Vznikla jsi negací všech lidských špatností,
- proto jsi tak neskonale krásná

(12. 3. 2004)

Naskočil motor - trochu jsem žhavil na prázdno,
vůz se rozjel po puštění spojky do davu
- pánové s aktovkami odskakovali z cesty,
slečna s kočárkem v náručí vyběhla strachy 40 schodů.
Pak jsem vystoupil v masce loupežníka
- tys byla za mušketýra.
Všichni zkameněli
-čekali co se bude dít.
Když Míša pustil do tlampačů rádio,
všichni si oddechli,
někteří smýkli rameny a zatvářili se znuděně,
pár dětí se psíkem se vrátil k pískovišti,
kde stavěly hrad a tunel.
Já vytáhl mačetu - pár lidí se dokonce otočilo,
když jsem pokácel třetí růži,
abych je pak všechny převázal horkým šálem,
aby se ti nenachladily.
Stála jsi proti mrakům,
a při pohledu na kytici jsi si dala prst před rty,
jako bys chtěla utišit nebo alespoň zklidnit chvatně odlétající,
a svá místa v růžových květech opouštějící.
Přes všechno tvé snažení se obloha ani vítr,
ani voda nebo život nezastavil.
Vše bylo stejné jako vše jiné.
Lidé kolem nás utvořili stěnu pohyblivých kulis
- něco patřičně nepatřičného.
Podal jsem ti kytici,
a ty jsi ji schovala pod kabát,
aby měly důvod kvést až v ložnici.
Vykročila jsi vpřed a každý člověk jako by ti byl vlnou,
nebo kamínkem, který kolem tebe - vichru a smrště - proplul,
když se chceš projít.
Jakoby až budovy byly ti v chůzi protivníkem.
některé však i přes svojí velikost trpěly před tvou krásou
- styděly se, jiné, starší se usmívaly, těšily se z tvé přítomnosti,
jiné plakaly, některé dokonce chtěly utéci.
Sledoval jsem tvé kroky až na hřbitov,
kde jsi vždy nejraději spávala.
Každou noc jsem tě přicházel políbit na spaní,
každou noc jsi pookřála, pohnula jsi rty,
a při tom se celá příroda protáhla.
Když ty jsi šla spát, celý svět chtěl zemřít,
tak alespoň usnul s tebou v náručí,
a hýčkal tě teplou hlínou a červy.
Každé ráno obohatilo tvoji kávu naopak o závan chladného vzduchu
a příjemně nadějnou záři slunce.
Tys jí sice srkala - jak dítě - ale pověz,
kdo měl by ti mít čeho za zlé?
Kdo měl by při pohledu na tvé líce odvahu a právo jenom prstem pohnout
- natož ukázat!
Kdo by se pustil do při s celou přírodou?
- ten pustil by se do při s pyramidou!
Avšak jako mravenec připadal by si proti tobě!
- která pyramidy v uších nosíš pro ozdobu a přírodu každým rokem rodíš.
Každá bytost je příroda.
Abych se přiznal však, napadlo mě to při pohledu na tebe.
Žádná žena, žádná kočka ani fena,
nikdy se nebude podobat tobě.
Tys jediná pravá žena moje,
ač nikdy nepotkal jsem tě,
vždy potkal jsem tě tolikrát více.
S tebou však být nemohu,
mám mnoho jiných - však žádná nemůže být moje tak jako ty,
protože všechny vcházejí do Tvého stínu.
- na všech je malá šance spatřit alespoň odlesk tebe,
jen vlas tvůj kdyby jim narost - miloval bych je tisíckrát více.
Nejvíce miloval bych je, kdyby nebyly, nežily,
netrpěly - tou spoustou módních nemocí,
které člověka naučí nést utrpení za cenu citů.
Kdyby netrpěly věcmi, na které ty sis našla vždy ten nejlepší lék,
který vše zlé dokáže obrátit v dobré bez pomocí slov, bez pomocí dechu
- jenom tak, už tím, že jsi se ohlédla, zda už nepřichází pošťák.
Každou vteřinou tvého života ztrácím naději na pozemskou lásku,
každá minuta tvého dechu mě stojí hodinu života.
Každá krása je v porovnání s tebou spíše drzou a odpornou přetvářkou,
dojde-li vůbec k porovnání, neboť tvé sokyně vždy od soudu zostuzeně utíkají
ještě před jeho započetím.
Všechno co se v tomto světě nazývá krásným je ostudou tohoto světa,
ty - tys jediná bez dechu, bez řeči - tys jediná nejkrásnější.
A smím-li se znovu přiznat - ač o tobě často sním
- dá-li se tak "tobě" říkat -
ani bych nechtěl, bys byla jakou si tě vysnívám, v světské opravdovosti.
Jsi mi mnohem milejší - nejsi-li, nedýcháš,
nemůžeš-li se pevně přimknout ke mně.
A ač jsi taková, nevadí mi, že jsi i úplně jiná - chladná, drzá,
střízlivě opilá marnivostí rozumu.
- ty víš, že navěky budu květiny na tvůj hrob skládat,
také víš, že nikdy neumřeš, žes nikdy neumřela,
že navždy držím tvou ruku,
že navždy patříme jeden druhému,
jako peníze boháčovi, nebo chudému almužna.