"Hleďte", řekl a s rozmachem bodnul vidličkou do telecího oka na
zakrvaveném talíři. Oko se však pouze stisklo a se vší pružností odskočilo. S
mlaskavými zvuky syrové tkáně skákalo po podlaze, až se po krátké chvíli s
nevolí usadilo na místě a počalo si podestýlat loužičkou jakýchsi tekutin. On se
na Něj tázavě zahleděl, pak se obrátil k Druhému, snaže se alespoň z jeho tváře
odečíst pointu, jež mu snad unikla, či nebyla dopovězena. Náhle se však pomalu
ale jistě odkudsi blížil pravidelný krok. Ustal a veliké temné dveře se po
lehkém klepnutí stisknuté kliky pomalu a nehlučně otevřely. Postava sluhy se
naučeně vyloupla ze stínu a uklonila se: "Pánové, dovoluji si vás upozornit, že
jste již hotovi k druhé části prohlídky. Pane?". Otočil se k Němu. On se rázně
zvedl od stolu a pokynul dvěma dalším: "Nuže, račte...". Sluha se ujal vedení: "Račte,
prosím, za mnou, pánové". Temná chodba za dveřmi je dovedla k jakési místnosti s
výklenkem. Sluha s vžitou a nenucenou obřadností rozžal dvě svíce po jeho
stranách. "To je má žena" pokynul On ke skleněné ploše, za kterou se s
rostoucími plameny svícnů vyjasňovala plovoucí ženská postava, skrčená v jakési
nitroděložní poloze se zavřenými víčky. Kovovými kruhy měla připoután ke stehnům
jakýsi instrument, taktéž kovový, vstupující řadou šroubů a teleskopických
nástavců vagínou a řití do těla. On se chtěl opět něco bližšího dovědět z tváře
hostitele, avšak slova se sesypala z jazyku s polknutím zase zpět do krku, když
místo obhajoby shledal v Jeho obličeji pouze jakýsi hrdý, blažený a strnulý
výraz. Ten se hned změnil ve výčitku či dotaz, když zaregistroval nepochopení
jednoho ze svých hostí. On se tedy pro oporu otočil ke svému kolegovi, jenž byl
však ponořen v naprosto jiných úvahách. Očima kmital sem tam po stropě a
trofejích na stěnách. "Zhasněme tedy svíce a pojďme dále, ať poznáte zcela vše,
čím jsem ve svých zdech obklopen -". Přešli k dřevěným vrátkům od sklepení, či
jiných prostor, které, jak se již z podoby vrátek zdálo, spočívaly odděleny
temným kamenným schodištěm od této vysoké klenuté chodby. Sešli schodištěm do
dlouhé chodby, opravdu připomínající rozdělovací chodbu nějakých sklepení. Sluha
rozžal další svíce, otevřel první dveře, vnesl svícen dovnitř a vezval hosty.
Strop zde byl tak vysoko stavěný, že za svitu svíce nebylo ho vidět. Uprostřed
místnosti sluha rozhrnul vlnité závěsy, čímž odkryl podivné bílé lože, na kterém
spočívala další žena. "Tiše, spí" zašeptal hostitel, obracející se proto v
tichém gestu k hostím. Skutečně, tělo ladně kopírující deka pomalu se zvedala a
zase klesala, odhalujíce chvílemi pohled na psa, spícího opodál v dekách; " - má
milenka, pojďte prosím blíže, ať shlédnete opravdu vše, neboť" - přistoupili k
lůžku. Na oplátku byli tentokráte oba hosté plně ohromeni výjevem, který se jim
naskytl - "neboť jest připojena všemi svými důležitými oběhy a drahami zde k
Satanovi - mimochodem tento pes nás oba svedl dohromady... Pozoruhodné, že?
Básník by zajisté pomyslel na spojení - jedno tělo, jedna duše - nemyslíte?". On
pomalu přejížděl očima scenérii a nad něčím občas zavrtěl hlavou. Druhý On
zbledl, ač to nebylo lze znát, a pak naprázdno polkl. "Nuže, dosti poezie -
nechceme se snad špatně naladit k našemu poslednímu, hleďte, třetímu zastavení."
Sluha zatáhl zpět oponu kol podivné lásky, vyšel poslední, uzavřel místnost a
vedl je k dalším dveřím. Zde však rozevřel dveře dokořán a pouze pokynul, aby
zvně nahlédli. Prostor před nimi skýtal pohledu pravidelné řady postelí a v nich
nahodile rozvalené či schoulené spící či sedící a kývající se, nebo jiné,
konající pitoreskní pohyby, opakující se do úmoru, střídané občasným zadumáním
nebo smíchem, pláčem ... "Přestože tito - lidé - mají okna dokořán, stejně jako
dveře do světa, nikdo z nich nikdy ani nestoupl nohou z postele, neměl chuť
rozhrnout závěsy v oknech, aby vnikl alespoň paprsek slunce do této kobky.
Hleďte jaká tma zde - básník by opět mohl - jak ve světnici, tak v duši -...
Natož aby snad pocítili touhu vyběhnout z šera, rozevřít náruč slunci a přijmout
rozmanité úděly tohoto - tedy ne tohoto - ale světa, kterému například tady vy -
a váš kolega tak srdečně sloužíte a věříte! Zde, ano, právě zde vidíte slovo
víra ve všech jeho obměnách. Právě pro tyto, právě pro ně je vše neměnně rovnou
nitkou od kolébky po hrob, a ta nitka vede po celou dobu - postelí" dodal s
úsměvem, "Pro ně je život vás a vašeho kolegy nepochopitelně klikatou nitkou.
Vaše víra, či víry, korigující a kormidlující klikatění nitky, tato přesvědčení
jsou pro vás jistě jasnou realitou, avšak v jejich očích jsou pouze bledými
mátohami zbytečného úsilí, někdy i útrap. Láska je pro ně též strádáním, či
zbytečným vychylováním z klidu. To jsou mé děti! Nyní prosím vás, abyste tedy
vyřkli soud nade mnou a mým světem pánové, jste tu snad od toho?
Vrhnul se ke mě a ukázal mi nadšeně převrácený klobouk, svírající něžně ve
svém náručí: "Krásné je mé dítě, že?". Chvíli jsem prohlížel prázdný klobouk ...
"A matku má kde? Kde máš ženu?" odbočil jsem, abych nepokazil jeho radost z
ničeho. Posmutněl a dodal:"Což nevidíš? Nemám ženy." a šel sklesle dál.
Text musí vrhat nejistotu aby byl hmotný.
Toliko skutky jsou mi důkazem, že to, co přichází, ještě neodešlo navěky.
Buddhistický mnich zvrací krev, části vnitřností, játra, ledviny, střeva.
Pohled má stále upřený v modlitbě, jen ústa jsou červenější. Dozvracel. Sklání
hlavu, a zlehka omáčí její oholenou kůži v zvratcích, jako znamení ukončené
modlitby. Zvedá se. Obřad ukončen - s lehkým dětským úsměvem bere z hromady
střeva a jde skákat přes švihadlo.
"Chodím myslíce!", vyjektala střevíce
přišlápnutá pantoflem
"Ale zlato," - chrčivě se vysmívá pantofel -
"nic já nedám za to, chodit si kde chci!
V blátě, lejnech, střevících!"
Hlupci s veselým výrazem v tvářích,
proč pějí mi tu písně o lásce?
Ta hrst medových řečí,
co působí jen křečí.
Kéž hrom do nich konečně udeří,
zarazí ta hrdla pějící v zem!
Kde červi, ta moje spása v chuchvalcích halasící,
tu havěť tupou, v tom světě chmur se veselící
konečně rozžere v cvrkotu.
Ach kéž tam, v rovech, ty jejich Edeny bájné si planou,
když pouze v jejich hlavách omezených,
ta hrůza končin stromů opadaných,
změnit se může v bezprostřední svit,
a jejich srdce vroucí láskou naplnit.
Ach, proč jejich kvítí jen pro záři slunce kvete,
a proč moje květy jen pro hnůj na jejich světě?
Ach Bože - zlý jsi - až příliš spravedlivý!
neb život zlých jsi zachoval! (Či trestáš dobré snad?)
I.
to, co slýcháš ve zprávách, je alegorie tebe sama
II.
vše co možno shlédnout vně,
vyskytuje se uvnitř, přeabstrahováno
III.
výpis kousku snu (tohle jsem v tom snu myslím četl..) ".. maličkosti, jako ježdění na kole, osvětlují živost života.
Vytvářejí živé rámce času, kterými rezervujeme stůl dalším několika
hanebnostem..."
“Víme, že máte
dlouhé prsty. Také tušíme, co
s nimi zamýšlíte. Prostoduchá sanice je vaším přítelem a kdyby přece
nebyla, brzy se stane. Váš účes je přerušován, snad nevlídnými rysy vaší
povahy. Ustaňte proto v ohýbání prstů přes okraje mísy. Účel vašeho života:
jmění. Víme o vás i to co nevíte. Chováte doma grizzlyho. Kdybychom dali
sledovat i váš špajz – pomlčme radši. Víte, že jste sledováni? Stačí že nevíte,
to víme dobře. Máme kameru ve vašem mixéru. Víme vše co si myslíte, když
připravujete koktejl z jahod. A vůbec je u vás doma rušno: jahody,
marmeláda, listí, tvoři různého průstřelu. Když si vyjdete na verandu zapálit,
jsme v popelu který sklepnete. Když si mažete chleba, jsme v rýhách,
které do másla vryjete. Jsme voda, kterou se myjete, vzduch který vydechujete.
Stále věříte, že něco nevíme? Co tedy? Vaši manželku jsme poznali dříve než vy.
Je krásná, ale také víme proč. Měříme tolik, kolik nikdy nenaměříte. Že se
nebojíte? Věříme, nemáte čeho, my jen víme. Bát se můžete těch co mohou, těch
co jsou, těch co jste vy. My víme. Tvoříme součást každé vaší myšlenky. Není
nám neznámá žádná vaše chuť, nechuť, fantazie. Jsme tím, čím jste, neboť vás
víme. Tvoříte naší půdu, jste náš prostor. Neuhýbejte zrakem, když mluvíme,
máme moc. Neuhýbejte zrakem. Víme proč chcete uhnout zrakem. Víme kdy se toho
dopustíte. Víme čím je naplněna vaše duše. Není nám nic tajné. Řekněte nám.
Řekněte nám něco o nás.“
Četl jsem jednoho dne, že když se příliš
zamýšlíte nad životem, nemáte nad čím se zamýšlet. Nevím co si o tom mám
myslet.
„Tajenka
je způsobem, jak provést posluchače něčím, co zná, tak aby to nepoznal a cítil
se doma jako turista“
Dnes byl krásný den. Chlupatý pes drkotal po
schodech se svou paničkou. Lidé se tlačili, předbíhali. Ženy se třásly pod
obleky jako starý párek. Lidé se objímali, líbali. Hned pryč. Také se míjeli,
obcházeli. Lhali, útočili. Kladli si otázky. Voda pod mostem hledala cestu do
moře. Ryby hledaly vodu pod mostem, a lidé hledali ryby pod vodou.
“Jeho
matka byla rozčtvrcena, vysáta a rozmetena do ovzduší. Byl to dle zpráv
psychiatrů projev koncentrované agrese, vyústěný v magický rituál. Pošahaného mozku.“
Taky jste někdy přemýšleli, proč je život tak
vleklý? Já taky ne. Život je vleklý. Možná že prcháme, ženeme se, zjišťujeme,
bádáme. Život je vleklý bez ohledu na nás.
“Vyšel ze
dveří. Narovnal si čapku, vstrčil ruce do kapes a vyšel ze dveří. Šel po
chodníku, přes silnici, pak hned vyrazil po chodníku a po chodníku došel až ke
dveřím.“
Vůbec. Život je vleklý a nudný. Je nudný. Máte
se za blázna, stále se kontrolujete. Zde a zde nesmím ujet. Chovej se lépe!
Život je nudný. Musíte se kontrolovat. Já se stále kontroluji. Jsem nudný,
život je nudný a já se stále kontroluji.
“Klaun
utrápil koně. Rozsekal hříbata na krychle a ty smažil před hlady umírajícími
šelmami. Diskotéka skončila tragédií, když nějací břídilové spoutali tři sta
návštěvníků ostnatým drátem a zapálili kanystr benzínu na toaletách.“
Je to všechno tak podivné? Nebo je podivné jen
to, co se dozvídáme? Nebo je možná všechno podivné, a to, že se to dozvíme je
naprosto normální. To nás udivuje? Je normální dozvídat se podivnosti?
“Ohavný
vrah byl čtvrcen rodinami znásilněných obětí. Za živa pak ještě byl naložen do
kyseliny sírové.“
Maso a mlíko. Český holky. Jo, maso a mlíko.
Doufám, že to neberete doslova. Aby nám nedošlo mlíko.
“Stále se
proměňují. Střídají se na jejich hvězdném nebi. Zatím nenalezli mezi nimi
žádnou stálici. Známe oblohy stálic, proč však právě pro ně existuje pouze obloha
blýskavic? Tisíc let pátrání nejlepšími dalekohledy. Nekoukáme se už pod nohy?
Třeba máme stálice pod nohami. Pánové: zamyslete se! Nemáme stálice pod
nohami?“
Nu rozhovor dvou šílenců se asi odehrává
v každé normální hlavě. Škoda. Ti jiní z nás mají v hlavě pouze
jednoho?? Nu, nezbývá, než se spárovat. Rozhovor jednoho šílence s jedním
šílencem ve dvou hlavách. Možná by bylo lepší najít metodu přenesení duše.
Třeba bychom mohli mít všichni dva šílence v hlavě.
“Bětka
nastražila uši. Její pes zavětřil. Cítíš něco. No tak mluv! Mluv, štěkej, mluv!
Cítíš něco? Mluv! Mluv ke mně! Slyšíš? Mluv, cítíš něco! Mluv! Nesnesu ticho!
Což neslyšíš to také? Mluv! Cítíš? Ty něco cítíš. Mluv, řekni co cítíš.
Nerozumím! Nechápu! Necítím!“
Nu. Nu, nu, nu. Svět je dlouhá špageta a milenci ji pomalu … ukončují platnost. Jó, milenci. Ti jí ukončují platnost.
“Bratrstvo
kočičí pracky se v noci scházelo na starém zámku. Pářili se v temných
koutech. S kočkami.“
Občas mě bolí pohledět na sebe. Nikoli však
bolestí. Bolí to ten odraz, a já s ním soucítím.
“Dvořil
jste se, milý hrabě, již někdy ženě mého postavení? Ó, nikoli. Nikdy jsem se
nedvořil ženě. Nikdy jsem se nedvořil ženě vašeho postavení. Dvořil jste se,
milý… Ó nikoli, nikdy… Dvořil … Ó“
Hluboce se ukloňme, když přicházíme na tribunu.
Špalek je prostřený, hostina začala.
“Veřejná
kastrace je hlubokou vzpomínkou pro každého člena. Máme zde různé druhy
kastrací. Lze kastrovat vše a od všeho. Vykastrujeme i boha od božství. Zanechá
to v něm hluboký dojem. Nikoli však už v bohu.“
Máme se distancovat od světa a žít uzavřeni v síti
potřeb? Máme se vzdát práv? Máme si dobýt práva? Máme práva? Nemáme se
distancovat od práv i od bezpráví? Nemáme se distancovat? Není třeba možné.
Není třeba nutné? Musíme? Můžeme třeba dosáhnout? Máme přecházet? Musíme
akceptovat? Máme? Co vlastně máme? Nejsme distancováni? Máme se účastnit?
Filosofie billboardů nás učí chtít. Billboardy nás učí filosofii. Filosofie nás
učí chtít. Chtít billboardy. Filosofie nás učí billboardy chtít filosofii?
„Eliška
vyběhla první. František byl slabý. Dnes měl křeče v boku. Eliška si byla
jistá svým vítězstvím. Pro ní bylo pouze rutinou. František si byl jistý
prohrou. František se snažil. Byla mu čím víc dále. František cítil píchání v boku.
Eliška sleduje blížící se čáru. Usmívá se na učitele. František sleduje její
záda. Zná její výhody. František se snaží. Eliška s úsměvem brzdí za
čarou. Vrací se k učiteli, aby zjistila svoje zlepšení. František nemá
před sebou záda. František se nesnaží. Zbývající metry zvolňuje, ale hraje běh.
Snaží se hrát. Vrací se za učitelem, aby zjistil své zpoždění.“
Dveře bytu. Mám v bytu několik dveří. Nevím
jestli se počítají i ty, co nejsou jenom v bytu. Dveře v bytu? Mám
vůbec dveře? Už jsem zapomněl. Asi si pořídím nové. Aspoň si budu lépe
pamatovat. Dveře v bytu.
Vytáhl penis ze shnilého rosolu a utřel si ho Andulce do vlasů. Andulka se
zachichotala a podrbala se na koulich. Měla tři čerstvé beďáry a tak je šla zase
vymačkat do lahvičky, kterou tajně schovávala v psí prdeli. Když uviděla maminka
Rozárka svého muže Ainštajna a dcerušku se spermatem ve vlasech, hlasitě si
krkla a vyblila se na postel. Pak se svalila, až jí králíčkové papuče vylétly do
vzduchu a zasekly se do stropu, ze kterého se počala valit krev, pak to
zavrzalo, a soused šukající nohu od stolu se s řinkotem vmísil mezi nádobí.
Resp. mezi střepy z nádobí se vmísila střeva ze souseda. "Já jsem ti říkala,
jdi, a oprav ten strop, už hnije... on ne, já mám důležitější věci." Pak si ale
nalila trochu vaječňáku do misky z lidské lebky a usrkávala. Z okna se jí
naskýtal pohled na zapadající slunce.
Ajnštajn zatím ojížděl dceru okurkou v rozkroku, kdežto okurka byla příliš
veliká, tak musel dceru vystužit prstem v řiti aby nepraskla. Anna měla ústa
zalepená vazelínou, takže vydávala pouze bublinky, což Ajnštajna nejvíc udělalo.
Pes zatím vysral sklenici, čímž lze tento příběh šťastně zakončit. Pravda je
totiž na světě, a to zlé se aspoň na chvíli ztratilo v lesku a vypjatosti
Ajnštajnova orgasmu. Prdel je opět volná.
opuchlý vředovec,
zatuchlý lidovec,
srdcový ledovec,
oko
Tak
Mám se dobře,
ptáte se-li,
ptá se zelí?
neptá!
neptáte se!
deptá!
Tak
Mrak a do duše vám vpiju steh,
tak hluboký,
ehm, že mravenec by si tam vleh!
Uh,
noha, noha mrože, noha boha.
je to vloha tahle noha,
vloha boha, vloha vlahá, vloha blaha!
A na páva
kardinála
nasadíme
klíč?
aha
a na vraha
kardinála?
nasadíme?
chtíč?
Ehm
Nu, prdel by tu jedna seděla,
jen kdyby však věděla,
ale to se nedělá
tedy pomlčím, pomočím, zaskočím
vytvořím dech klokočím
Umrzlé vrány se sypou z oblak,
a ten chlápek v zelených kalhotech,
co má růžový kšandy a zašlou kšiltovku,
s křupáním napichuje vrány na vajglopich.
Jo, a taky před obchoďákem zastavila
vila
ne že by chtěla nakupovat, spíš...
čuměla kolem sebe a čekala,
až jí pepa vajglosběrec
vyčistí popelníky,
aby mohla zase na své základy.
A z bundy s tý kundy,
vysypu uřezaný údy,
a rozčtvrtím ten zbytek,
nasypu ho do pytle
a hodím z okna na ulici!
Jo a ta holka co sedí vedle mě,
tu dám do toho oblečení,
to oblečení rozčtvrtím,
a vysypu ho do svých údů!
Láska ke mě přišla,
promluvila ke mě,
skrze chlupy vagíny.
Chtěla utěšit moji touhu zabíjet,
prolitím dalších těl,
dětí odkojených u prsou milujících matek
k zabíjení, boji a pokořování jiných žen.
Chtěl jsem naplnit věčnou lásku
kvílením toho milovaného obličeje v křeči,
zbavit se domnění krásy,
strhat všechny ty ohyzdné okrasy,
zakrývající to ošklivé mladé lidské tělo,
zakrývající všechny příznaky množení.
Znechucen jsem však odvrátil hlavu do nicot:
k čemu množit parazitní přírodu,
hyzdící tak krásně pustý vesmír
svou plísní těl, domů a rostlin?
Hroby se smějí nesmrtelným vtipům komiků,
co chtějí bavit kusy kamene erozí!
Snad jen rány otvírají obdivem ústa,
nad uměleckým dojmem skalpele či nože!
Tedy bavte se a obdivujte, laskejte tváře milenek,
stejně krásné, ač plné červů, stejně krásné na věky!
vytěžili spoustu bílých dní
vytěžili i návyky
vytěžili z řeky obrovskou kachnu
a usnuli si v náručí
hromy spřádaly sítě
pod nebesy roztažených dní
- koberce jak plané ostružiny
jahod plná náručí
a ústa, jak nabarvená vůní jahod
smýkala sebou po dlažbách
mokří - ač mokří - množili třídy
nástupy ranních ptáčat v hřích
všichni moudří - v kapucích temné šperky
zvídaví v zakletých princeznách
chodili v maticích vědeckých záhad
jak mor, když kouše chryzantémy v zahradách
dveře - ty dveře, cos měla otevřít
stáhly mi kůži za živa
dnes svítá svíceň zfouklých slečen
v zahradách zámků, kde ztuhnul čas
všechny bažiny uvízly v roští
a teď hosti se vítají sami
co je k mání, k neustání
zvoní konec - hrady shání
dvorní šašek - přírod král -
stojí vzorem, smích mu svál,
ten vítr s deštěm v chmurných psaních
pro léta co pozbyl čas
tvoří hrady, kdo boří reky
boří sochy, ten kdo zabil čas
láska praská, ten kdo zůstal mlaská
může mrouskat, ten kdo pozbyl čas
dej mi víc, a dej mi ještě
ty bídná stvůro bledých krás
ucho sem a oko onam
ty má milá, ty boříš svět
ty, má kráso, co lechtáš svět
můžeš mi vůbec ještě v něčem vyhovět?
Tvůj strýc je vybledlý onan,
a můj děd je likvidátor věd,
dej mi všechno a chci to hned!
Epilog
jsem rád, že jsem patosem,
alespoň nemusím ztrácet čas
úvahami nad tím, co opravdu jsem
I. Má málo, ten,
kdo smývá chřípí
octem mušek omšelých
- ten, kdo mluví,
když řeč už spala
ten stojí nohou na březích
II. máš víc, než móda žádá
máš víc, než sám i víš
stůj tam, kde pálí záda
stůj tam, kde tichne smích
tvá tvář je ještě mladá
tvůj rozum běžet odmítá stůj tam, kde blíž je k studu stůj tam, kde věci neřešíš
III. Mé dny, jsou jako skořepiny, co kuře dávno rozpuklo, Má noc, je jako děcka plíny,
děcka toho, co všechno nosem
polehoučku rozťuklo
IV. Smýt viny
co plíží se ti ze tmy
smýt tvář
co vídáš v zrcadlech
utřít si sopel
co vydechl jiný
vykuckat hlínu
co sám's nevdech
V. je to tvá vina
a nesnaž se schovat
tvé činy, co budou platné?
smrt drápy
v tvé chřípí
zatne
VI. Co ještě čekáš? Pij svůj osud!
Jsi mrcha, co počala život
a mrcha se v mrchu obrátí
- opilec vše, i opojení svoje
vyzvrátí
VII. Usiluješ, tvá přání jsou rozkazem
Usiluješ a ty sám sobě jsi úkazem
- úkazem na nebi čirém,
kde prdel stíráš andělům
a krysy dole v kanálech
- tam sotva slyšet bitvy lze
se smějí smíchem prokřehlých,
ač zhora zní už vojny šum
VIII. Přišili mi na záda
přišili mi měch
a měch já nerada
to ses nedoslech?
Piju víno, dám i pivo,
smrdím z dáli zlořekem
máš mě rád?
i já mám tě ráda,
polib mi prdel
a vem si měch!
IX. Tvá křídla
co mlčí v letu
Tak zazni
a ukaž je světu
X. Můj Bůh?
toť výčitky z nebe
a z tebe
z tebe je nebe!
XI. Má grády, ta tvá píseň omšelá
a zvečera si mi v náručí brečela
a do čela
ti vlasy i slzy
Ta tvá - nálada - přejde brzy?
ty vlasy, ty slzy?
Tvé nohy, kozy, vozy?
Mám rád účelové vozy
BMW? Mercedes
tam nelez
prales!
vylez! zalez!
máš svůj vlastní pařez!
vylez! zalez!
pařez!
Tvá dýka!
Má píka!
Od začátku,
můj dům!
XII. Užij si to,
bláto v botách,
jak ve snách
ploužíš se ztichlým bytem,
a blahobytem,
jak holobytem,
trouchnivé postele
jak lavice v kostele,
byť nepřátel koně v poli zhynou,
chcípni,
když vlečeš,
herku línou!
XIII. Emoce nemoce,
a v kleče kleč
- leč seč
máš meč,
tak breč!
XIV. Jsi jak vleklá nemoc
- dej mi klid
Leze z tebe bezmoc
- nech mě hnít!
XV. Chci napsat něco,
co láme bariéry představ.
Dej mi klid,
a do slunce se nestav
- do sudu si zalezu
táhni králi, byť jsi král
tuhle bitvu proti bláznům
ještě nikdo nevyhrál
XVI. Máš čůráka? Máš píču?
Stejně táhni do prdele!
XVII. Stejně všechno slyšíš.
Můžeš pít, fetovat.
"Stejně jednou zaplatíš, vole!"
XVIII.
Básník mluví:
táhněte do hajzlu,
zalezte v prdel
víc sem říct nechtěl
XIX. Máš co říci?
Tak mluv
A pak v tichu chcípni!
XX. doba, kdy se všechno rozvíjí
všechno vpřed,
doba, kdy se život automatizuje
dělej, vpřed, efektivně řeš
máš úkol: žij.
a pak,
když žít nechceš
pij!
XXI. "V saku měl zamotanýho psa"
a z ovsa vlčáka
ta žena
opečena, osmažena, opražena!
pravá žena
ten svit lůna k oprcání
- pravá žena
opečena, vysvlečena, opražena!
toť má žena
z kůže kostra vysvlečena
- polib mi prdel!
jsi ubožák!
vyliž si prdel
- buď můj žák!
XXII. Chci na tebe vzpomínat
chci mít tvoji urnu na svém stole
chci tě mít na očích
chci močit do tvého popela
ač bys to byla nechtěla -
XXIII. dej mi svůj osud
zamíchám ho s míčky různých barev
dosud
- život plný larev
- kurev!
co nekoupíš, to nemáš
nadarmo se zvedáš
chcípni, tohle nedáš!
XXIV. Nemám co bych ti řek'
už sem asi změk' -
- nešukal sem věk
a jak sem řek'
nemám co bych řek!!
XXV. Tak daleko
všichni jste tak daleko
- asi jsem se přeřekl
- tak, tak nesmírně daleko
jednos lovo a jsi pryč
zbyla tyč.
proti bolesti se rojí hejna včel jako když nosíš léky zpátky do lékárny
tvoří se náhrady za užitečné zlo, lámou se vstupy do neuzavřených komnat
o přelom století zakopnul stařec, zlomil si malíček
ti druzí stále si meleš tu svou ti druzí prý oplývají svobodou
Horečka a mísení davu, strupy naházené na hromadu Pod dveřmi utíká čas jakoby snad měl naplnit lampu na stole nerozumí ten, kdo rozumět nepřestal, či chtěl
Kdo vychodil úzké cesty z podkroví k nebesům? Snad ne malí andělé se zkázou v ruksáčcích co nosí palačinky starým vdovám aby zapomněly, že jejich muž je čeká Ten kdo hledí, se pouze opřel o židli.
Vystup do popředí, ty blázne co myslíš že hýbeš vším, sotva jen že snad hýbneš vlasem, či oprášíš hlavy zašedlým!
Proč mám vždycky dojem, že když proletí moucha, že tu byla již dříve, a já mám pořád chuť se jí zeptat, pokud nejsme mi tu lépe, nikdy se však nezmůžu než o úsměv, nad útokem sporu, asi jako jíst rybu a přikusovat víno, nebo prolamovat zeď kladivem. Tam sedí děda, za stěnou z kočárků, a ptá se, zda není doma někdo jiný, než ta zatracená moucha.
Hlas jeho zdí mi vždy ukázal cestu, stačilo nahlédnout pod cíp jízdního řádu a na upadlém rohu nasát zamrzlost jeho říše. Jeho tvrdošíjná neústupnost. Dvojitá přilbice zářila do tmy a jak roky plynuly měnil se v rez. Jeho ruka byl z pístu a nohavice obklopeny hmyzem.
Ten blikal ve směrech ven a vpřed, aby roznesl mršiny které se tříštily o zdi z nářku. Jejich ruce zdřevěnělé, naklihované a skované z šišek a medu. Břízy už se také tlačily vpřed, jarem probíhaly v pruzích kolem sebe, aby lépe strefily dny žní, a včel, snad slunce. Potom uléhali v mrazech v kruzích kolem sebe a drtili oříšky mezi mocnými hlodáky.
Nebo jiný má průzor s brněním, tam kde se kříží ruka a prsty. Možná by opravdu bylo lépe, za stěnou z důvodů, s pohřbem v krásném kroužku na stěně, a snad úpadkem v žaloby. Stůj co stůj jsem si naléval z vodovodu litry a litry chladiva, abych smazal ten mráz. Z každé z jejích rukou čpěl kahan a kolem visely dramatické sítě zákazu a bezradnosti, servírované v hostinách každé z buněk hostitele jménem láhve. Každý si vzal láhev, a orbitoval v úžinách pohlaví a krve, aby snad unesl ten zákaz dojetí.
Příručka "jak se stát teroristickým poradcem, při zúročení moci" čněla mezi krápníky z ledu, aby snad děti znovu pochopily, jak se ničí hnízda matkám strak.
Jediné, co ulpělo mi z těchto kocovinou prosycených měsíců na duši, je stálé maření mračen, když napřed dvě děti pak blesk a půda prosychá. Jen výkvět a potom slastný spád, jak minulost se mění - chovám se nějak, něco jsem dělal, a zaznamenal snad i řád. Tma a temné znamení Tma a temné znamení, voda ze zla pramení A druhý, třetí, čtvrtý svět, to snad ne, myslel jsem si hned však čas, ten hlas, to moře slané, do klidu zas zkolíbal Potom ruka ze země a tělo záhy a další zas Tu moře hoří a výše se noří v temný jas. To lidstvo zhaslo, však octnou se tu zas a zas
Povýšil jsem svůj smysl pro dvojsmysl vysoko nad řád svojí logiky.
Jo, kde jsou ty časy když jsem se snažil vysvětlit, že jsem. Později jsem také říkal kdo jsem, často jsem přemýšlel zda žiju. Pak když tunel přestal být dost široký, hlína lidských řečí a slov utichla na hromadě. A ten malý, kterého jsem se domníval vidět. Jakoby hejna kobylek a k sobě bokem přivrácených, Štěbetala: Čí jsou ta vajíčka, a jak mám ohnout koloběh. Pak jsem se jemu snažil něco říct. A sféra mrtvého lidství ke mě natáhla ruku z dutin stromu. Možná to mělo být vyrušení ze spánku. Nebo třeba oni chtěli již spát po dlouhém a horkém dni. Třeba ti v kožiších a obutí v perech a žabích očích. Za tůňkou na sněmu o stavu agrární komory. Možná i oni, lidé tu vlastně byli. Třeba po sobě chtějí i něco zachovat. Třeba nenávist nebo přání něhy? Netuším zač vlastně bojují každou svou buňkou i souhlasem. Třeba abstrakce: vem ořech a citrón a abstrahuj. Vidíš jde to, a uvěříš! Nejvíc mě letos dostalo to o relačních databázích, a stroje chrlící jazykem. Takové třeba myšlenkové dělo namířit, na civilizaci hučící při rozkladu. Ano. A třeba Ne. Stačí si podepřít hlavu a pomalu se začnu hřížit ze světa do křoví. Vylupovat pupeny toho jejich myšlení, nařízkovat na všechny ideály pořádného smradu. Slova by popadala z oblohy, a možná by se ještě pár let svíjela v koutech. Ano a někteří, z těch automatů, dokonce okusovali keře jistému Toníkovi v zahradě. Také měli rychlojízdná auta, která jim umožňovala zavrtat se pořádně do myšlenkových struktur. Tam vězeli noci a dni, nesnadně vyvolení. Jistý pán, smím li k tomu stroji poznamenat, dokonce vrážel experimentálně hlavou do zdi z papíru, a dokonce ho potom i zažaloval. A jací to byli optimisté, s hlavou svěšenou do mísy. Místy i muži vyhazovali pušky do vzduchu, na znamení že potřebujou v lesích píchnout. Dokonce prý, že jakost života je velmi pochybná linka, něco jako truhlík a na něm louže benzínu. Bez příměsí benzínu si překrásně rozflákat lebku. A nádherně se opalovat za svištění střevíců, nebo třeba zmodrat tam, kde snad měla stát radnice. Nebo se opět vrátit ze země nikoho. Třeba jako ten včera. Ten ode mě vyběh. Nevím, někde se prvně vynořil podivně z dýmu, a pak jakoby volal o pomoc. Rychle jsem ho nechala projít a on zas zmizel na druhým konci ve tmě. Takhle tudy procházela spousta cizinců pane, třeba včera, bylo jich kolem tisíc, jak se kolem sebe valili. Pak vyšlehl ze staré knihy plamen, a popel se vyvalil z televizí. Noviny se rozpadaly už v tiskárnách. A ještě tisíc let potom bude další procento neštovic žvýkat tabák. Ale budovy to ustály tak to nebudu vyhrocovat. Přišli jsme o jednu tiskárnu. Ale pane, tady se jedná o ústavní tajemství a především bychom to měli projednat! Ale motýl se vesele mihotal dál, tak mu uhořely křídla, a svistem se řídil vstříc smrti na zemi, mezi silnými a jedovatými brouky. Tam zůstal viset hlavou ze stromu a zjistil že přišel i o nohy. Snažil se chvíli převalovat a hýbat tělem všemi možnými křivkami, aby se snad vysoukal tam kde se mrtvými kousky těla zamotal do stromů. Nějaká špachtle se mu začala vrtat u ocasu, znělo to že se ho pokusí umrtvit. Příprava byla snadná, špachtle zaklínila jeho tělo a začala mu louskat krk. Už měl stejně jenom mžitky před očima. Teď tam něco ruplo, vypadá to že už to fakt může zabalit. Pomalu usíná. Špachtle oddělí jeho hlavu a rýpe se dírou v břiše. Má dlouhý ostrý jazyk. Vymyje jeho tělo až ke skořápce. Pak se pouští do hlavy. Balón a dítě. Nu, a vy byste se vymstili zlé mocnosti, či byste snad proklestili cestu k pravdě. Dost možná, že byste zjistili kde to vězí. A dny a roky byste získali více informací. Pak by mohla být celá společnost pozlacena vaším planoucím pozdravem. A chytrej nebo hroznej, a tupej a slepej by našli všude stejného zastání. Třeba jako v rybolovu, sedání na houpačkách, a poléváním televizního programu rýžovou omáčkou. A hrůza by svištěla z samohybných kanálů. Dál už jen světlo a rýhy po dešti. A možná byste si moh vyndat dudlík kolego, když mě chcete vyrušit od přípravy deště po tatarsku. Věřím jen v hrůzy nepovedených experimentů, kterým pak člověk říká vražda, neboli nedostatek komunikace, válka neboli nedostatek dohod. Pak je se třeba otázat, jestli kromě zajímavých obrázků, není na vyhořelém a toxickém smetišti po rozprsknutí vědce na všechny strany, ještě něco, co by stálo za to zachránit. Jejich filosofický směr, který měl rozdat ověřování teorií, se z nezaujaté reprezentace sféroidního rozprsku ideálů pomalu přesunul na jednu dlouhou dálnici, kde prý se teprve vše bude studovat do hloubky. A nakonec z toho bude díra po šrapnelu, který někomu nešťastně utrhl hlavu. Občas se mě i snažíte zaučit v zlobě. Ale ty žaloby je lepší vždycky stáhnout. Ty! Že prý sis něco zaved!? Kdepak's na to přišel? Ve středu je lepší kupovat maso, to jsou slepice po třech hodinách sněmování o chystané přípravě na smrt více tuhé... Základní pravidlo, že myšlenky mají sexuální prameny, snad ani kněz nemůže vzít do úst. Nejlepší je psát se zaměřováčkem na pořádnou zavařovačku. -wait 4sec -look at +!- -wait 4sec -continue To se pak spiklený kadiprďka vyřítí z křoví institutu a zpátky se skutálí do svého vlhkého hrobu. Jako dříve, ale dneska se ani o jeho mrtvolu nepoperou. Tak jak nemoc slzných granátů ti obestírá život, schováváš se v ponorce s různými typy zranění. Probouzíš se ráno na sedačce, a doufáš, že ponožka bude tam kde byla. Slyšíš jen nárazy ultrazvuku a skřípání trámů. Víš že nahoře bude jednou zas svítit slunce. Ale ponorka je dost velká na to aby ji nenašli a po kouskách neposlali ke dnu. Ale jejich vlajka přitom veřejně nese svobodu jako heslo, a srp a kladivo pro úspěch rasy. Možná občas zapomínají kdo jsou, nebo možná leží u ohně zády k sobě, takže už ani neví co se děje doma. Třeba budou dál jen hloupě přežvykovat o nárocích a právech a po soudu házet do obecenstva sekery. A aby ti něco z toho náhodou neuteklo, dej si k tomu popcorn. Třeba jednou i ty kusy mrtvol vypadnou z reproduktoru, abys cítil vůni masa a nabobtnalých stěn.
Možná prostor, možná čas. Nebo snad z kluzké země udělalo se tomu nalevo nevolno. Pak udeřil blesk a třeba i kdyby jich bylo na dvě stě, nebyli by se ubránili. Třeba i jen jeden, ač zcela nedochovaný kus, by podal svědectví o nepodlomené úctě životu. Avšak lítost jak zaslepená stále líže rozpraskané rty, a vykřikuje na celé kolo celé tuny práchnivých filosofií. Smutek se rozprostírá a zimou klidně znuděně mžourá po okolí. Jen dech a nic víc, třeba i anděl potom padá z nebes jak postřelený divokou kachnou. Sestřelena v letu se ani nezdá být vhodnou kořistí těm nezavděčeným a nespořádaným lovcům. Návnady ve spíži a rachota tiší noc jak záda slepená věčnou dřinou uléhají k rozkladu. Východ byl zcela zastřen tmou. Šmátral po klice a kdyby nezavadil o příklopku zámku, nebyl by otvor vůbec našel. A třeba ani nenašel co hledal, pojistil se na příští život, že zdířku vážně nahmatal, a přát mu jen trochu štěstí, byl by i otevřel. Byla to smutná podívaná. Celá jeho osobnost se řítila od hlavy k patám postávajících okounilů. Pak jen střecha rozbila se v závrati o futra domu jak pomalu ale jistě klády a trámy se s praskotem vkliňovaly v nový, jednodušší řád. Vážně se zabýval myšlenkou na smrt, ale ještě více ho tížila vzpomínka na nutnou budoucnost. Jakoby se nad pouští vznášel kbelíček i s lopatičkou, ale voda nikde v dohledu. Jak vcházel dovnitř, netušeně se kolem něj usazovala tragédie vzniklého chaosu, tam kde lidé žili v míru a pořádku jako zaliti v teplém vosku svěžího větru a lehce se nesoucích melodiích. Na mezi ustrnul tikot hmyzích krovek a v neustálém chrapotu větru a třesoucími se pažemi seschlých stromů se vznášela představa tichého domu a vyprahlých vodovodních kohoutků. Málo se zdržel. Jen nahlédnul mezi oprýskané stěny stářím posypaného rozkladu a s pocitem červa v trouchnivém dřevě se dal na cestu za lepší obživou. To se pak natřásal ulicí až stromy si lichotili, a možná i svíce brunátněla pod tíhou jeho důležitých kroků. Ale závrať se potom rozpadala v útroby nižších savců a přemožení chrčeli na polích s podřezanými krky. Generál děl: "jak housata u tůňky je podřežte" "rozkaz pane" odvětil vzteklý habaděj, a s pocitem opuchlých rukou a krve na rýči kopal hroby něžným nicotkám. Potom máchal jejich odkryté krky v chlóru aby nenačichlo stavení. Měl mohutný stan, na rozdíl od generála. Tak za sebou zavřel dveře, až se futra konečně dala do pohybu a ukončila platnost domu definitivně. Nechal v ruinách i poslední představu která se ho snažila vyprovodit snad jen nejdále to šlo. Stejně však zakopávala jedna o druhou a ležely všechny na hromádce ještě než noha překročila práh, nebo i co zněj už jen zbylo. Jak si potom představoval život. Byl levák a přitom pravá ruka oslabila. Něco uvnitř skučelo a vilo, ale schoval se úspěšně pod peřinu a teple se zachumlal. Nic ho teď nemohlo napadnout. Teplé žíně se vracely a ohřívaly svaly jeden po druhém. Chodidla se o sebe třela a pak spokojeně vzdychnul a celý ulopocený se usadil v hovoru o příštím dni. Ráno bylo jako přibité na věšáčku. Na zdech dne ulpíval jen pot a výkřik "vpřed". Jeden po druhém se filosofové tísnili v úzkých náprsenkách a čísly na zádech. Tloukli na dveře a jak o život křičeli jeden přes druhého, kdo že dnes zajistí pravidelné otevření dveří. Vysunul se boltec a ukázal na jednoho z nich. Ten začal přednášet jednu mistrnou větu za druhou, rozkrýval základy světů a šrouboval proroctví s vědou a zdravím. Mnohokrát opakoval některé vybrané body, o které mu snad především šlo, a natřásal před sebou štosem papírů. Boltec se nakřivil a zpod brány se vysunula ruka. Ruka namalovala do písku kruh a byl vyzván druhý vědec, aby odpověděl. Ustal v hašteření se svým jinak náchylným druhem a počal se zabývat kruhem. Vytáhl kružítko a vložil ho ruce mezi prsty. Z klíčové dírky se rozprostřela třímetrová ústa a vcucla kružítko, pak se oblízla. Pak ruka dala druhému facku a vystřídala se pod bránou s pravačkou. Ta opsala do písku čtverec, a byl vyzván třetí filosof. I posadil se hned vedle a ruce sepnul nad hlavou do špičky. Takto seděl dvě a půl hodiny, pak cosi brouknul a zmizel v davu. Brána se otevřela a spolu s ní se počínal dav filosofů vařit. Jeden křičel na druhého, každý chtěl být vpředu. Ti vpředu bývají obvykle ušlapáni. Ranní myšlenky se mísily s čekáním na čas oběda a hlas střídal hlas v okounění. Čím víc hlasů se však smísilo, tím méně emocí se dochovalo. Pak, chvíli před obědem se vždy vše vznítilo a jazyk začal hasit vzniklé neštěstí jak držet hada aby nezaútočil. Jen ocas se mu smýká ze strany na stranu, snad čeká změnu. Alejí višní prosvištěla salva slavičího skřehotání, což by se snad dalo pochopit o půlnoci. Zavětřil povědomý zápach alkoholu a nohy začaly samovolně cukat v rytmu rozhlasového signálu ceděného smradlavým reprákem s hřebíkem zapíchnutém v membráně tak, že celá pukla na tři nezávislé cípy. Vyškrábal se na víko odpadu a nechtěl už o ničem slyšet. Možná tak puch vlastních ponožek by mě donutil tohle dopsat.
A víc, snaž se jak snaž, na tebe houká z toho stromu, "připrav se na závěje!" starouši, možná tak vykopávat mrtvoly, nebo by snad svět kladně zhodnotil tvé argumenty? A někdy možná si můžeš aspoň něco zajít koupit, snad aby si zapomněl. A pak, snaž se jak snaž, tvá vůle se svíjí jak zapíchnutá klackem svobody, a prosí rozum o pomoc, snaž se jak snaž, a pršet nepřestane.
(0) A nechat snad průchod všemožným řadám a nevycházet z údivu jako by se setmělo a otevřít knihu jak by smet nemá se co nacházet tma, možná světlo to všechno co odblokuje a přijít, zas odejít, bez šance, jako vítr, tmavý déšť a průchod kapradím, východ slunce, nebo jenom mlhou, nesčetnou, snad nápad, nebo to zakrýt, vyjít vstříc a nevědět kam, žádám málo: úpadek a na dně hrobu květiny, nebo východ slunce, mlha přání jako rozletět se a nechat explodovat, jako výtrusnice hub, nebo ukázat pravici, schovat se do kořenů vytočit číslo a hnedka zavěsit, trochu málo, no snad to stačí, aby člověk přežil, nebo se tak aspoň tvářil, shrnout to a nacpat do kamen žhářství nebo lobotomie, výpočetní technika a předurčit chod, není průchozí, tedy šero, a ve tmě nevidět, jak dávno možná, ale třicet let by možná nestačilo, nebo jedna věta a zřítit se komínem, nalít tmel, uhladit, zatáhnout trubky a vybrat včelám med, jako když do žíly proniká, pomalu ale jistě se zapíchne, bez větších problémů, je to tam a nedá se to zkazit, ale co to je? něco jako ráno na dálnici, nebo třínohý sloup a vyskočit ze tmy normální latrína hvizd a potom vřískot, není kam přeskakovat plot, třeba se i utopit, jak se to dělá s koťatama, akorát nevím kde sehnat tak velkej pytel, a roztřískat to, ale pořád nevím co, a zjistit kde to má hlavu a patu ale pořád nevím co, nebo sledovat a ukončit, chytit, vypnout, přestřihnout a pak modro, nebo bílo a černý barvy, jako květ když se zavírá, úskočný lapka, když zabíhá do postranní uličky, potom třeba spadnout, tváře pomazaný medem, vychodit školu a pak si pobrukovat, základní finance daj jistotu, a vytírat si prdel furt stejným papírem, občas je to moc těžký a občas moc lehký, něco jako smazat křídu když se zapsala.
(1) třeba i někdy něco bude, něco jako oprýskání, popraskání kůry, směrnice se utekly, pryč ze světlých míst, hrůza denního světla, trochu přitlačit, zabrat, a jako Japonci házet klíny pod skříně, nebo jako Arab osedlat koně, a zmizet v pustině, vytáhnout pilu a obřezat suk, natrvalo pláchnout, snad už je to fuk, a nebo si to vychutnat, ty siluety, tu propast, možná postavit most, a slyšet jak každý den přejíždí vlaky, jedna souprava za druhou, z pekel a do pekel, postavit pravdu na propadliště, s provazem kolem krku, a slyšet ji jak naříká, zakopat všechny vět, projít palcem a uvázat na uzel, tma jako tlačenice duchů, když se není kam hnout, a modrá obloha snad bude modrá, ve dne se to dá předpokládat, a nebo možná ani to, vystrčit nos z houští vousů, z listí vytvořit ohradu, a naplnit ji od břehu k břehu, přáním, rozkazem, potřebou, a pruhovaný sloupy všude kam se nesmí, dlí běsníce, každý den říká to samý, sem tam jí někdo přetáhne, někdo říká: tak to nějak upravím, nebo stát za vzor červotočům, při tvorbě nezletilý sochy, která se bude jenom propadat a propadat hloub do dřeva, umazat se od sazí, a šmouhy dělat po celým sále, červený a černý po bílých zdech, od sálů přejít ke všem pokojům, všude vykročit vstříc realitě, jak lapená moucha, bez končetin se potácí vstříc dennímu světlu pro kapku vody, snad bude rychlejší než pavouk, snad jí to bude někdo přát.
(2) Nebo ohromit logikou posledního soudu, ty co snad zbyli tam někde na hranici dobra zla, se tvoří, dvoří a lámou škvoři, vycházej si vstříc, jak moderní štěňata, ve slaném nálevu, a vytlačit ještě kus tý hrůzy, nalámat ji jak chleba žebrákům, postavit z ní dům, prstem si klepat na čelo, to by se snad nemělo, střídat a potom pohlcovat, a rány zatírat jedem, tak jedem, a hudbu do kroku, a v rytmu pokroku, přeskočíme ves, a míchat si vajíčka každý ráno, a vrány sledovat jak poletujou, uctívají každodenní náladu, prosit se, prosit se u boha, odkladu, a mačetou ty vlasy, kdo jí tasí? projí hrdlem oči bystré, jak vítěz hnát se dozadu, jako když kost od té doby do zas poté, vpřed, jen vpřed, jsme pozadu!
(3) Opatřit se tak kouzelnou hůlkou, a promazat obvody, něco jako každej večer čistit záchody, potom si ruce umýt a začít znovu i tak je toho moc, a vydat se vstříc měsíčnímu lovu, kráterů stínům na pomoc, a uštědřit ránu z milosti, tak z radosti, škrábat proti srsti, mít to v hrsti, lomcovat s tím o život, a hrabat padělky, náplasti jako padělaný strom, a na něm hovno, ať se kryje když má to rád, a tulipány sekat každý ráno, dokud jsou rosou pokrytý, jak z vody když je náhle bahno, a rozlévá se koryty, a tmavý nálet světlých letců, jak leporelo po dešti, a v světnici plno světců, co přehlídli asi návěstí, utloukat holou pažbou zvíře, lak snad pomalu oprýská, a po šité zlomyslné víře, snad dravcům a havěti se nestýská, cesta když v noci zeje ledem, a otvírá se pod stromy dokořán, a namazat si ústa jedem, a zvát se kde jsem nepozván, tlumočit tiše sledy hluků, a mlčet když květ už umírá, stavět se hrbolem v zádech ke dnu, když vina vinu nesmývá, a slyšet jenom polovinu, jak tiše na snu ulpívá, a vláčet se k ránu s tíhou noci, tiše se nechat nocí zlákat, proskočit ledem v trhlinách, ulpět tam, kde se v noci smráká, a nevinou trpět za vinu, a tu polovinu co v srdci kdáká, odsoudit pouze k povinnu.
(4) A tiše sedět, než slza slzu zroní, a marně hledět, když ráno den ti roní, Jak lampa v noci tiše přikrýt houštinu pro svatou rodinu, v kterou to hodinu? Mám se snad počít sám? A být, tam kde nejsem ... přivítán? Tiše se mořit do morku kostí, a ulpívat prachu a tikotu hodin, Tiše a v nesnázích, rovina s rovinou běží, a kdo spáchal větší hřích, na tom snad nezáleží, prochodit boty a skákat jako zajíc, mnozí se ptají, čeho však znajíc? Čeho však znajíc, a přichystat se k letu. Vstříc údolím a roztáhnout se světu, nezakvete, nezdá se být pobodán, však kdo jedná, může snad být projednán, A co ty verše co nosí rýmu? Porcovat stíny a kdo nemá se hned k světu, pozná jen díru a past, nebo jen suchý listí, co pod nohama chrastí, a obláčky, jako když anděl uvízne. Vystřídat repertoár sněti, a čekat, kdo boláky ti vyhryzne. A na smetišti tchoři se honí, a slunce se zas namáhá, a zase slzy roní. Nebo jen tma, a přestane to samo, neslýcháno, nevídáno, a měsíc hřeje toporným výrazem madony, a sesbírat patrony a do truhličky je dát, a za skříň a do myší nory napěchovat, a volit slova jak moudrá sova, když pravdy není, a zkoušet to znova. A tma když po měsíčku na koledu chodí, a déšť je prvorodí. A kdo chodí, snad život nedochodí, snad prochodí a promokne, a co mu patník vzal, jak řidič na dálnici, pokutu za náklad odevzdal, a druhý a třetí, vem to ďas, A ten v rohu už z dáli smrdí. Snad nebesa odebraly další jas.
(5) Báseň, když o nenávist prosí, jak bázeň to přidá se i strach, známe všichni jak to v světě chodí, a svět nám bere, zas a zas, A světlo výtahu tiše po balkónech problikává, z výše ční jen snopec řas, Pešek když okolo chodí, ostruhy bílé a v rukách děs, sláva se sama nenarodí, ale berte to jenom jako zvěst. Kdo sám sobě denně škodí, může snad následky toho nést. Ladič pian a ponurý básník, A vstříc ničemu vzpřáhnout pěst. Hrůzu když sláva pekel zplodí, je třeba odpovědnost nést. A čest těm kdo kilo války shodí, vždyť oporou v ledu válka jest. Odpověď v ledu a vstřícná krása, to hnedka nezapomenu. Tiše se choulí v koutku úst, a k ledu či do ledu, kam až sám nedohlédnu, otočit rukou a poznat křest. Tiše kouř halí co zbylo ze skály, z údolí a ze ztracených slov. Víc a nebo možná míň, a nebo jenom trochu, a stačí trochu zvýšit plamen, a přidat květ. A svět jako by nenaděl se, a bylo to už naposled, zkáza když trůní v dáli, jak krása zapomenutých hvězd, mříže když do tmy nás halí, dáme se vést i svést. A z oceli ukujme báji, kde pravda i zlo se hájí, Vše co bylo, je odpovědí na bolest. Jak kometa svůj chvost v dáli, tiše s ním dráhy své mést. A v příměří ticha, když střídá se zvuk, jak neúprosně tiká, v žilách i v pístech hluk. Tiše a svrchovaně přišpendlit se k vršku, zůstat na stromě. Jak znaky písma co skryl nám děj. A stromy, jak tiše dítě vříská, můžou přes stovky, tisíce roků snést, když v korunách jim vítr tiše listí výská. Miliony hvězd čeká boj, a obloha se v rohu deště trochu svíjí, uchýlená a napadená, snad aby se z místa mohla hnout, a tiše plout jak v prostoru se stává, celou Zemi obepnout. A mlha když halí své tváře v šero, jak kolmá, tak pravdivá. A nebo projít kousek dál, jak když k večeři se pomalu stmívá, není snad kdo by se tu bál.
(6) jak plotr, když tiše prohvízdává, rýsovat do prachu snad dráhy hvězd, být ten co vzadu zaostává, tiše se nechat tím svistem svést, a mnozí, když tísně se nedostává, snad nechávají stopy smést, a prach z hvězd, jak slunce ho sem svává, tiše dosedá a chystá se vznést, a moudří když z neplech si kují chýše, hledají povolení k pobytu, snad tříska se jim stále v dlaních zatrhává, hloub a hloub čím více se vzdají gest, ticho jim šňůry stále přetrhává, a šum jim otevírá lest, jejich tíseň se zadrhává, a složena jak křídla havranů pozůstává kolem cest, ten účel stále touhy smývá, jakoby nebylo snad ani vstřícných cest, tiše a pnutím na cti utrhává, kdo nepoznal by stopy v prachu cest, když zaváté je vítr rozhrabává, a vyhlížíme posly tam kde drtí pěst, snad se to občas i veršům stává, že pozná málo, kdo šíři množí jako ostří taa, a svátá je kolona co zbyla stára, jak zarytá ve vráskách a dírách vest, toho ostří se výhradně v noci nedostává, a zavrtává se hloub a hloub ten co chtěl se vlézt, do tajů Krišny a Warhola, kdo nezbyl v říši živých ke cti, musí být snad jen vstřícná mrtvola. tiše však vříská ten kdo se nezastane, a zlo plodí zlo jen či nápady, v chladu se zlostí třpytí chvíle, a překrývá rozkrytou náladu, jak vrána když kolmo k šíji si zpívá, a vystýlá místo nám k rozkladu, však straka se převážně jen skrývá, a hlásá snad: já tady nekradu, avšak ta zahrada v pozadí u hradu, jak zahrada k dáli se hroutí, co překřtila hrůzou se v zahradu. Tiše, však cítím ho, se mi do dlaní červ zavrtává, napsal mi koniklec v rozkladu. Výloha co zboží tajně skrývá, koniklec zívá a ranec na zádech, bez zboží zbyl by však jenom vzdech, ten v kamenech, v plamenech, tichý a krkolomný vzdech.
A výrazné tváře, jako předpis kostela, či samotných nebes, odsoudila to temné navždy k zániku, a schovávala dobro v náručí, snad jako u jezera mezi stromy, nebo jako v chladném hrobě, Zdá se tobě.
Kdyby Bůh mluvil. Kéž by Bůh mluvil, snad by se obhájil, ale takhle, nevíme zda bůh vlastně není, spíš je zřejmé že není, co by jsme si bez něho počali, a co si bez něho teprv počnem.
Chtěl bych vypočítat, jaká je hmotnost těla v poměru hmotnosti ducha, Netopýr se ztrácí, ve výlezu z ucha. Sedím ve výklenku hor, a z nory se noří norek, shořel jsem já, dům i dvorek.
Jako červ vojáček, do hlíny po zuby hryze, a snad odštěpky jeho snů, pohřbí stáří a přísvit osudu.
Podle gramatiky mysli by se mohla přepočítávat architektura prostředí. Slovo, příkaz, název pouze nosnou linií pro různá odvětví jazyků.
Zapeču se do svý pouště, jako žloutek, škvařící se v nevrlém slunci. Rozškvařím se v nenávisti a bolesti, která se snad pustila do nekonečnýho chlístání po asfaltu, dvoření se hnilobě a zápachu, smrtelných úžin života, kde člověk zemře vysycháním v hrdla, a přes hučení v uších se propadne do popela či červů, v posledním žalostném záchvěvu bídy a utrpení, které osud seslal či snad jen potkal na cestách, ne možná ani tak pro dobro živoucích, a snad ani pro blaho smrti. Možná jen pro ticho zapomnění, Stojím, nebo jen visím? Jsem to co je okolo, Nebo všechno okolo je jen uvnitř mě? Ušetři mne otázky co z toho je správně, Jako radost nebolí, svět se nenechá poznat, i kdyby snad každodenně tisíc mikroskopů, pohlíželo do nekonečné rozlohy svých uren a kolíbek, nedá se poznat, ani kdyby radost chtěla bolet.
Výtrysk otěž hlod a písek už na břehu soutěží. Tropy cár a Těsnohlídek sát co však jen propadá. Trousit hanba posvícení, hrob a výše přemladá. Hrubé pnutí tíha slov i stěží rychlý temný sek. Hroz se služby než se ztratí tvoří brzda levný cop. Hravá není opuštěná vítá zvony uměním. Hlodá mrška přehladová ve svém koutě můj snad sýr. Je to právo je to hradba je to výklad zesnulý. Stěží potěch neuzmou tě, nevytěží kamení. Duše přilne duše ujme duše z nářku pramení. Hadr páska ementál se pod kutálem kutálí. Hroch si spíná náušnice veverka se vyválí. Je to kožich, je to pískle, má na hradě samou zeď, třes se kmete, při kometě, třes se kmete při těch zdech. Hrozí, noří, zúspěšňuje, kutálí se ze svahu, vítej zvone vítej květe, temna temnou odvahu. Blekot srčí, hvízdle koná, přihýbá se pohrabáč. Nechoď na svět, duše líná, ty pojď na svět pohledět. Nouze, zápach, světlo vzlíná k okrajům. Trop se dusí, euro mrzne, vybliká se světel šum. Nádoby jsou všechny mělké, ke kolenům starostů, obrůstá pach tělo velké co se tyčí k nebesům. Rozhřezlý trup saje vláhu, rozmáčí se v larvách much. Tuze touží všechno pokrýt, předat nádech teplým dnům. Hrzí syčí hrouží čelo, rozplizlé jak záře hvězd. Trčí kosti obežrané pod kůží jak z hadrů dům. Červi mlsní, nenasytní hrozí teplu ocásky, ksychtem k zemi rypák trouchniv, a to všechno snad z lásky...Kamení se z města sype, nepřekročí přítel práh, co tu žilo to už hnije, rozpadá se město v prach. V zimě zima, ve tmě tma, ve dne světlo... v kamení co skvělo se. Branka mrazem, větrem vrže, zahrada se divočí. Co tu bylo, kromě lidí, nasává pach usedlý. V zimě havran, jaro lípa, tlumočníků netřeba. Hrůza celá, rázem ztichla, po čemkoli potopa. To co bylo dotruchlívá, v posledním koutě života. Nový, lepší, zapomnění, tmelí ústa pastevců, šero tiše rozlévá se, mizí úsměv od herců. Kozí noha v rohu koutě, ustrmívá v občanství. Hrabě fňuká rozpadá se, v rozstříleném prostranství. Hrůza žádná neplápolá, límec tiše ustrnul. Hladí potok krev už čistá, konečně jak vody proud. Byl snad hrdý, prostopášný, ulpěl na všem jeho vzruch. Hryže hlínu, záchvěv strázní, poslední snad záškub strun.
Uvařte si z mý hlavy tasemnici, nakrmte svoje údy řečí mojí němoty, zpijme se společně na oslavu, nevím čeho, a vůbec co tady děláte, zmizte už, nebo po vás něco hodím!
Starý a potrhaný, vlaje z oken záclon zšedlých cár, nejistota a znechucení, budou snad už navždy pány mých snů. Blízcí veselí, snad zemdlení bledým světlem rozpadajících se dnů. Má duše, snad nechceš mne tu navždy nechat, v cárech znechuceného rozumu, v nejistotách nad každou trivialitou? Neobešel bych se bez tebe, bez svého pomateného srdce?
Hýčkám mrtvolu na svých bedrech dýchá skoro neslyšně, chladné a žluté tváře. Hladím její zčernalé tělo, mnu její chladné prsty. Hledím na mlhavé ráno za okny, starý dřevěný nábytek vydává temný lesk. Svými ústy, plnými ještě hlíny mi šeptá, svírajíc v dlaních mou ruku, že mne miluje. Políbím jí něžně vyhaslé čelo, a ona s očima upřenýma k mým opět se mi stáčí do klína, jak do teplého hrobu. Také tě miluji prochladlá noční panno tak daleka teplu žití, jak má duše štěstí.
Zanevřít na život, Soudy samé, A prázdné dny, Opilci v otěžích snů, Jimž přestali věřit, Čemu tu mám ještě věřit. Otýpce iluzí? Větrným smrštím, vlastnostem lidí či jílovým dveřím. Spánek mi nosí smrt jíž jediné věřím, mávám tu opratí, štěstí si věštím, stejně to nevzdávám a stále se zklamán jen dále hroutím, stále níž v úctě mám, jako zdi ohořelé. Život mi nepřítelem, jak netvor se kroutím. Ksichty tak nestydně, snažím se schovat, tělo snad bez lásky, tělem snad bez duše v krásné cos skovat.