovat. Ale také mám továrnu na medaile a věnce, ale jejich bezplatná produkce byla už zamítnuta, a každý věnec i medaili si trhám hned jak si jí nasadím - asi ze zvyku. A co bych dělal ověšený věnci v trubě kanálu, tisíc mil od malého puntíku světla, který nehledám, možná už i z lenosti, když nejen ze strachu. Ale vředy jsou platidlo které platí i tam, a mohou platit navěky, pokud se člověk na nich závislý náhodou nedá na stranu zdravého rozumu, a nedám. Ale to říkám jen proto, že se znám. Je to jednodušší. Proč plýtvat rozumem a dotýkat se reality, když to jenom může bolet. A navíc mi nikdo nedal záruku že to bude bolet. Je to však jenom na mě, který s tím nedokáže nic udělat. "Jsi nula" říkám... "Nejsi" slyším tě. Co na to mám říct, asi je snazší myslet si to první. Teď jenom najít východisko, alespoň abych se úplně nezbláznil, ale zapomenout se mi nechce, nechce! Ale je to den ze dne horší... už tím že v podstatě stejně hrozné. Něco se ale stát musí. Alespoň doufám. Všechno to stojí na dříve nikdy nepoznaném "co dál". Nikdo nechce abych zašel, ale sám bych si to v návalech vzteku nejvíc přál. Jenže pak si vzpomenu že tu nejsem sám, a proto už jsem to nezabalil na mnoha předchozích zastávkách nad hrobem, jenom proto, že tu není mnoho řešení, jak se dokonale vyseparovat z jejich reality, a někde to prachbídně vzdát. Dokonce mi to připadá zbytečný... ale kdyby se přeci jenom dalo zmizet. Jsem přeci jenom idiot, spoustu toho neslyším, o většině reálií děje nemám potuchy, nevidím co každý pozná pohledem, myšlenkou. Řežu tupým nožem... ale je to ten nůž který jediný mám a smím mít. To než si ukrojím krajíc, všichni už dojedli. Vidět tak všechno jak to opravdu je, jen křišťál událostí a lidí, čirý a bezbolestný, bez nutnosti ještě stále obtěžovat kulisy lidí jejich soudy a pátráním po všemožných souvislostech a příčinách, které by dovolily očistit jak sebe, tak celý svět. Ale to jsou jen vidiny, jen balast zkroucených představ, dokreslující mi mizérii, kterou chci, nezasloužím si ji, ale přeci v ní natruc utonu. Snad ne, snad se přiškobrtá pokopaný rozum (co si skákal jak král než se k ránu zlil, a když konečně otevřel oči a domníval se že vidí, oslepil ho pouštní vítr) natáhne ke mě z prachu a své bídy pomocnou ruku a posedíme spolu na mracích velkolepého poznání všehomíru. Uctivá poklona. Umím psát jenom happyendy... tedy čekám na rozum a tím se obraz uzavírá.
Tklivá předtucha. Domy řítící se patry, hroutící se nosníky. Ale něco stále stojí, to tu nechám pro tebe, není to snad nic velkolepého, jen tlumok naplněný malým přáním. Tichým rozskočením skleniček, tancováním talířů a možná i lomcováním oken. Oči zkované vpřed, přilnavým tichem si mi potřísnila ruce, tak prudce jak hlemýžď zpět do ulity. Možná příliš zbrkle, chtělo to jen čas... ne plýtvat marnými slovy do deště. Spláchnutá teď leží, včera bych je cestou celá rozmočená ještě rozkopal, ale sesunul jsem je na hromádku a položil k vyhloubenému rovu. Snad je dokážu pochovat teď. Pochovat jako malé ztracené děti, za soumraku se k sobě tisknoucí pod provizorní stříškou z potrhaného igelitu. Jak vlaje ve větru je ticho. Snáší se noc, a teplo kterým se hřejí je jediné, větší všeho tepla světa, které tu není pro ně, ale jsou šťastné. Cesta byla mlhavá, potřísněná tu a tam rozkladem života. Ale slunce prakticky spálilo a vysušilo všechny zlé představy, dým z hromádek listí, kde voní domov, který není domovem. Viděli lidi, ale jen takové, že za železnými oponami jejich zachmuřených obočí tušili domov, rodinu, ale cizí. Sešlápli každou prošlou představu jako prázdnou plechovku a vlekli se dál. Ta cesta za to stála, to teplo teď zní jako navěky, ale navěky bude jen do rána. Vzteklí psi lomcují ohradami, ploty, vřískají v nesmyslných půtkách kdy se hryžou do hrdel a do hřbetu. Ale pak tiší v šeru usedají na svůj práh, a přespí noc plnou nesmyslu do rána. Začne nový den, noc přejde. A tato zlomená ale šťastná dítka budou dále hledat domov. A když jej nenajdou, nebudou smutní, nikdy se neodloučí, nemůže jim být nikdy zima, a samota je nikdy nerozdělí.
Ztopořelé trámky oken. Okenice mlátí o plech roubící okna zvenku. Mlíčí kaprů usedává a v proudech se trhá. Kopretiny se nepřestanou nikdy smát. Kopretiny nezklamou. Noční tmou se řítí prostor, ale jen tak rychle, aby stihl vyhloubit jamky pro zatoulané míčky. Očividně ti měním celý provizorní stan, kterým jsme přikryli mraveniště na staveniště něčeho úchvatného, co nikdy nebude. Jen účet se splatí a padne noc. K dešti v srdci se přidají matné kostry nadávek ale rozplynou se o vertikální mříž, kterou lze roztáhnout jen teplem ruky. Nic jiného než hodinky a čas se míhá neslyšen. Svléci by ses mohla ale jen stáhnout kalhotky po kotníky, a nepřemožený svist. Sysel si hloubí obydlí ve velké hloubce. Malý tlustý strážník si mne vousy, a ulice připomínající western nebo jen gotiku, renesanci, zkrátka něco dnes cizího a svou cizotou romantického, jako sešlá stařenka, holící svého manžela do rakve, s péčí vždy stejnou, s neochvějnou péčí starosti a milování. Střepy všeho se skládají zpět, aby zbavily obraz trapné vydomněnkované mašinerie úzkosti a utrpení, vyprošujících soudu nad bytostí cizí, vlahou rosou protínající pole do lesa a krátce domů. Tam v poličkách leží stísněné vyčtené knihy, tak cizí a prázdné, připomínající však velikost, skrývající stále vzduté plachty, žár cizích zemí, vše sklížené neznámým tichem pudu. Jen ruka marnivá svým časem občas prolistuje jejich stránky, a jako motýly sleduje oko známé úryvky zapomenutých prožitků. S laskavostí obrací stránky a prožívá úryvky sama sebe, které tolik identifikují se sebou sama a realitou, ukrytou pod plachtou večerů starých, zatuhlých v čase a živých, stále tak živých pro tesknící duši. Mne si ruce, že snad, ale kniha přečtená nechce slíbit víc než sentiment. Kůže ruky je stará, krabatá a žíly stáří tvoří pavučinu práce na vysychajícím pramenu lásky. Kolotoč osvěcuje tok řeky, a děti se těší domů, na večeři. Stohy doutnají syrým dechem trav, zneškodněných ve svých životech, ale potřebných pro všechny ostatní. Konev se naklápí a voda zkrápí strnulé vyschlé a žízní umírající listy. Růže čeká.